III.ÚS 77/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 77/05 ze dne 19. 3. 2009 N 61/52 SbNU 601 K výkladu § 56a odst. 2 daňového řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 77/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2004 č. j. 5 A 161/2002-80, rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 1. října 2002 č. j. 34277/11-02 a proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 15. července 2002 č. j. 4394/02-0101-01/01 až 4394/02-0101-01/03, jimiž byl zamítnut návrh na povolení obnovy celního řízení, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel a Celního ředitelství Brno jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2004 č. j. 5 A 161/2002-80, rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 1. října 2002 č. j. 34277/11-02 a rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 15. července 2002 č. j. 4394/02-0101-01/01 až 4394/02-0101-01/03 se ruší. Odůvodnění I. Vylíčení skutkového stavu Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Z ústavní stížnosti, spisu správního soudu a vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovážel jako řidič cisterny dne 23. listopadu 1994 ze Slovenska do České republiky zboží - ropné produkty. Ve vztahu k celním orgánům vystupoval stěžovatel jako deklarant, neboť předložil příslušnému celnímu úřadu tranzitní celní prohlášení, kterým navrhl propuštění dováženého zboží do režimu tranzitu. Podle tehdy platných právních předpisů byl stěžovatel jako deklarant celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, zejména byl povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené době v nezměněném stavu, s neporušenou celní uzávěrou a s příslušnými doklady celnímu úřadu určení. Vzhledem k tomu, že tuto povinnost stěžovatel jako deklarant nesplnil a zboží celnímu úřadu určení nepředložil, vydal Celní úřad Břeclav-dálnice (dále jen "celní úřad") dne 16. října 1995 platební výměry č. j. 29-1578/CD/95 až 29-1580/CD/95, kterými vyměřil stěžovateli celní dluh v celkové výši 841 543 Kč. Odvolání stěžovatele odvolací úřad (Oblastní celní úřad Břeclav) rozhodnutím ze dne 16. listopadu 1995 č. j. 4005/95 zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Následný návrh stěžovatele na přezkoumání těchto rozhodnutí správním soudem byl zamítnut rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 1998 č. j. 30 Ca 21/96-20. Dne 29. května 2002 podal stěžovatel k Celnímu ředitelství Brno návrh na povolení obnovy řízení ve věci shora citovaných platebních výměrů celního úřadu č. j. 29-1578/CD/95 až 29-1580/CD/95. Stěžovatel v návrhu uváděl, že teprve po vydání předmětných platebních výměrů zjistil, že na zkrácení daně participovali příjemci zboží a další osoby, které byly také za tento trestný čin odsouzeny. Navíc stěžovatel dovozoval, že samotný celní úřad, respektive jeho pracovníci, také na dané trestné činnosti participovali a utajovali před stěžovatelem důležité okolnosti podstatné pro rozhodnutí v meritu věci. Celní ředitelství Brno zamítlo návrh na obnovu řízení dne 15. července 2002 touto ústavní stížností napadenými rozhodnutími č. j. 4394/02-0101-01/01 až 4394/02-0101-01/03, a to s odůvodněním, že řízení nelze obnovit s ohledem na zákonnou překážku pro použití požadovaného mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, která vylučuje obnovu těch řízení, která byla přezkoumána soudem. Odvolání proti těmto rozhodnutím bylo zamítnuto Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel dne 1. října 2002 rozhodnutím č. j. 34277/11-02. Odvolací orgán se ztotožnil s právním hodnocením Celního ředitelství Brno. Následující stěžovatelova správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2004 č. j. 5 A 161/2002-80. