III.ÚS 743/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 743/15 ze dne 31. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Karla Kubíka a 2. obchodní společnosti Cihelny Prostějov - Držovice s. r. o., sídlem U Cihelny 2, Prostějov 7, obou zastoupených Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 2138/2014-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 č. j. 29 Co 38/2013-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. července 2012 č. j. 30 C 99/2006-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť měli za to, že jimi bylo zasaženo do jejich základního práva na náhradu škody způsobené jim nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces spočívající v tom, že v jejich věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, provedené důkazy nebyly hodnoceny odpovídajícím způsobem a rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 30 C 99/2006 se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali náhrady škody za období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2004 ve výši 56 246 120 Kč, vzniklé v důsledku údajně nesprávného úředního postupu Obvodního báňského úřadu v Brně (dále jen "báňský úřad"). Ten měl spočívat (stručně uvedeno) v tom, že stěžovatelům bylo umožněno provozovat hornickou činnost v dobývacím prostoru Držovice v katastrálním území Držovice na Moravě (dále též "dobývací prostor") až v roce 2004, když měli být opakovaně od roku 2000 uváděni v omyl tím, že byli informování, že v dobývacím prostoru mohou provádět dobývání cihlářské hlíny na základě povolení činnosti prováděné hornickým způsobem (nikoli na základě povolení k hornické činnosti). 3. Obvodní soud v napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že oba žalobci (stěžovatelé) jsou od roku 2000 oprávněni provozovat hornickou činnost. Na prvního stěžovatele, který je od srpna 2000 jednatelem druhého stěžovatele, byl v roce 1998 převeden dobývací prostor Držovice. První stěžovatel poslal báňskému úřadu dne 5. 9. 2000 listinu s názvem "Věc: Žádost o vyjádření", opatřenou razítkem Moravské cihelny s. r. o. a podepsanou Ing. Romanem Grabovským jako závodním lomu, obsahující žádost o vyjádření k zamýšlenému povrchovému dobývání cihlářských surovin [cit. "Naše organizace v současné době zpracovává dokumentaci pro povolení povrchového dobývání cihlářské suroviny, které se nachází pod současnou bází hliniště cihelny v Držovicích. Z hlediska zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění se jedná o činnost prováděnou hornickým způsobem, kterou lze provádět v prostoru k tomuto účelu určeném v územním rozhodnutí - (rozhodnutí o využití území). Vzhledem ke skutečnosti, že zájmové území se nachází v hranicích již stanoveného dobývacího prostoru Držovice (stanovení dobývacího prostoru je rozhodnutím o využití území) není nám zcela zřejmé, zda-li je nutno žádat zdejší úřad o vydání rozhodnutí o využití území nebo lze využít již zmíněného dobývacího prostoru."]. 4. Báňský úřad se k této žádosti měl vyjádřit kladně (tedy měl potvrdit, že je nutno zažádat o vydání rozhodnutí o využití území) dne 8. 9. 2000. První stěžovatel proto požádal dne 20. 9. 2000 o vydání územního rozhodnutí k Městskému úřadu v Prostějově (dále jen "stavební úřad"), ale z důvodu zpětvzetí žádosti prvním stěžovatelem došlo k zastavení tohoto řízení, v důsledku čehož bylo zastaveno též řízení o jeho žádosti o povolení činnosti hornickým způsobem (rozhodnutím ze dne 12. 12. 2000). Další žádost o vydání územního rozhodnutí podal první stěžovatel dne 17. 10. 2001, územní rozhodnutí pak stavební úřad vydal dne 6. 5. 2002. Práva a povinnosti plynoucí z tohoto územního rozhodnutí převedl první stěžovatel na druhého stěžovatele. Rozhodnutím báňského úřadu ze dne 13. 11. 2002 nebyla druhému stěžovateli povolena činnost prováděná hornickým způsobem. Naposled uvedené rozhodnutí však zrušil Český báňský úřad s tím, že řízení nemůže být ukončeno rozhodnutím o povolení činnosti hornickým způsobem, neboť v uvedeném prostoru lze provádět pouze hornickou činnost. Rozhodnutím báňského úřadu ze dne 25. 