III.ÚS 637/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 637/24 ze dne 17. 9. 2024 Přítomnost tlumočníka u porad s advokátem v extradičním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ş. Ö., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou, se sídlem Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 14 To 125/2023-192 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2023 č. j. 1 Nt 8/2022-154, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do Turecké republiky. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("ZMJS"), je přípustné vydání stěžovatele na základě žádosti o vydání Vrchního státního zastupitelství v Bakirköy (Turecká republika) ze dne 5. 8. 2022 č. j. 2015/1-3519 k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tento trest stěžovateli uložil 2. trestní soud v Bakirköy rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, číslo spisu 2011/147, číslo rozsudku 2013/370, potvrzeným Kasačním (Nejvyšším) soudem Turecké republiky dne 16. 2. 2015, číslo spisu 2014/4707 a číslo rozsudku 2015/667. Turecké soudy stěžovatele uznaly vinným pro trestný čin úmyslné vraždy podle § 82 odst. 1 písm. d), § 53, § 54, § 58, § 63 tureckého trestního zákoníku. 3. Krajský soud rozhodl o přípustnosti vydání za současného přijetí záruk, poskytnutých Ministerstvem spravedlnosti Turecké republiky dne 7. 11. 2022, jež jsou podrobně popsány ve výroku napadeného usnesení. 4. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), který rovněž napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu zrušil, neboť obsahovalo věcné nesprávnosti (uvedení jména stěžovatele v podobě S. Ö. namísto správné verze Ş. Ö.). Vrchní soud dále znovu rozhodl tak, že připustil vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, přičemž jeho jméno v rozhodnutí správně v souladu s listinnými důkazy označil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se závěry vrchního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž vyjadřuje nesouhlas se svým vydáním. Má za to, že jako příslušník kurdské menšiny a člen Kurdské strany pracujících bude v Turecké republice vystaven pronásledování. Vyjadřuje obavy o svůj život a zpochybňuje poskytnuté diplomatické záruky. Stěžovatel opakuje, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Dovolává se rovněž porušení svého základního práva na bezplatnou pomoc tlumočníka. Uvádí, že krajský soud mu v řízení přidělil tlumočníka "krátkou cestou". Jednalo se o osobu hovořící česky, protože v České republice několik let žije, nicméně nezapsanou v seznamu tlumočníků podle zákona č. 354/2019, o soudních tlumočnících a soudních překladatelích ("zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích"). Zdůrazňuje, že potřeboval tlumočníka při každé poradě se svým advokátem. Současně upozorňuje, že se v předběžné vazbě nachází již od 3. 8. 2022, resp. že požádal o udělení mezinárodní ochrany. 6. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatele 7. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soudy a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích ("krajské státní zastupitelství"), aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. 8. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitce týkající se práva na bezplatnou pomoc tlumočníka sdělil, že nebyla uplatněna v instanční stížnosti, a tudíž na ni vrchní soud nemohl v napadeném rozhodnutí reagovat. Současně zdůraznil, že v nyní posuzovaném řízení nezjistil žádné procesní nedostatky, tzn. ani nedostatky související s tlumočením. 9. Krajský soud uvedl obdobně jako vrchní soud, že porušení práva na tlumočení představuje novou námitku. Upřesnil, že v řízení přibral jako tlumočníka C. Yildrima, kuchaře z prodejny kebabu, neboť nikdo z tlumočníků uvedených v seznamu tlumočníků vedeném ministerstvem spravedlnosti nebyl ochoten účastnit se veřejného zasedání. Krajský soud zdůraznil, že se v průběhu řízení stěžovatele opakovaně dotazoval, zda mu rozumí, na což stěžovatel odpovídal souhlasně. Uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení vůči tlumočníkovi nevznesl žádné námitky. 10. Krajské státní zastupitelství možnost vyjádření nevyužilo, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. 11. Stěžovatel v replice setrval na stanovisku uvedeném v ústavní stížnosti. Nadále namítal, že v průběhu nyní posuzovaného řízení orgány činné v trestním řízení zasáhly do jeho základního práva na bezplatné tlumočení. IV. Splnění podmínek řízení 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V. Vlastní posouzení věci 13. Po posouzení stěžovatelova návrhu, obsahu napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná. 14. Ústavní soud se po stručných úvodních úvahách postupně zabýval námitkami týkajícími se diplomatických záruk [V. a)], obecné situace v Turecké republice a konkrétního postavení stěžovatele [V. b)], probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně [V. c)], trvání předběžné vazby [V. d)], trestu odnětí svobody na doživotí [V. e)] a práva na bezplatnou pomoc tlumočníka [V. f)]. 15. Ústavní soud předně v obecné rovině uvádí, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Vydávaná osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života (srov. např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14, bod 32). Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod, spočívá v rozhodování soudu o přípustnosti vydání. Rozhodování o přípustnosti vydání (justiční fáze) nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 97 ZMJS (administrativní fáze), čímž zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho provedení bezpředmětným (srov. např. nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 36). Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06). 16. Ústavní soud následně zhodnotil jednotlivé námitky, resp. aspekty případu, k nimž má povinnost přihlížet ex offo, tj. bez ohledu na to, zda je stěžovatel ve svém návrhu předložil k posouzení. V. a) Diplomatické záruky 17. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, soudy rozhodly o přípustnosti stěžovatelova vydání se současným přijetím diplomatických záruk poskytnutých tureckým ministerstvem spravedlnosti. 18. Ústavní soud považuje takto poskytnuté diplomatické záruky za dostatečné. Připomíná přitom své předchozí judikatorní závěry (srov. nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 97), z nichž se podává, že "spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek 3 Úmluvy nebo článek 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je