III.ÚS 74/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 74/16 ze dne 16. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lebánka, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 7 Td 47/2015-28, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. K Městskému soudu v Praze byla dne 15. 6. 2015 podána obžaloba na stěžovatele a dalších deset fyzických osob pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Předmětná obžaloba byla podána též vůči obchodní společnosti VLTAVA HOLDING a. s., a to pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. 4. Městský soud v Praze svým podáním ze dne 24. 7. 2015 navrhl Nejvyššímu soudu, aby mu tento dle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odňal předmětnou věc a přikázal ji Krajskému soudu v Brně, a to z důvodu vhodnosti. 5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 7 Td 47/2015-28, rozhodl o tom, že podle § 24 odst. 1 trestního řádu je k projednání věci příslušný Krajský soud v Brně. Učinil tak poté, co dospěl k závěru, že Městský soud v Praze není k projednání věci místně příslušným (a proto nemůže být vyhověno ani jeho návrhu na odnětí věci a její přikázání jinému soudu), když v úvahu přichází pouze místní příslušnost Krajského soudu v Brně nebo Krajského soudu v Praze. S přihlédnutím k potřebě dodržení požadavku rychlosti a hospodárnosti řízení pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudem místně příslušným k projednání věci je Krajský soud v Brně, neboť u tohoto soudu bude řádné projednání a objasnění věci zajištěno za podstatně lepších podmínek (rozhodné skutečnosti se měly odehrát ve Zlíně a jeho bezprostředním okolí, v této oblasti žije také převážná většina obviněných i svědků, které bude třeba u soudu osobně vyslechnout, atd.). III. 6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že místně příslušným k projednání obžaloby je Krajský soud v Brně, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil přesvědčení, že Krajský soud v Brně není dle zákona místně příslušným k projednání věci. Pokud Nejvyšší soud svým rozhodnutím věc přikázal místně nepříslušnému soudu, pak tím dle názoru stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo nebýt odňat zákonnému soudci. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 11 Td 40/2012-10, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že místem spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku je vždy místo, kde se nachází sídlo příslušného daňového úřadu, u nějž mělo být daňové přiznání podáno. V nyní souzené věci však toto pravidlo nebylo Nejvyšším soudem dle tvrzení stěžovatele respektováno. Nejvyšší soud navíc tím, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že v nyní souzené věci nelze určit typické místo, kde mělo být daňové přiznání podáno, dle názoru stěžovatele de facto odňal správci daně (u něhož je v současné době vedeno řízení, jehož předmětem je právě spotřební daň, jejíhož zkrácení se nyní obviněné subjekty měly dle obžaloby dopustit) možnost věc v daňovém řízení projednat. IV. 7. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o soudní orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 8. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených listin a věc posoudil z hlediska kompetencí daných mu Ústavou (tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jako takový je oprávněn do rozhodovací pravomoci soudů zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny), dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud se hlásí ke své ustálené judikatuře, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101; aj.). 10. Ústavní soud však v nyní souzené věci neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl o místní příslušnosti Krajského soudu v Brně k projednání obžaloby, která byla původně podána k Městskému soudu v Praze, v rozporu se zákonnými pravidly pro stanovení místní příslušnosti soudu. Ústavní soud má rovněž za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí též řádně odůvodnil. 11. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nejprve jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu je třeba místní příslušnost soudu v nyní souzené trestní věci, kdy obžaloba byla podána na jedenáct fyzických osob a zároveň osobu právnickou, stanovit podle pravidel stanovených v § 18 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 větu třetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož platí, že koná-li se společné řízení proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě, koná toto společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti obviněné fyzické osobě, a to tehdy, jsou-li pachateli nejtěžšího trestného činu nebo nejtěžších trestných činů obviněná právnická osoba i fyzická osoba. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že v nyní souzené věci byla obžaloba podána na obviněnou právnickou osobu i ostatní fyzické osoby pro stejný trestný čin (tj. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku), a tudíž je namístě, aby místní příslušnost soudu byla určena dle zásad zakotvených v § 18 trestního řádu. 12. Nejvyšší soud dále uvedl, že dle § 18 odst. 1 trestního řádu platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. S přihlédnutím k tomuto pravidlu pro určení místní příslušnosti se Nejvyšší soud zabýval tím, zda lze v nyní souzené věci, kdy je obviněným fyzickým osobám i obviněné právnické osobě kladeno za vinu, že se mj. dopustily trestného činu zkrácení daně (a to tím, že ve společném úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty nelegálně vyrobily nejméně 1.382.442 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro, které chtěly dále distribuovat na "černém trhu"), zjistit místo činu, resp. místo, kde byl trestný čin spáchán. Nejvyšší soud zde poukázal na to, že jde-li o spotřební daň z tabákových výrobků, pak v případě této daně se dle § 116 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších pře