III.ÚS 578/26 – Ústavní soud

III.ÚS 578/26 ze dne 9. 4. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti CHEDYK, s. r. o., se sídlem Závěrka 418/18, Praha 6, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025, č. j. 30 Cdo 3080/2025-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2025, č. j. 14 Co 188/2025-95, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 24 321 Kč s příslušenstvím. Proti stěžovatelce bylo vedeno přestupkové řízení ohledně údajného umožnění nelegální práce a kvůli tomuto řízení jí vznikla škoda v podobě nákladů za zastupování ve výši 24 321 Kč. 2. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 22 143 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 15 128,5 Kč (IV. výrok). 3. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok). Stěžovatelce zároveň uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před obvodním i městským soudem ve výši 600 Kč (II. výrok). Městský soud v poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí "není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]." 4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (I. výrok) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Rozhodnutí městského soudu bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo "peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". V takovém případě je přitom dovolání až na výjimky objektivně nepřípustné. Žádná z těchto výjimek přitom splněna nebyla [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 6. Proti výroku o věci samé stěžovatelka uvedla tyto námitky: a) Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání z důvodu bagatelnosti. Nejvyšší soud je totiž sjednocujícím soudem a v řízení šlo o nárok na náhradu škody způsobené státem. Pokud by Ústavní soud považoval odmítnutí dovolání za správné, měl by přezkoumat ústavnost § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - a to zejména z pohledu, zda ve výjimkách z bagatelnosti nechybí vztah plynoucí ze zákona č. 82/1998 Sb. b) Rozhodnutí městského soudu porušuje zásadu legitimního očekávání. Městský soud se odchýlil od rozhodnutí vrcholných soudů v obdobných věcech a posoudil případ odchylně než ve stěžovatelčině dřívější věci. c) Rozhodnutí městského soudu je formalistické, fakticky znemožňuje uplatnění nároku na náhradu škody a odporuje smyslu zákona č. 82/1998 Sb. d) Městský soud chybně rozhodl, že správní orgán neučinil žádné zásadní pochybení, které by vedlo k neúměrnému navýšení nákladů zastoupení. Správní orgán závažně pochybil vydáním nezákonného rozhodnutí i nesprávným úředním postupem. e) Ústavní stížnost je přípustná i proto, že svým významem podstatně přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka namítá pouze to, že porušují zásadu ekvity, protože ji zatížily povinností hradit náklady, které by bez nečinnosti státu nevznikly. III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelce z odlišných právních důvodů. Zatímco městský soud se zabýval její argumentací věcně, Nejvyšší soud odmítl její dovolání z formálních důvodů. Tyto odlišnosti jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost vůči každému z těchto rozhodnutí zvlášť. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (část III.1), ve vztahu k rozhodnutí městského soudu je stížnost opožděná (část III.2). III.1 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu 11. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako objektivně nepřípustné. Ústavní soud se v těchto situacích nezabývá podstatou věci, ale především tím, zda je závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání správný (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 633/25, část III.1; III. ÚS 3197/23, bod 10). 12. Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání nebylo protiústavní. Podle zákona není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Toto omezení neplatí pouze tehdy, pokud "jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy". Ve zbylých případech však Nejvyšší soud odmítne dovolání jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu]. 13. Tato situace nastala i ve stěžovatelčině věci. Předmětem řízení byla v době rozhodování městského soudu částka ve výši 24 321 Kč a v řízení nešlo o pracovněprávní vztah ani vztah ze spotřebitelské smlouvy. Tyto skutečnosti nezpochybňuje ani samotná stěžovatelka. Nejvyšší soud tedy odmítl její dovolání zcela v souladu se zákonem. Své rozhodnutí navíc řádně odůvodnil a jeho závěry nejsou v žádném ohledu protiústavní. 14. Právo na přístup k soudu - tím spíš k Nejvyššímu soudu - není absolutní a může podléhat omezením (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23, bod 22; IV. ÚS 1167/11, bod 18). Tato omezení ostatně předpokládá i samotná Listina základních práv a svobod, která zaručuje právo domáhat se svých práv u soudu pouze "stanoveným postupem", který blíže upravují jednotlivé zákony (čl. 36 odst. 1 a 4). 15. Je v zásadě na zákonodárci, jakými zákonnými podmínkami přístup k soudům omezí. Z hlediska ochrany ústavnosti je ale nutné, aby tyto podmínky sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27, a na něj navazující rozhodnutí - např. nález sp. zn. Pl. ÚS 104/20, bod 34, či stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, bod 27). Podle Ústavního soudu tato opatření "mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30, a na něj navazující usnesení - např. sp. zn. III. ÚS 2654/25, bod 11; II. ÚS 263/23, bod 8; II. ÚS 3408/21, bod 13). 16. Takovým legitimním opatřením je i pravidlo, podle něhož je dovolání podle § 237 občanského soudního řádu obecně nepřípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Ústavní soud s tímto pravidlem ve své rozhodovací praxi opakovaně pracuje a nepovažuje jej za protiústavní (např. rozhodnutí uvedená v bodě 15 tohoto usnesení). Zdrženlivý přístup k přezkumu bagatelních sporů ostatně zastává i Ústavní soud (např. rozhodnutí uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 1962/25, body 9 až 13). 17. Stěžovatelčiny námitky nemohou tyto závěry z ústavního hlediska zpochybnit. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud její dovolání připustit, protože (1) má za úkol sjednocovat rozhodování obecných soudů a (2) v řízení jde o náhradu škody proti státu [námitka a)]. Tyto argumenty však nemají oporu v zákoně ani v judikatuře. 18. Zaprvé, cílem zákonné úpravy ani posláním Nejvyššího soudu není, aby projednal co největší množství sporů. Tímto cílem a posláním je, aby se Nejvyšší soud mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce a ústavodárce významné. Zákonné výluky dovolání napomáhají dosáhnout tohoto legitimního cíle (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 27 až 30; nález sp. zn. IV. ÚS 2093/24, bod 29). Povinnost připustit k dovolacímu přezkumu i ty bagatelní případy, které vyžadují sjednocení rozhodovací praxe, odporuje účelu i výslovnému znění současné právní úpravy a nemá oporu ani v ústavním pořádku. Touto úvahou by bylo možné prolomit veškeré výjimky