III.ÚS 776/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 776/19 ze dne 16. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2018 č. j. 72 Co 323/2018-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2018 č. j. 50 Nc 6107/2018-96, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a nezletilé S. S., nezletilého J. S. a D. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 50 Nc 6107/2018-96 svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče vedlejší účastnice a rozhodl o povinnosti stěžovatele počínaje dnem 4. 3. 2018 platit výživné na nezletilého vedlejšího účastníka ve výši 50 000 Kč měsíčně (30 000 Kč z toho k rukám vedlejší účastnice a 20 000 Kč na určený bankovní účet nezletilého) a na nezletilou vedlejší účastnici ve výši 70 000 Kč měsíčně (40 000 Kč k rukám vedlejší účastnice a 30 000 Kč na určený bankovní účet nezletilé). Obvodní soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dlužné výživné nevzniklo. Stěžovatel souhlasil se svěřením dětí do péče vedlejší účastnice. Obvodní soud zjistil, že příjem stěžovatele činí přibližně 1 milion Kč měsíčně a 70 000 Kč měsíčně z pronájmu, čistý příjem vedlejší účastnice činí 15 500 Kč měsíčně. Dům, který obývá vedlejší účastnice s dětmi, je ve společném jmění stěžovatele a vedlejší účastnice. Náklady spojené s užíváním tohoto domu platí stěžovatel, a to částkou 7 500 Kč za vodu a elektřinu, splátkou hypotéky 115 000 Kč měsíčně a sezónně hradí i částku 65 000 Kč za údržbu zahrady a bazénu. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou majiteli tří bytů, z nichž jim však neplyne příjem. Na základě těchto zjištění rozhodl obvodní soud o výživném s tím, že jeho část hrazená na účet nezletilých má formu tvorby úspor. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výroku o výživném. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 72 Co 323/2018-127 rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku o běžném výživném. Změnil však výrok o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen zaplatit nedoplatky na výživném za období od 4. 3. 2018 do 30. 11. 2018 ve výši 287 500 Kč pro nezletilou vedlejší účastnici a ve výši 187 500 Kč pro nezletilého vedlejšího účastníka. Městský soud poukázal na doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti, dle které by se výživné pro dítě ve věku od 6 do 9 let mělo pohybovat mezi 13 % a 17 % výdělku rodiče (což by pro nezletilou vedlejší účastnici činilo nejméně 140 000 Kč měsíčně) a pro dítě ve věku do 5 let mezi 11 % a 15 % (což by pro nezletilého vedlejšího účastníka činilo nejméně 118 000 Kč měsíčně). Městský soud se proto neztotožnil s námitkou, že obvodní soud při určení výživného postupoval mechanicky, naopak pečlivě vážil nejen stěžovatelův nadprůměrný příjem, ale i to, že stěžovatel vedlejší účastníky ponechal v domě, na který jsou zvyklí, a platí jeho režii. Zohledněno bylo to, že se stěžovatel s dětmi pravidelně stýká a že v této době o ně osobně i finančně pečuje. Městský soud shledal, že je v zájmu nezletilých, aby jim část výživného byla ukládána formou úspor. Rozsudek obvodního soudu však změnil ohledně dlužného výživného. Stěžovatel a vedlejší účastnice se shodli v tom, že za období od 4. 3. 2018 do 30. 6. 2018 dluh na výživném nevznikl. Od 30. 6. 2018 stěžovatel platil výživné pro obě děti v celkové výši 25 000 Kč, čímž vznikly nedoplatky ve výši 287 500 Kč a 187 500 Kč. II. Argumentace stěžovatele 4. Za rozporné s čl. 32 odst. 4 Listiny, který zakotvuje právo rodiče vychovávat své děti, stěžovatel považuje uložení povinnosti na výživu svých dětí přispívat částkami, které ani není možné v rámci jednoho měsíce spotřebovat. Nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Poukázal na výhrady komentářové literatury k doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti. Připomněl závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15, jenž se týkal výživného, které má platit rodič s nadstandardními příjmy, a uvedl, že ho stát de facto nutí, aby své děti rozmazloval. Je mu bráněno, aby svým dětem vštěpoval finanční gramotnost, úctu k hodnotám a přirozenou motivaci brát se o svůj úspěch a získání pracovních návyků. Zajištění příliš velkými jistotami totiž může vést k deformaci základních životních hodnot. Pokud by dětem platil určené výživné až do okamžiku jejich zletilosti, budou mít na účtu 3 600 000 Kč, resp. 3 120 000 Kč. Ani jeden ze soudů si dle stěžovatele nepoložil otázku, kolik rodičů by si přálo, aby v den svých 18. narozenin mohlo jejich dítě volně disponovat s takto vysokými obnosy. 5. Stěžovatel se domnívá, že o nastavení životní úrovně svých dětí má rozhodovat rodič. Stát ho nemůže nutit, aby své děti nechával žít v nadměrném přepychu. Životní úroveň nezletilých dětí ovlivňuje jejich osobní schopnosti a rozumový i mravní vývoj a o jejich nastavení by dle stěžovatele měl rozhodovat rodič. Chybou je ztotožňovat pojem "životní úroveň" s výší příjmů rodičů, protože i rodina s vysokými příjmy může žít velice střídmě. Sám stěžovatel dle svých slov vyznává skromný způsob života, neboť jeho náklady na živobytí činí 20 000 Kč. Tento způsob života si přeje naučit i své děti. Nesouhlasí s tím, aby mu stát vnucoval povinnost vychovávat své děti v rozmařilém duchu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. K procesním předpokladům řízení o ústavní stížnosti je vhodné se zmínit samostatně k rozsudku městského soudu a samostatně k rozsudku obvodního soudu. 7. Proti rozsudku městského soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení před městským soudem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozsudku městského soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Svým odvoláním stěžovatel nenapadl I. výrok rozsudku obvodního soudu, jímž byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do péče vedlejší účastnice. Proti tomuto výroku je proto ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V ústavní stížnosti ostatně stěžovatel nijak nebrojil proti svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice. Obvodní soud poukázal na to, že výrok o svěření nezletilých do péče byl podepřen souhlasným stanoviskem rodičů. Proti zbylým výrokům rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť jde o výroky napadené odvoláním nebo na nich závislé výroky či výroky k odvolání změněné. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 10. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci šlo o stanovení výživného pro nezletilé děti, které má hradit rodič s vysoce nadstandardními příjmy. V obecné rovině se k výživnému placenému rodičem s vysokými příjmy vyjádřil nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v daném nálezu považoval za adekvátní, je-li rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice (bod 29. jeho odůvodnění). Uvedl, že děti nemusí mít k dispozici stejné množství finančních prostředků jako rodiče, neboť vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou, naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem (bod 30.). Z obecné lidské zkušenosti dovodil, že zajištění příliš velkými jistotami může vést u dě