III.ÚS 661/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 661/10 ze dne 17. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. R. H., 2/ H. H., 3/ RNDr. M. B. a 4/ Ing. A. I., zastoupených Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2086/2007-95, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2006, č. j. 10 Co 844/2006-79, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 2006, č. j. 7 C 303/2005-62, a rozhodnutí Pozemkového úřadu v Litoměřicích ze dne 23. 8. 2005, č. j. 3428/05-9601, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), se právní předchůdce v záhlaví označených prvních dvou stěžovatelek Ing. V. H., spolu se stěžovatelkami dalšími, domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a správního orgánu, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Usnesením ze dne 16. 11. 2010, č. j. III. ÚS 661/10-33, Ústavní soud s odvoláním na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl, že namísto původního stěžovatele Ing. V. H., zemřelého v průběhu řízení o ústavní stížnosti, bude pokračováno s jeho dědici, a to stěžovatelkami Ing. D. H. a H. H.. Z ústavní stížnosti, vyžádaných procesních spisů Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 303/2005 a sp. zn. 13 C 175/2005, jakož i z přiložených listin se podává následující. Pozemkový úřad v Litoměřicích vydal dne 23. 8. 2005 rozhodnutí č. j. 3428/05-960, jímž k návrhu ze dne 23. 7. 1991 o vydání nemovitostí rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě") tak, že původní stěžovatel a stěžovatelky sub 3) a 4) nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, a v odůvodnění uvedl, že tyto nemovitosti sice přešly v rozhodném období (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) do vlastnictví státu dle zákona č. 142/1947 Sb., avšak jsou zapsány na listech vlastnictví fyzických osob, na které je stát převedl v rámci navazujícího přídělového řízení, jež bylo dokončeno v roce 1987 vydáním přídělových listin. Odkázal též na rozhodnutí Okresního soudu Litoměřicích ze dne 15. 6. 2004, č.j. 15 C 301, 306, 307, 308/97-28, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005 č. j. 10 Co 702/2004-174, vydaný v řízení o určení vlastnického práva, podle nějž jsou žalované fyzické osoby (přídělci, resp. jejich nástupci) vedeny jako vlastníci v katastru nemovitosti, a pokud žalobci (žadatelé jako oprávněné osoby) tvrdí, že žalovaní nabyli tyto nemovitosti v nezákonném přídělovém řízení, je jim k dispozici žaloba podle § 8 zákona o půdě. Stěžovatelé se poté žalobou domáhali, aby soud toto rozhodnutí správního orgánu změnil, a žalovaným 1/ Statek Chlumec, státní podnik, a 2/ Státní statek Jeneč, státní podnik, uložil, aby jim sporné nemovitosti vydal. Okresní soud v Litoměřicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že řízení ve vztahu k žalovanému 1/ zastavil a ve vztahu k žalovanému 2/ žalobu zamítl. Ve shodně se správním orgánem pokládal za rozhodné, že nemovitosti, o jejichž vydání žalobci požádali, jsou "zapsány na listech vlastnictví fyzických osob", přičemž "z podkladů ve správním spise" bylo soudem zjištěno, že tyto nemovitosti (pozemky) převedl stát do jejich vlastnictví na základě přídělového řízení dle zákona č. 142/1947 Sb.; žalobci se tudíž musí svého práva domáhat žalobou podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, které slouží "k nápravě těch situací, kdy došlo k nezákonným převodům majetku do vlastnictví fyzických osob", jak ostatně ke shodnému závěru dospěl již dříve i Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 23. 5. 2005 č.j. 10 Co 702/2004-174, vydaném v řízení o žalobě o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem. Se zřetelem k tomu nepovažoval soud za potřebné provádět další důkazy předložené žalobci, neboť i kdyby se zjistilo, že "přídělové řízení proběhlo v rozporu se zákonem, nemělo by to žádný vliv na toto rozhodnutí soudu". Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně a doplnil, že mu nepříslušelo řešit (v tomto řízení) otázku platnosti nabytí vlastnického práva fyzických osob, otázku správnosti přídělového řízení, ani otázku správnosti zápisu v katastru nemovitostí; nebylo zde tudíž možno pohlížet na přídělové řízení jako kdyby neproběhlo, a soud prvního stupně správně dospěl k úsudku o nedostatku pasivní věcné legitimace účastníků sporu. Též ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že se jim prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) nepodařilo správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zpochybnit, neboť právní názory, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá, jsou v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí. Pro posouzení věci nebylo podstatné, zda rozhodnutí o přídělu bylo dohledáno, nýbrž to, že z provedeného dokazování vzal odvolací soud za prokázané završení přídělového řízení vydáním přídělové listiny, a jelikož k přechodu vlastnického práva docházelo již na základě rozhodnutí státního orgánu, vkladu tohoto práva do pozemkové knihy nebylo s účinností od 1. 1. 1951 zapotřebí. Bylo-li později zapsáno vlastnické právo přídělců do katastru nemovitostí, šlo o skutečnost z hlediska existence vlastnického práva nevýznamnou, a stalo se tak nikoliv vkladem, nýbrž záznamem (§ 7 zák. č. 265/1992 Sb.). Pak mohli stěžovatelé svá práva uplatnit jen postupem dle § 8 zákona o půdě; naopak postup, který stěžovatelé zvolili, by vedl k nepřípustnému rozhodování o určení vlastnictví ve vztahu k osobám, jež nebyly účastníky řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že jak pozemkový úřad, tak obecné soudy nesprávně posoudily, zda v této věci "existuje povinná osoba, zda je zápis vlastnického práva osob vedených v katastru nemovitostí v souladu se zákonem a zda je opis přídělové listiny řádným nabývacím titulem osob vedených v katastru nemovitostí"; soudům pak zvláště vytýkají, že vzaly za prokázané nabytí vlastnického práva fyzickými osobami (přídělci), aniž by průběh přídělového řízení samy posoudily. V podrobnostech uvádí, že ve správním řízení i v řízení před obecnými soudy poukazovali zejména na to, že listina označená jako "opis přídělové listiny" není z důvodu absence potřebných náležitostí správním rozhodnutím a tudíž nemohla vyvolat změnu právních vztahů, jakož i na to, že zápis fyzických osob jako vlastníků nemovitostí do katastru byl proveden v rozporu se zákony a že v roce 1987, kdy mělo dojít k "završení přídělového řízení vydáním přídělových listin", nebyla většina osob uvedených v opisech přídělů již naživu a tato rozhodnutí nebyla komu doručit. Správní orgány (katastr nemovitostí) v té době postupovaly stejně formalisticky jako tehdejší "ONV-VLHZ" a okresní národní výbor, a aniž by tyto listiny po formální stránce přezkoumaly, zapsaly na jejich základě vlastnické právo pro fyzické osoby (přídělce). Tvrdí proto, že pozemky, které od manželů H. převzal stát, resp. ČSSS Lovosice rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 10. 1948 "nikdy žádné fyzické osoby nehospodařily a příděly pro fyzické osoby nebyly realizovány" a uvedené nemovitosti byly ve vlastnictví státu a v užívání Státním statkem Lovosice a Zemědělským družstvem ve Velemíně minimálně do dne účinnosti zákona o půdě. O této skutečnosti svědčí i to, že až do účinnosti tohoto zákona "figuroval" v evidenci nemovitostí u střediska geodézie zápis, že vlastníkem sporných nemovitostí je právě Státní statek Lovosice a Zemědělské družstvo Velemín a na základě těchto údajů byly rozhodnutím "Referátu okresního pozemkového úřadu - Okresního úřadu ze dne 23. 10. 1991 č. j. Zem.Les. 1031/1284/91-9,64" schváleny dohody o vydání předmětných nemovitostí ve prospěch stěžovatelů (jejich právních předchůdců). Katastrální úřad zapsal vlastnické právo ve prospěch fyzických osob na základě opisu přídělových listin, které "vyhotovil Okresní národní výbor bez toho, že by měl jakékoliv podklady s výjimkou návrhu přídělu půdy a budov", přičemž se podle názoru stěžovatelů nejednalo o opisy přídělových listin, ale o listiny jím dodatečně vyhotovené v roce 1987. K "doporučení" ze strany správního orgánu a soudů, aby postupovali dle § 8 zákona o půdě, stěžovatelé uvádí, že netvrdí, že konkrétní fyzické osoby nabyly nemovi