III.ÚS 594/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 594/23 ze dne 11. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Renáty Novákové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2022, č. j. 26 Cdo 2013/2022-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. 70 Co 283/2021-59, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. května 2021, č. j. 16 C 202/2020-42, spojené s návrhem na zrušení § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jakožto žalované na základě žaloby vedlejší účastnice uložena povinnost vyklidit v rozsudku blíže specifikovaný byt. Důvodem žaloby na vyklizení bylo uplynutí doby nájmu sjednaného dne 23. 8. 2019 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na dobu určitou do 24. 6. 2020, přičemž dne 7. 7. 2020 byla stěžovatelka vyzvána k vyklizení a předání bytu, termín pro předání byl prodloužen do konce srpna 2020, přesto k vyklizení a předání bytu nedošlo. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy. Stěžovatelka dále uvádí porušení Dodatkového protokolu k Úmluvě bez specifikace konkrétního článku. Ústavní soud z kontextu celé ústavní stížnosti dovozuje, že se jedná zřejmě o čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě poskytující ochranu majetku. 6. Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že předchozím nájemníkem dotyčného bytu byla matka stěžovatelky, resp. její rodiče, předtím též prarodiče stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že by na ni měl přejít nájem bytu po smrti její matky podle § 2279 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), pokud by dané ustanovení nebylo vůči stěžovatelce diskriminační. Podle stěžovatelky zakládá § 2279 odst. 2 občanského zákoníku nepřípustnou diskriminaci z důvodu věku, neboť věková hranice pro přechod nájmu bytu na dobu neurčitou zakotvená v druhé větě citovaného ustanovení chrání pouze osoby starší 70 let, a tudíž diskriminuje mladší, včetně stěžovatelky, které bylo v době soudního sporu 56 let. Pokud by v zákoně tato podmínka nebyla, nájem na dobu neurčitou by na ni přešel. Dále "jako variantu řešení" nabízí případnou aplikaci principu dobrých mravů v intencích argumentu, že i výkon práva v mezích zákona může být v rozporu s dobrými mravy. 7. Stěžovatelka připomíná, že v rámci odvolacího i dovolacího řízení navrhovala přerušení řízení a podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, soudy však jejímu návrhu nevyhověly. 8. Podle stěžovatelky porušil dovolací soud její práva zaručená čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy tím, že dovolání odmítl, ačkoli stěžovatelka předestřela v dovolání otázky, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. 9. Stěžovatelka dále tvrdí, že v době jejího narození platil občanský zákoník č. 40/1964 Sb., dle jehož ustanovení § 179 odst. 1 věta prvá by se v případě smrti matky stala uživatelkou, resp. nájemkyní předmětného bytu. Již k datu narození jí tedy vzniklo legitimní očekávání, že v případě, že bude žít ve společné domácnosti se svými rodiči, dojde k tzv. přechodu nájmu ve formě nájmu na dobu neurčitou. Na založeném legitimním očekávání nic nemění skutečnost, že zákonodárce právní úpravu nájmu bytu následně změnil v neprospěch nájemců tak, že přejde-li nájem, stane se tak pouze na dobu určitou, tj. nejdéle na dva roky. Stěžovatelka dále tvrdí, že § 3074 je nutno aplikovat ústavně konformně a podmínky vzniku nájmu by neměly být posuzovány podle nyní platné právní úpravy. Podle stěžovatelky obecné soudy vycházely nepřímo z ústavně nekonformní praxe založené předlistopadovým ustanovením § 184 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., pokud uvedly, že žalobkyně žije a pracuje dlouhodobě za oceánem, její bytová potřeba je tam uspokojena a v případě budoucího návratu, pokud se k němu uchýlí, jí nic nebrání v tom, aby uzavřela nájemní smlouvu na jiný byt, neboť nabídka nájemních bytů různých vlastníků převyšuje v současné době poptávku. 10. Podle stěžovatelky zde nebyly žádné právní ani faktické důvody, proč by nemohla vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou další nájemní smlouvu, neboť nájemné je placeno a nejsou dány žádné problémy související s užíváním bytu i domu. Má za to, že vedlejší účastnice neuzavřením nové smlouvy se stěžovatelkou nerespektovala čl. 11 odst. 3 Listiny (zákaz zneužití vlastnického práva) a čl. 10 odst. 2 Listiny (ochrana rodinného života starousedlíků). Připomíná též možnou analogickou aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud předně uvádí, že na věc nelze aplikovat stěžovatelkou namítaný čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se týká ochrany vlastnictví, resp. majetku. Předmětem sporu, v němž je ústavní stížnost podávána, však nebylo vlastnické právo stěžovatelky, ani případné legitimní očekávaní nabytí (zmnožení) majetku spadající pod rozsah čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ve věci šlo o žalobu na vyklizení bytu po ukončení nájmu na dobu určitou, což nelze posoudit jako zásah do majetkové sféry stěžovatelky. Ani stěžovatelkou vznášená argumentace týkající se možného trvání nájemního vztahu se netýká majetkových práv stěžovatelky, ale pouze případného obligačního vztahu. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka uzavřela po matčině úmrtí s vedlejší účastnicí v roce 2019 smlouvu na dobu určitou, tomuto postupu se nijak nebránila a nedomáhala se uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Její nyní uplatňované výhrady se však obsahově týkají tohoto úkonu, který již v řízení o vyklizení bytu po uplynutí určené doby nájmu nelze účinně zpochybnit. 14. Z hlediska tvrzeného porušení procesních práv stěžovatelky (čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) nelze obecným soudům nic relevantního vytknout, ať již z pohledu dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, tak samotného odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud vyložil, proč jednotlivé otázky přípustnost nezakládají, resp. proč jsou bezpředmětné. Stejně tak soudy zdůvodnily, proč nepřistoupily k podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení § 2279 odst. 2 občanského zákoníku (srov. bod 4 rozsudku obvodního soudu a bod 8 rozsudku městského soudu). 15. Stěžovatelka neuvádí výslovně námitku opomenutých důkazů, pouze zmiňuje, že "k vysvětlení bytové politiky vedlejší účastnice jsem navrhovala výslech svědků, jejichž výslech však soud neprovedl". Pro úplnost je namístě zmínit, že soudy neprovedení dalších navržených důkazů dostatečně odůvodnily s tím, že z provedených důkazů bylo postaveno najisto, že nájemní vztah na dobu určitou platně vznikl, po uplynutí stanovené doby zanikl, další nájemní smlouva uzavřena nebyla a k dobrovolnému vyklizení nemovitosti nedošlo (body 5 - 7 rozhodnutí obvodního soudu, bod 11 rozsudku městského soudu). 16. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s námitkou výkonu práva v rozporu s dobrými mrav