III.ÚS 744/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 744/10 ze dne 14. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 839/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 2 T 121/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 tr. zákona a podle § 223 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Mgr. I. Č. a nezl. L. Č. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že: 1/ Znalecký posudek z oboru dopravy podaný znalcem Ing. P. T., z nějž obecné soudy vycházely, má za "povrchní", jenž vychází ze zastaralé literatury a ignoruje "tak závažná fakta, jakými jsou nepřiměřená rychlost vozidla Citroën řidičky Mgr. I. Č. a její jízda v protisměru", a odvolací soud se nevypořádal s protichůdnými závěry posudku ústavu MBL Crash Expert, s. r. o. (který výpověď Mgr. I. Č. ohledně "rychlosti jízdy a možnosti zabránění střetu" vyvrací coby "technicky nepřijatelnou") a ani nevyhověl návrhu na vypracování posudku revizního. 2/ Viníkem dopravní nehody je Mgr. I. Č.; neměl důvod předpokládat, že jmenovaná řidička jedoucí po hlavní silnici překročí povolenou rychlost, a pokud by rychlostní limit dodržela, ani při nedání přednosti v jízdě by ke kolizi nedošlo. K vymezení vztahu mezi povinnostmi dát přednost v jízdě a dodržet dovolenou rychlost se pak vyslovují "rozhodnutí, publikované pod č. Rt 44/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR" a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 746. 3/ Bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že soud prvního stupně v rozporu s "rozsudky ESLP ve věci Artico v. Italy (1980) a ve věci Goddi v. Italy (1984)" nevyvodil procesní důsledky z projevů averze obhájce JUDr. J. D. vůči němu během hlavního líčení, srovnatelnými s výroky posuzovanými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 41/2008-67; soud, který jej nepoučil podle § 40 tr. řádu, měl jmenovaného obhájce zprostit povinnosti jej obhajovat a ustanovit obhájce jiného. Stěžovatel rovněž upozornil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 25 C 623/2007-126, konstatoval, že jeho nárok na náhradu škody (odvíjející se z totožného skutkového děje) proti žalovaným Mgr. I. Č. a nezl. L. Č. "je co do základu po právu". Ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo stěžovateli intimováno) dal Nejvyšší soud najevo, že vydaná rozhodnutí pokládá za věcně správná; poukázal na to, že výhradami obsaženými v ústavní stížnosti se obecné soudy již dříve (v jimi vedených řízeních) zabývaly, a uzavřel, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou. Stěžovatel v replice soudům opětovně oponoval a potvrdil, že ústavní stížnost nadále za důvodnou naopak považuje. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Městský soud v Praze na argumentované bázi - vycházející z možnosti vzájemné oponentury zpracovatelů posudků - dovodil, že navrhované doplnění dokazování o revizní posudek je nadbytečné; položil přitom důraz na zjištění, že poškozená Mgr. Č. by nemohla střetu zamezit ani při dodržení nejvyšší povolené rychlosti, neboť i tehdy by délka dráhy pro zastavení jejího vozidla překračovala vzdálenost, potřebnou ke zjištění, že jí stěžovatel nehodlá dát přednost, a k tomu odpovídající reakci (šlo o 34-36 m při rychlosti 50 km/h oproti 11,5 m). Již obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) stěžovateli vysvětlily, že nemůže ničeho vytěžit z nosných důvodů jím dovolávaných rozhodnutí publikovaných pod č. 44/2000 a 45/2005 Sb. rozh. tr., neboť se týkají odlišných skutkových situací, v nichž by při dodržení povolené rychlosti řidičem přijíždějícím po hlavní komunikaci ke střetu nedošlo. Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti výkladovému východisku usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, kterým Nejvyšší soud akcentoval povinnost dodržet povinnost vyplývající z dopravní značky "dej přednost v jízdě!", a to s výhradou (která ovšem stěžovateli nesvědčí) extrémní míry poruš