III.ÚS 715/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 715/18 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Veselí, sídlem Veselí 21, Dalečín, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 5143/2017-91, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2017 č. j. 1 Co 83/2016-71, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2016 č. j. 35 C 18/2016-44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 35 C 18/2016-44, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby mu vedlejší účastník vydal ve výroku specifikované pozemky v k. ú. Polom u Sulkovce (výrok I.), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 1 353,50 Kč (výrok II.). O nevydání předmětných pozemků stěžovateli předtím rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016 č. j. SPU 064658/2016/520100/Krška/R5264, z důvodu, že návrh na jejich vydání byl u tohoto správního orgánu podán opožděně, neboť výzva k jejich vydání byla povinné osobě doručena dne 5. 6. 2013, k uzavření dohody nedošlo a návrh podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), byl stěžovatelem podán až dne 15. 12. 2014, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 1 Co 83/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 583 Kč (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že je zapotřebí analogicky vycházet z usnesení sp. zn. IV. ÚS 81/97 ze dne 26. 10. 1998 (U 62/12 SbNU 493), jelikož není žádný důvod činit rozdíl v zákonné úpravě lhůt podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť koncepce lhůt v nich uvedených je shodná až na jejich délku a plně srovnatelná, a založená na stejných principech. Vrchní soud dovodil, že v žádném případě nemůže jít o lhůtu pořádkovou, neboť v takovém případě by bylo možno podat návrh ke Státnímu pozemkovému úřadu kdykoliv, což odporuje zcela zásadně principu právní jistoty, přičemž takováto úprava rozhodně nebyla ani úmyslem zákonodárce, a i kdyby nešlo o lhůtu prekluzivní, nemohlo jít o jinou lhůtu než o lhůtu promlčecí, přičemž promlčení bylo účastníkem řízení namítnuto. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Rovněž dovolací soud dospěl k závěru, že lhůta podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u Státního pozemkového úřadu zaniká. Nejvyšší soud vyšel ve svých závěrech z judikatury Ústavního soudu i své vlastní, z komentářové literatury a účelu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a přechodného ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém přesvědčení, že soudy nesprávně vyložily § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, když dovodily, že lhůta, kterou toto ustanovení obsahuje, je lhůtou prekluzivní, tj. že nedodržení lhůty má za následek zánik práva. Stěžovatel upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle které materiálně nazíraný právní stát vyžaduje, aby zákon byl jak z hlediska formy, tak co do obsahu předvídatelným konzistentním pramenem práva. Stěžovatel je přesvědčen, že v duchu tohoto požadavku je nezbytné postupovat při výkladu zákonů tak, aby v zákoně použité pojmy byly vykládány shodně (konzistentně). Jestliže tedy zákonodárce zamýšlí, aby právo uplynutím lhůty zaniklo, musí to v tomtéž zákoně (např. jako v § 9 odst. 1, § 10 odst. 1, § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde je zánik práva v důsledku uplynutí lhůty vyjádřen slovy: "jinak její nárok zanikne") vyjadřovat stejným způsobem. Jestliže tak zákonodárce neučiní, pak nelze tento nedostatek dovozovat výkladem, a to tím spíše v režimu restitučního zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu -neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení již před krajským, vrchním a dovolacím soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. 9. Soudy všech stupňů stěžovateli vysvětlily, že lhůta stanovená v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je chápana judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu jako lhůta prekluzivní, s jejímž uplynutím je spojen zánik práva oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u Státního pozemkového úřadu, a