III.ÚS 711/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 711/07 ze dne 2. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. P., právně zastoupeného JUDr. Beátou Samorodovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 17, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 24 T 11/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 61 To 465/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu stěžovatele a jeho příloh, byl stěžovatel pod bodem I. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, a dále pod bodem II. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 187 odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b) tr. zákona. Tento rozsudek soudu prvého stupně byl rozsudkem Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu zrušen ve výroku o vině trestným činem dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona (a tím i ve výroku o trestu) a stěžovatel byl městským soudem uznán vinným trestným činem stejné právní kvalifikace (odvolací soud v novém výroku o vině toliko opravil popis skutku týkající se tohoto trestného činu), přičemž výrok pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu ohledně tr. činu nedovoleného ozbrojování zůstal nedotčen. Prvně uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tak, že od přesně nezjištěné doby roku 2000 až do svého zadržení dne 9. 4. 2002 ve svém rodinném domku v Praze 10, Konojedská 43, přechovával kompletní laboratorní zařízení, chemikálie a léky, včetně tablet efedrinu a tzv. extáze, za účelem výroby drogy pervitinu (metamfetaminu), tuto návykovou látku vyráběl a nejméně od 19. 3. 2002 do svého zadržení ji předával spoluobžalovanému K. D., který ji spolu s dalšími spoluobžalovanými za úplatu distribuoval ke spotřebě toxikomanům. Při domovní prohlídce dne 9. 4. 2002 bylo u stěžovatele zajištěno uvedené laboratorní zařízení k výrobě pervitinu s řadou stop metamfetaminu a efedrinu, dále 153 tablet Modafenu a 26,74 gramu látky obsahující 6,95 gramu metamfetaminu, 2, 37 gramu extáze a 0,86 gramu efedrinu. Trestného činu nedovoleného ozbrojování dle výše uvedené trestněprávní kvalifikace se stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dopustit tak, že od přesně nezjištěné doby až do svého zadržení dne 9. 4. 2002 nezjištěným způsobem získal a ve svém rodinném domku přechovával dvě samonabíjecí pistole zn. DUO a CZ, původně znehodnocený a později podomácku zprovozněný samopal ČZ, vzor 24/26, zásobníky ke zbraním, množství nábojů různých typů a ráží, a dále elektrický palník, plošný spoj zhotovený amatérsky a sloužící ke konstrukci nástražného výbušného systému se zpožděním. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel Městským soudem v Praze odsouzen za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli dle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci, spočívající v propadnutí uvedeného laboratorního zařízení, zajištěných zbraní, zásobníků a nábojů a konečně mobilního telefonu zn. Nokia 6210 se SIM kartou Pegas. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo v uvedené trestní věci k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedl, že ze všech provedených důkazů neexistuje jediný důkaz svědčící o tom, že by stěžovatel neoprávněně vyrobil, nabízel, prodal a pro jiného přechovával psychotropní látku a prekursor a uvedený čin spáchal ve větším rozsahu jako člen organizované skupiny. Své závěry soudy dle názoru stěžovatele učinily na základě odposlechu několika telefonických rozhovorů, ze kterých však dle jeho mínění nelze dovodit, že stěžovatel páchal trestnou činnost. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy ve svých závěrech nevzaly v úvahu svědeckou výpověď M. V., bývalé družky stěžovatele, která výslovně uvedla, že laboratoř na výrobu drog zajištěná policií v domě stěžovatele je její a pochází z doby, kdy tato svědkyně se stěžovatelem sdílela společnou domácnost. Stěžovatel upozornil, že tato svědkyně byla již za drogovou trestnou činnost v minulosti odsouzena. Proto má stěžovatel zato, že v jeho případě měla být užita příznivější právní kvalifikace stran uvedeného trestného činu, a to podle ust. § 187 odst. 1 tr. zákona a nikoli podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Co se týče trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 187 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona, tak i v tomto případě bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť dle jeho názoru obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel byl k přechovávání uvedených zbraní a munice donucen svědkem S. K. Stěžovatel tvrdí, že pouze z obavy o svůj život a život své rodiny neoznámil orgánům činným v trestním řízení ukryté zbraně. Stěžovatel zdůraznil, že se na něj hledí jako na osobu bezúhonnou, nebyl dosud trestán, zatímco svědek K. je pro obdobné trestné činy stíhán, hlavně za násilnou trestnou činnost. Stěžovatel jako na důkaz své neviny poukazuje na skutečnost, že od doby jeho propuštění z vazby v roce 2002 do současné doby proti němu není vedeno žádné trestní stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání uvedené pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu lze kvalifikovat nanejvýše jako trestný čin neoznámení trestného činu podle § 168 tr. zákona, popř. jako trestný čin nadržování podle § 166 tr. zákona. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud ČR postupoval dle § 39 zákona o Ústavním soudu, a to vzhledem k tomu, že pro případ nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody hrozí neodvratitelná újma, neboť stěžovatel je v současné době jediným živitelem své rodiny. II. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl za uvedené trestné činy trestně stíhán a odsouzen spolu s celou řadou dalších osob, zapojených do výroby a distribuce pervitinu. Podle skutkových zjištění obecných soudů to měl být stěžovatel, který v laboratoři ve svém domku uvedenou drogu ve značném množství vyráběl, zatímco hlavní ze spolupachatelů stěžovatele, občan Slovenské republiky K. D., tuto drogu dílem sám přímo distribuoval toxikomanům, dílem předával dalším obviněným dealerům (obvinění K., B., P. a Š.), kteří se spolu se stěžovatelem a obviněným D. částečně podíleli i na výrobě, nákupu a přechovávání návykových látek a chemických sloučenin (prekursorů) nutných k jejich výrobě. Obecné soudy posléze na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel a ostatní obvinění tvořili společně drogový řetězec či kanál, kterým droga pervitin, případně efedrin, putovala od jejího vyrobení stěžovatelem až do dispozice konkrétních, převážně nezjištěných toxikomanů. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno v dubnu 2002, ovšem již od roku 2001 prováděla policie operativní šetření, přičemž prověřování podezření na páchání výše popsané drogové trestné činnosti probíhalo již od roku 2000, byť konkrétně policií zmapovaná trestná činnost zahrnuje jen krátký úsek roku 2002. V hlavním líčení byli nalézacím soudem vyslechnuti obvinění, celá řada svědků, zejm. z řad odběratelů návykových látek, k důkazu byly čteny protokoly o provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky - chemická expertíza, odborná vyjádření z oboru balistiky a pyrotechniky. Zejména však byly jako důkaz použity záznamy odposlechů telefonických rozhovorů obžalovaných, k nimž došlo na základě řádného soudního příkazu ve smyslu příslušných ustanovení tr. řádu a z nichž je v rozsudku nalézacího soudu bohatě citováno a na něž taktéž odkazuje soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku. Ve svých výpovědích v hlavním líčení stěžovatel i ostatní obžalovaní vinu popírali a obsah zachycených telefonických rozhovorů vysvětlovali tak, že se jednalo o rozhovory vedené o jejich legálních obchodech s různými druhy spotřebního zboží, jako jsou kosmetické přípravky, telefonní karty, alkoholické nápoje, náhradní díly do automobilů, atd. Pokud jde o výpovědi, jež mají význam z hlediska rozhodování o vině stěžovatele shora uvedenými trestnými činy, pak obžalovaný D. v hlavním líčení uvedl, že stěžovatele zná tři až čtyři roky, sez