III.ÚS 621/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 621/10 ze dne 9. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. H., právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Lichnovským, advokátem AK se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 31/2009-87 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 32/2009-88, spojené s návrhem na zrušení části věty v ust. § 14 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, která zní "pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně", za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 31/2009-87, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 32/2009-88, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ust. § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušil část věty v ust. § 14 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), která zní "pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně". Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil: Usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, č. j. 10 Ca 31/2009-87 a č. j. 10 Ca 32/2009-88 byly odmítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2008 č. j. 6913/08-1100, č. j. 7040/08-1100 a č. j. 7048/08-1100, jimiž byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2007, č. 1070000898, č. j. 281039/07/077910/1203, č. 1070000899, č. j. 281062/07/077910/1203, č. 1070000900, č. j. 281067/07/077910/1203. Těmito rozhodnutími byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 ve výši 789 974,- Kč, za rok 2003 ve výši 1 043 692,- Kč a za rok 2004 ve výši 1 104 316 Kč; po změně provedené žalobami napadenými rozhodnutími činila vyměřená daň 757 590,- Kč za rok 2002, 975 532,- Kč za rok 2003 a 1 053 340,- Kč za rok 2004. Usnesení krajského soudu vycházela z toho, že napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích byla doručena fikcí podle ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků dne 25. prosince 2008, a proto žaloby podané k poštovní přepravě dne 27. února 2009 musejí být podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), odmítnuty pro opožděnost. Fikce doručení byla použita proto, že daňová poradkyně, která zastupovala stěžovatele v daňovém řízení, nepřevzala ve stanovené lhůtě rozhodné zásilky, přestože vyšlo najevo, že se v době, kdy mohla zásilku převzít, nezdržovala v lázních, jak sama tvrdila. Kasačními stížnostmi se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení krajského soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131 bylo rozhodnuto, že věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 87/2009, sp. zn. 2 Afs 88/2009 a sp. zn. 2 Afs 89/2009 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 2 Afs 87/2009 (výrok pod bodem I), dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že kasační stížnosti se zamítají (výrok pod bodem II) a konečně bylo rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznávaná právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok pod bodem III). II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně aplikovaly ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, neboť nevzaly v úvahu ust. § 14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o počítání lhůt. Stěžovatel uvádí, že krajský soud posoudil jeho žaloby jako opožděné, tj. podané až po uplynutí dvouměsíční lhůty, a to dne 27. února 2009. Opožděnost dovodil z toho, že k doručení žalobou napadených rozhodnutí došlo ve státní svátek dne 25. prosince 2008, nikoli až první pracovní den 29. prosince 2008, jak tvrdil stěžovatel (prioritně tvrdil, že k doručení došlo teprve v rámci opakovaného doručení v lednu 2009). Krajský soud za den doručení žalovaných rozhodnutí prostřednictvím fikce považoval den 25. prosince 2008, jakožto poslední den patnáctidenní úložní lhůty dle ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a to nezávisle na tom, že v tento den byl státní svátek, a tudíž bylo vyloučeno faktické převzetí písemností stěžovatelem. Ustanovení § 14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků se v tomto případě dle krajského soudu nepoužije, protože nejde o lhůtu pro uplatnění úkonu vůči správci daně. Ke stejnému závěru došel ve svém rozsudku také Nejvyšší správní soud. Dle právního názoru obou soudů se v případě doručení fikcí postupuje striktně podle jazykového výkladu ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, aniž by se na počítání 15denní úložní lhůty užilo ust. § 14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Tento výklad považuje stěžovatel za formalistický a ignorující účel a smysl zákona. Stěžovatel je toho názoru, že interpretací lze dojít minimálně ke dvěma rozdílným výkladům, načež by se měl zvolit ten, který odpovídá zásadě in dubio mitius. Podle názoru stěžovatele existovaly dvě různé interpretace počítání lhůty zakotvené v ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k ust. § 14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Přitom k závěru ve prospěch stěžovatele se dalo dojít dvěma způsoby, buďto skrze analogii legis, jak učinil Nejvyšší správní soud v obdobné věci v souvislosti se správním řádem, případně chápáním převzetí písemnosti jakožto právního úkonu vůči správci daně. Proti těmto interpretačním závěrům stojí formalistický výklad obou soudů tak, jak jej zaujaly ve svých napadaných rozhodnutích. Tento výklad se přitom opírá toliko o jazykový výklad předmětných ustanovení. Stěžovatel uvádí, že legitimním postupem by za této situace měl být postup soudů obou stupňů v duchu obecné zásady in dubio mitius. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že byl odňat zákonnému soudci, neboť dle ust. § 12 odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem. Dle ust. § 17 odst. 1 s. ř. s. platí, že dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, což se však v tomto případě nestalo. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud se v rámci stanovení okamžiku doručení žalobou napadených rozhodnutí zabýval také otázkou pobytu daňové poradkyně v době doručování rozhodnutí finančního ředitelství, protože ta byla zplnomocněna pro zastupování v daňovém řízení včetně přebírání písemností stěžovatele. Otázka jejího pobytu v místě doručování tak byla stěžejní. Stěžovatel přitom tvrdil a prokazoval, že daňová poradkyně se v době doručování nezdržovala v místě doručování, tudíž nemohly vůbec nastat účinky doručení, a to ani účinky doručení náhradního. Krajský soud na základě důkazů předložených žalovaným prokázal, že daňová poradkyně neabsolvovala lázeňské procedury, a tudíž jejímu tvrzení ohledně pobytu v rozhodné době mimo místo doručování nepřisvědčil. To navzdory jiným důkazům předloženým stěžovatelem. Ke stejnému závěru dospě