III.ÚS 763/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 763/06 ze dne 18. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2006, č.j. 57 Co 208/2006-124, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 9. 2005, č.j. 90 P 458/2002-91, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Současně navrhla, aby zrušil ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"). Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 30. 8. 2002, č.j. 9 Nc 2030/2001-41, rozhodl tak, že se J. Č. (otec stěžovatelky) zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Dospěl k závěru, že "provedenými důkazy, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, bylo zjištěno, že vyšetřovaný trpí duševní poruchou, pro kterou není schopen činit vůbec žádné právní úkony, přitom tato duševní choroba je trvalá". Usnesením ze dne 25.2.2003, č.j. 90 P 458/2002-47, jmenovanému ustanovil opatrovnicí manželku V. Č. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, č.j. 90 P 458/2002-59, zahájil tentýž soud řízení o vyslovení neplatnosti manželství uzavřeného dne 12. 5. 2001 J. Č. a V. Č. (dále jen "vedlejší účastnicí"); jelikož J. Č. dne 21. 1. 2004 zemřel, soud usnesením ze dne 11. 3. 2004, č.j. 90 P 458/2002-68, řízení zastavil "pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit". Stěžovatelka se pak podáními ze dne 31. 5. 2004 a 30. 6. 2004 domáhala "vyslovení neplatnosti manželství", resp. "pokračování v řízení o vyslovení neplatnosti manželství", poněvadž podle jejího mínění byl její otec "do manželství vmanipulován již v době, kdy trpěl duševní poruchou, která... následně vedla ke zbavení způsobilosti k právním úkonům". Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným (a ústavní stížností napadeným) rozsudkem návrh zamítl s odůvodněním, že zákon v daném případě nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rodině - ve prospěch opaku - užít nelze, neboť zemřelý manžel nebyl navrhovatelem, jelikož řízení o vyslovení neplatnosti manželství soud zahájil bez návrhu. Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Žádná z výjimek ze zásady vyslovené v § 15 odst. 1 zákona o rodině, včetně výjimky zakotvené v § 16 odst. 2 zákona o rodině, uzavřel soud, není "v tomto řízení dána". Uvedená rozhodnutí stěžovatelka považuje za nesprávná, a je přesvědčena, že se "domáhala pokračování v řízení oprávněně". Obsahové těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v námitce, že ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rodině je "naprosto bezzubé", jelikož "není schopno postihnout nejzávažnější případy, kdy je hrubě manipulováno s nesvéprávným člověkem", a v rozporu s čl. 1 Listiny znevýhodňuje potomky osob zbavených způsobilosti k právním úkonům oproti potomkům osob, jejichž způsobilostí k právním úkonům byla zachována. Tím se podle názoru stěžovatelky otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce), již prý Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát; domnívá se - a v tomto smyslu činí návrh - že ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona mají být zrušena, a situace "napravena" zařazením "nového odstavce", jenž by umožnil potomkům zemřelého manžela, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, žádat o vyslovení neplatnosti jím uzavřeného manželství. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K námitce porušení zásady rovnosti dle dovolávaného čl. 1 Listiny se připomíná, že Ústavní soud ve své judikatuře odmítl absolutní chápání principu rovnosti, z čehož rovněž vyplývá, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje současně tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva (sp. zn. Pl. ÚS 4/95). V daných souvislostech - vzhledem k předmětu řízení - přichází pak v úvahu jen zásah do práva na ochranu soukromí garantovaného v čl. 7 odst. 1 Listiny, respektive práva na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, uvedl, že soukromý život chráněný v ustanovení § 11 obč. zák. zahrnuje i život rodinný, resp. vztahy mezi blízkými příbuznými, a jejich vztahy sociální, citové a morální, jakož i zájmy materiální povahy. Tento názor podrobněji Ústavní soud rozvinul v usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, v němž vyslovil, že "v souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícímu ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založenému především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením". Ze žádného z těchto rozhodnutí (tam vyjádřených názorů) se však nikterak nenaznačuje jakákoliv souvislost s institutem prohlášení manželství za neplatné, resp. s právním postavením stěžovatelky (potomka zemřelého manžela), jež lze s odpovídajícím soudním řízením spojovat. Za klíčové nutno mít, že stěžovatelkou kritizovaná úprava ustanovení § 16 odst. 1 a 2 zákona o rodině zakotvuje výjimku ze zásady, že nelze prohlásit za neplatné manželství, jež již dříve zaniklo (§ 15 odst. 1 zákona o rodině); pak je totiž pochopitelné, že je tato úprava důvodně vykládána restriktivně. Omezení možností dosáhnout vyslovení neplatnosti manželství i po jeho zániku smrtí jednoho manželů zakotvené v § 16 odst. 2 zákona o rodině (stejně jako v § 16 odst. 1) jen pro případy řízení již zahájených - a to výlučně k návrhu jednoho z manželů - vychází z rozumné a akceptovatelné úvahy, že existence předchozího návrhu manžela představuje okolnost, jež zakládá obhajitelný předpoklad souladu možného výsledku - vyslovení neplatnosti manželství - s dříve reálně projeveným zájmem navrhovatele, resp. navrhujícího manžela. Není tudíž případné, situuje-li stěžovatelka argument "nerovnosti" do roviny údajného rozlišování potomků osob zbavených způsobilosti k právním úkonům a osob "nezbavených", neboť ustanovením § 16 odst. 2 zákona o rodině založená "odlišnost" plyne z toho, že - oproti zákonem též předjímané možnosti zahájit řízení bez návrhu (srov. § 14 odst. 4 zákona o rodině) - zde takový návrh posléze zemřelého manžela je, a tím je i doložena jeho původní vůle neplatnosti manželství dosíci. Neobstojí - ani sama o sobě - výtka stěžovatelky, poukazuje-li na okolnost zbavení J. Čt. způsobilosti k právním úkonům a na údajné "vmanipulování do manželství"; coby rozhodné totiž platí - již z povahy ústavní stížnosti - že je bezvýznamná námitka případným porušením práv subjektu jiného než stěžovatelky samé. Je-li argumentace stěžovatelky vycházející z čl. 1 Listiny tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé ústavní st