III.ÚS 681/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 681/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 2386/2025-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2025 č. j. 69 Co 145/2025-243, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2025 č. j. 18 C 60/2024-222, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal proti vedlejší účastnici na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu") náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 990 000 Kč a náhrady nákladů obhajoby ve výši 9 986 Kč. Nezákonným rozhodnutím bylo usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 10. 2022, kterým byl stěžovatel obviněn ze spáchání přečinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2023 byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023 bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Za přečin stěžovateli hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až 3 léta nebo trest zákazu činnosti. Vedlejší účastnice přiznala stanoviskem ze dne 24. 6. 2024 stěžovateli na náhradě škody spočívající v nákladech na obhajobu částku 27 769,50 Kč a na náhradě nemajetkové újmy z trestního stíhání částku ve výši 10 000 Kč. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 22 178 Kč (2 178 Kč náhrada nákladů obhajoby; 20 000 Kč nemajetková újma) s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 977 808 Kč zamítl (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 21 719,50 Kč (výrok III.). Obvodní soud určil, že odškodněním stěžovatele je peněžité zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, neboť nebyl stíhán vazebně, ani nevykonal trest odnětí svobody, nebyl, byť jen nepravomocně odsouzen, nehrozila mu náhrada vysoké škody. Ve srovnávaných případech byly prokázány velké zásahy do osobního a rodinného života poškozených a rovněž do psychického a fyzického zdraví. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že je namístě přiznat stěžovateli odškodnění ve výši 30 000 Kč zejména s ohledem na povahu trestní věci, která byla provázána s výkonem povolání. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 15 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 384,50 Kč (výrok II.). Městský soud souhlasil s výši přiznané částky stěžovateli, avšak při svém rozhodování zohlednil extrémní inflační zhodnocení peněz v roce 2022, pročež dospěl k závěru, že odpovídajícím celkovým přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je částka 45 000 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při rozhodování o výši odškodnění nezohlednily účelovost trestního řízení, přičemž rovněž tvrdí objektivně posouditelnou neúčelnost vedení trestního řízení, jakož i objektivně posouditelné hledisko kvality vedení řízení. V průběhu řízení opakovaně upozorňoval, že trestní řízení proti němu nemělo být na základě shromážděných poznatků a důkazů vůbec zahájeno, popř. v něm po fázi prověřování nemělo být vůbec pokračováno. V ochraně stěžovatele a účelu trestního řízení se poté několik stupňů soustavy státního zastupitelství dopustilo nezákonného a excesivního postupu, když umožnily další vedení řízení po dobu, která zásadním způsobem ovlivnila stěžovatelův život. Nereflektování excesivního postupu státního zastupitelství je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2241/24. Obecné soudy pouze formálně deklarovaly, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédly k povaze trestního řízení, jeho délce a dopadům trestního stíhání na osobní a profesní život stěžovatele, tyto skutečnosti však ve svých úvahách fakticky zohlednily nedostatečně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které neskončí jeho pravomocným odsouzením, je třeba hledat nejen v čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu (viz bod 19 nálezu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05). Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáže-li se později jako chybný a zasahující do základních práv jednotlivce. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo (viz nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08, bod 31; ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09, bod 32). Základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným nebo nesprávným zásahem veřejné moci je realizováno aplikací zákona o odpovědnosti státu za škodu. Obecné soudy musí posuzovat případy důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah odčinění co nejvíce odpovídal způsobené újmě (srov. nálezy ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21, bod 35; ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 379/23, body 35 až 36). 8. Úkolem Ústavního soudu není, aby sám přesně určoval částku, která stěžovateli jako odškodné za nezákonné trestní stíhání náleží. To je věcí obecných soudů. Z hlediska ochrany ústavnosti jde výhradně o to, aby přiznaná výše odškodnění byla 1. založena na objektivních a rozumných důvodech a 2. aby mezi touto přiznanou výší a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [srov. např. bod 39 nálezu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23, nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10]. Ačkoli při posuzování přiměřenosti odškodnění musí být Ústavní soud zdrženlivý, jeho zásah vyloučen není (viz nálezy ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13, ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Ústavní soud dohlíží na to, zda obecné soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání pečlivě zvažovaly veškeré relevantní (mnohdy jedinečné) okolnosti případu, zohlednily nepříznivé následky způsobené nezákonným trestním řízením, dotýkající se zejména osobní integrity stěžovatele, včetně jeho rodinného a pracovního života a jeho finanční sféry, a že nepostupovaly paušálně a mechanicky. V posuzované věci obecné soudy uvedeným požadavkům na odůvodnění výše náhrady újmy za nezákonné trestní stíhání dostály. 9. V posuzované věci obecné soudy zohlednily povahu trestní věci, dé