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že použití mimořádných opravných prostředků je podle § 56a odst. 2 daňového řádu vyloučeno tehdy, pokud bylo rozhodnutí správce daně přezkoumáno soudem. Protože v daném případě byly platební výměry přezkoumány Krajským soudem v Brně shora citovaným rozsudkem ze dne 15. října 1998, je obnova řízení zákonem vyloučena. Nejvyšší správní soud odmítl jiný výklad citovaného ustanovení § 56a odst. 2 daňového řádu s ohledem na jednoznačnost tohoto ustanovení. II. Hlavní argumenty uváděné v ústavní stížnosti Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá též porušení čl. 11 odst. 5 Listiny a dalších ustanovení ústavního pořádku. Tato porušení shledává v postupu Nejvyššího správního soudu, který jeho žalobu zamítl s odkazem na § 56a odst. 2 daňového řádu. Stěžovatel upozorňuje, že Krajský soud v Brně přezkoumal platební výměry v době, kdy stěžovatel neznal a nemohl znát skutkové okolnosti, které později uplatnil ve svém návrhu na obnovu řízení. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí interpretoval citované ustanovení § 56a odst. 2 daňového řádu zcela formalisticky, nepoužil systematický výklad a nevzal v potaz, že ukládání daní vyžaduje mimořádnou pozornost a aktivní přístup k ochraně lidských práv. Podle stěžovatele totiž bylo nutno dané ustanovení interpretovat ústavně konformně tak, že dané ustanovení je "zaměřeno na situaci, kdy účastník správního řízení za nezměněného skutkového stavu nejdříve podá správní žalobu a na jejím základě dosáhne přezkoumání správního řízení a pak, jsa nespokojen s výsledkem soudního přezkumu, ještě požádá o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení". Pokud se ovšem po skončení soudního přezkumu objeví nové skutečnosti, bylo by protiústavní, pokud by nebylo umožněno podat návrh na obnovu správního řízení. Stěžovatel také odkazuje na usnesení Ústavního soudu, která jej, respektive stejně postižené řidiče, odkázala na obnovu řízení. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnosti nelze s ohledem na § 56a odst. 2 daňového řádu vyhovět, stěžovatel navrhuje zrušení tohoto ustanovení pro jeho protiústavnost. III. Vyjádření účastníků řízení a dalších orgánů Ústavní soud si nejprve vyžádal vyjádření účastníků řízení. Česká republika - Ministerstvo financí k ústavní stížnosti uvedla, že není ústavně konformní, aby rozhodnutí, které bylo učiněno soudem, bylo dále přezkoumáno správním orgánem. Z tohoto důvodu se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Celní ředitelství Brno uvádí, že jeho rozhodnutí, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut, bylo právně bezvadné a vycházelo z § 56a odst. 2 daňového řádu. Nadto stěžovateli podle názoru Celního ředitelství Brno beztak uplynuly všechny lhůty umožňující přezkoumání správního řízení. Konečně, bez ohledu na citované ustanovení § 56a odst. 2 daňového řádu, stěžovatel nepředložil ani žádné nové skutečnosti, které by obnovu řízení odůvodnily. I kdyby snad hodlal Ústavní soud ustanovení § 56a odst. 2 daňového řádu zrušit, nemůže mít takové zrušení retroaktivní důsledky, tedy vést ke zrušení individuálních právních aktů, které byly na základě takového předpisu řádně vydány. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil předsedkyní senátu JUDr. Eliškou Cihlářovou. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před soudem. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele prý vypořádal v napadeném rozsudku, a proto na toto rozhodnutí a jeho odůvodnění plně odkazuje. Ústavní soud dále požádal podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o vyjádření veřejného ochránce práv. Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl ve svém vyjádření připomněl, že stěžovatel patří mezi osoby, které se na něj obrátily se žádostí o ochranu před činností celních orgánů ve věci týkající se dovozu pohonných hmot do České republiky pro společnost CWA, spol. s r. o., v letech 1994 až 1995. Veřejný ochránce práv ve svém vyjádření pro Ústavní soud shrnuje, že celní orgány v dané věci (která má být předmětem obnovy řízení dle návrhu stěžovatele) postupovaly velmi šablonovitě, kontrolní systém celní správy byl nefunkční. K věci samotné ústavní stížnosti veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že stěžovatelovu argumentaci podporuje s tím, že dle jeho názoru nelze rozpor § 56a odst. 2 daňového řádu s ústavním pořádkem překlenout ústavně konformním výkladem. Veřejný oc