6. 2004 pak byla prvnímu stěžovateli (k žádosti ze dne 25. 3. 2004) povolena hornická činnost - plán otvírky, přípravy a dobývání a I. etapa likvidace dobývacího prostoru Držovice. Soud dále vyšel ze zjištění, že první stěžovatel byl od 18. 2. 1999 do 11. 10. 2000 jednatelem společnosti Moravské cihelny s. r. o. a že nikdy nepřevedl dobývací prostor na druhého stěžovatele, a ani si k takovému převodu nevyžádal předchozí souhlas příslušného báňského úřadu. 5. Obvodní soud dospěl k závěru, že první stěžovatel nebyl uveden v omyl, že měl žádat o povolení dobývání v dobývacím prostoru hornickým způsobem, neboť takovou žádost kromě žádosti ze dne 2. 10. 2000 nikdy nepodal. Řízení o této žádosti přitom bylo zastaveno v důsledku zastavení územního řízení stavebním úřadem. Žádost podaná prvním stěžovatelem dne 17. 10. 2001 stavebnímu úřadu, jež vyústila ve vydání územního rozhodnutí ze dne 6. 5. 2002, byla podána za účelem předložení tohoto rozhodnutí k žádosti druhého stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, a která byla (jen ve vztahu k druhému žalobci) zamítnuta. "Žádost o vyjádření" ze dne 5. 9. 2000 vyhodnotil jako podání, které nebylo doloženo potřebnými doklady, umožňujícími báňskému orgánu přesně zjistit skutečný stav věci; z jeho obsahu nebylo patrné, o jakou konkrétní činnost tazatele má jít, když obsah žádosti byl formulován tak, že "bezpochyby se jedná o činnost prováděnou hornickým způsobem". Podle obvodního soudu mělo být prvnímu stěžovateli jako uživateli dobývacího prostoru zřejmé, že v dobývacím prostoru nemůže provádět činnost hornickým způsobem. Uvedené vyhodnotil obvodní soud tak, že žádost byla nedostatečně formulována a zavádějící, a proto nemůže být odpověď na něj kvalifikována jako nesprávný úřední postup. V řízení nadto bylo prokázáno, že "žádost o vyjádření" první stěžovatel učinil nikoli jako živnostník, nýbrž jako jednatel společnosti Moravské cihelny s. r. o. Obvodní soud uzavřel, že prvnímu stěžovateli škoda vzniknout nemohla, neboť dotaz byl činěn právnickou osobou prostřednictvím zákonného zastoupení jejího pracovníka. První stěžovatel proto nemohl být uveden v omyl jako fyzická osoba. Obvodní soud u prvního stěžovatele nezjistil ani vznik škody (ušlého zisku), neboť první stěžovatel neměl zajištěny předpoklady pro plánovanou činnost v dobývacím prostoru a dobývací prostor nepřevedl na další osobu, která by byla schopna materiálně a personálně předmětnou podnikatelskou činnost provozovat. 6. U druhého stěžovatele pak obvodní soud shledal, že není dána jeho věcná legitimace, neboť nebyl oprávněn dobývací prostor dobývat. První stěžovatel přitom musel vědět, že dobývací prostor nelze převést na jiný subjekt ústní dohodou bez předchozího souhlasu báňského úřadu (viz § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon), neboť sám byl v roce 1998 účastníkem převodu dobývacího prostoru na svoji osobu. 7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že obvodní soud, který rozhodoval poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno (pro nepřezkoumatelnost), rozhodl o věci na podkladě správně zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil i po stránce právní. Potvrdil závěr, že první stěžovatel neprokázal vznik škody a druhý stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován. 8. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné s odůvodněním, že pokud stěžovatelé nesouhlasili se skutkovým závěrem o tom, že obsah žádosti o poskytnutí informací byl zavádějící, jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním, nikoli právnímu posouzení věci dovolacím soudem, a není tak způsobilým dovolacím důvodem. Vyřešení dalších otázek dovolatelů se pak dle Nejvyššího soudu nemohlo v jejich poměrech projevit příznivějším způsobem. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve poukázali na svoji argumentaci uvedenou v dovolání. Mají za to, že se Nejvyšší soud měl vypořádat s otázkou, zda v dané věci šlo o nesprávný úřední postup či nikoli. Ten měl spočívat v tom, že státní or