III.ÚS 692/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 692/24 ze dne 28. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023, č. j. 6 Tdo 1042/2023-672, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2023, č. j. 8 To 39/2023-481, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2023, č. j. 5 T 12/2022-442, uznán vinným ze spáchání zločinu podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Současně s tím mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí mobilního telefonu a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Daného zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že na sociální síti Facebook živě vysílal a nahrál svoji výzvu, v níž se negativně vymezoval vůči opatřením vyhlášeným orgány veřejné moci v průběhu pandemie COVID-19, a to zejména proti novele pandemického zákona. V této souvislosti podněcoval sledující daného videa, aby aktivně, a to i za použití násilí směřujícího vůči životu a zdraví různých osob, a dalších protiprávních postupů, jako jsou blokace veřejných komunikací, zabránili projednání a přijetí výše uvedené novely. Dále prostřednictvím tohoto videa vyzýval své příznivce, aby se za použití všech dostupných prostředků, včetně násilí, podíleli na převzetí politické moci v České republice a vymanění se z mezinárodních struktur a organizací. Opakovaně uváděl, že hlavním cílem jím avizovaných násilných aktivit směřujících proti životu a zdraví jsou členové Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát"), popřípadě členové Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna"). Konkrétně například uvedl: "potřebujeme desítky, možná stovky tisíc lidí, nasraných lidí"..."musíme je vypnout, vynést za rypáky, za ty držky, naházet je do řeky. Zbavme se jich jednou provždy, nastolíme si vlastní pořádek, vlastní zákony. ... "Když nás tam přijde čtvrt milionu s jediným cílem, prostě ty dobytky vynést a vykopat je, tak to půjde. Sešrotujeme je na maděru a uděláme tady konečně pořádek. Nesmíme se bát, že nás rozpráší policie". V této souvislosti vyzýval ke sledování videa samostatně stíhaného Z. S., jehož obsahem byly obdobné výzvy k násilným aktivitám, tedy především výzvy k násilnému převzetí moci v zemi, k fyzické likvidaci členů Parlamentu České republiky s tím, že je třeba ustanovit lidové soudy, "všechny je pozavírat a největší zrůdy pověsit". 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Skutková zjištění označil za naprosto správná a mající oporu v provedeném dokazování. Ačkoliv stěžovatel předložil v odvolání řadu definic pojmu teroristický útok, soud konstatoval, že je třeba čin posuzovat podle definice zakotvené v trestním zákoníku, kterou stěžovatel naplnil. Uložený trest vyhodnotil vrchní soud jako přísný, avšak nikoliv nepřiměřený či exemplární. Doplnil také, že stěžovatel využil frustrace části společnosti k její radikalizaci, a to v době pandemických omezení, což jeho jednání činilo mimořádně společensky škodlivým. V dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly uložení trestu pod zákonnou sazbu. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky daného trestného činu. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve smyslu § 312e tr. zákoníku se podněcováním rozumí taková činnost, jíž pachatel směřuje k tomu, aby vyvolal u jiných osob rozhodnutí spáchat teroristický trestný čin. Trestný čin je dokonán samotným projevem, jehož obsahem je podněcování. Čin, k jehož spáchání obviněný veřejně podněcoval, by v případě jeho uskutečnění vykazoval znaky trestného činu teroristického útoku. Obviněný chtěl dosáhnout nepřijetí pandemického zákona násilnou akcí davu zaměřenou proti členům státních orgánů. Podněcoval rovněž k převzetí moci v zemi, nastolení vlastního pořádku a vlastních zákonů, a to násilnou cestou, konkrétně poškozením zdraví a života senátorů a poslanců. Nešlo o ojedinělý exces stěžovatele, jednalo se o součást a vyvrcholení delší dobu trvajícího jednání. Nejvyšší soud proto k námitce nesprávné právní kvalifikace skutku uzavřel, že stěžovatel opakovaně, důrazně a zcela jasně vyzýval ke spáchání úmyslného jednání, které by mohlo, resp. přímo mělo poškodit ústavní zřízení České republiky a současně přimět Parlament, potažmo vládu, aby konaly určitým způsobem, případně aby určité konání opominuly. Cílem bylo závažným způsobem destabilizovat ústavní a základní politickou strukturu země prostřednictvím násilných fyzických útoků ohrožujících lidské životy a převzít moc do vlastních rukou. Tím naplnil všechny znaky trestného činu podpory a propagace terorismu. Jeho jednání bylo zároveň významně společensky škodlivé a bylo tedy namístě reagovat na něj prostředky trestního práva. Stěžovatele nelze vyvinit ani jeho neznalostí jednotlivých částí trestního zákoníku, neboť vyloučení trestní odpovědnosti připadá v úvahu pouze u neznalosti "obecné protiprávnosti". Předpokládal-li stěžovatel, že jedná v rámci působnosti čl. 23 Listiny, pak ani taková argumentace nemůže obstát. Byl to totiž naopak stěžovatel, jehož jednání směřovalo k odstranění "demokratického řádu" ve smyslu uvedeného ustanovení. Navíc v okamžiku stěžovatelova jednání nebylo možné hovořit o znemožnění využití legálních prostředků. Naopak sám stěžovatel své jednání hájil rozhodovací praxí fungujících soudů. K námitce nepřiměřeně přísného trestu Nejvyšší soud uvedl, že nespadá pod žádný dovolací důvod, neboť soudy trest uložily v zákonné sazbě (dokonce při její spodní hranici). Trest přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřený spáchanému jednání (zvláště po zvážení okolnosti, že jde o trest souhrnný za více trestných činů). Ve prospěch stěžovatele nehovoří žádné polehčující okolnosti. Důvodem pro zásah Nejvyššího soudu nemůže být ani srovnání s jiným verbálními trestnými činy. Skutky, na které stěžovatel poukázal, byly spáchány jinými osobami, v jiné době a kontextu a s odlišnou právní kvalifikací. Podstatné však je, že stěžovatelův trest odpovídá zákonu. Nepodstatný je v tomto směru rovněž z kontextu vytržený mediální výrok nejvyššího státního zástupce o nevhodnosti ukládání nepodmíněných trestů za verbální trestné činy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že soudy rozhodovaly v jeho případě diametrálně odlišně než v případech s obdobným skutkovým základem. Uvádí jiné (podle jeho přesvědčení závažnější) verbální delikty, na které však nebylo reagováno nepodmíněným trestem odnětí svobody. Takový stav "dvojího metru" je podle stěžovatele nepřípustný. Konkrétně poukazuje na výrok bývalého zastupitele městské části, v němž uvedl, že část zákonodárců a prezident by měli být usmrceni za své politické názory (o tomto případu rozhodoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 a potvrdil, že nejde o trestný čin). Dále stěžovatel upozornil na výrok politika, který vyzýval k použití kyanidu proti předsedovi opoziční strany (toto jednání policie vyhodnotila jako přestupek). Konečně stěžovatel upozornil na výrok starosty městské části, ve kterém různými vulgárními spojeními komentoval postoj "Čechů" k válce na Ukrajině (tento případ nadále řeší policie, avšak autor výroků nebyl obviněn). Podle stěžovatele je alarmující, že za méně expresivní výrazy nižší společenské škodlivosti byl odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. U stěžovatele by navíc mělo být přihlédnut