III.ÚS 84/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 84/25 ze dne 14. 2. 2025 Nerespektování závěrů kasačního nálezu Ústavního soudu ve věci extradice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele B. B. R. B. F. S., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 33/2024-755 ze dne 12. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 408/2023-586 ze dne 23. ledna 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 33/2024-755 ze dne 12. prosince 2024 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto usnesení ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Úvod 1. Ústavní soud v tomto nálezu řeší situaci, kdy obecné soudy rozhodovaly o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky za účelem výkonu doživotního trestu odnětí svobody, který mu tam byl v jeho nepřítomnosti uložen. Jelikož napadená rozhodnutí o přípustnosti vydání byla zčásti opřena o záruky poskytnuté tuniskou stranou, zabýval se Ústavní soud tím, zda obecné soudy řádně zvážily všechna kritéria relevantní pro posouzení důvěryhodnosti těchto záruk. Dospěl přitom k závěru, že v tomto ohledu obecné soudy nepochybily. 2. Ústavní soud dále posuzoval, zda Vrchní soud v Praze respektoval závěry formulované v předchozím kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. července 2024 v návaznosti na požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Zde dospěl k závěru, že nikoli. Obecné soudy totiž opomněly zjistit, zda by stěžovatel při vydání do Tuniské republiky měl reálnou možnost žádat o podmíněné propuštění z výkonu doživotního trestu odnětí svobody, tedy zda neexistuje překážka pro jeho vydání vyplývající z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království, č. stížností 66069/09, 130/10 a 3896/10 ze dne 9. července 2013 a navazující judikatury ESLP. II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestní, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem, vyhlášené pod č. 40/1981 Sb., rozhodnuto o tom, že je přípustné vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí do Tuniské republiky. Stížnost stěžovatele vrchní soud usnesením č. j. 14 To 33/2024-626 ze dne 7. března 2024 zamítl, ale toto jeho usnesení bylo zrušeno nálezem sp. zn. II. ÚS 1287/24. 5. Napadeným usnesením tedy vrchní soud opětovně rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu, přičemž i tentokrát stížnost zamítl jako nedůvodnou. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud sice v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu vyžádal ze Spolkové republiky Německo zprávu o tom, proč ve stejné situaci nebyl vydán jeho bratr, nicméně z této zprávy vybral jen důvody, proč rozhodnutí německých orgánů nenásledovat. Vrchní soud se podle něj nezabýval judikaturou ESLP vztahující se k hodnocení poskytnutých diplomatických záruk z hlediska hrozby porušení zásady non-refoulement. Má za to, že vrchní soud nepostupoval podle závazných pokynů Ústavního soudu vyplývajících z uvedeného kasačního nálezu. Poukazuje na zprávy ministerstva zahraničí Spojených států amerických ke stavu lidských práv a základních svobod v Tuniské republice pro roky 2022 a 2023 popisující absenci kontrolních mechanismů, což podle jeho názoru zpochybňuje důvěryhodnost záruk poskytnutých tuniskou stranou. Odkazuje na další dokumenty podporující důvodné pochybnosti o respektování základních lidských práv a svobod v Tuniské republice. Zdůrazňuje, že zpráva německého ministerstva zahraničí hovoří o negativních zkušenostech se zárukami poskytnutými tuniskou stranou. Tvrdí, že tuniské orgány neposkytly konkrétní ujištění, že bude ušetřen neodvolatelného doživotního trestu, tedy zda se bude moci obrátit na soud se žádostí o zkrácení tohoto trestu. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 8. Ústavní soud si od městského soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. Nt 408/2023, vyzval ho, stejně jako vrchní soud, Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze, k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Vrchní soud sdělil, že respektoval všechny pokyny, které mu byly uloženy nálezem sp. zn. II. ÚS 1287/24, a reagoval i na konkrétní stížnostní námitky stěžovatele. Zabýval se i tím, že v řízení vedeném ve Spolkové republice Německo bylo o žádosti Tuniské republiky o vydání bratra stěžovatele rozhodnuto jinak, jakož i zárukami poskytnutými Tuniskou republikou. Uvedl, že na svých závěrech trvá a považuje za nadbytečné opakovat argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení. 10. Městský soud sdělil, že setrvává na svém původním rozhodnutí, jelikož ve věci od posledního rozhodnutí Ústavního soudu rozhodoval znovu toliko vrchní soud. 11. Městské státní zastupitelství vyjádřilo názor, že vrchní soud v napadeném usnesení splnil pokyny uložené nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. července 2024 a podrobně odůvodnil, proč považuje poskytnuté záruky a ujištění za dostatečné. Poukázalo na zprávu zastupitelského úřadu České republiky v Tuniské republice, který potvrdil, že je ochoten se podílet na monitoringu dodržování záruk. Podle městského státního zastupitelství má tento úřad dostatek možností, jak dodržování záruk ověřovat. Má za to, že na rozdíl od extradičního řízení vedeného ve Spolkové republice Německo poskytla tuniská strana pro potřeby vydávacího řízení v České republice podrobnější a konkrétnější záruky. Napadenými rozhodnutími podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. S ohledem na to navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 12. Vrchní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a v souladu s poučením, kterého se mu spolu s výzvou k vyjádření dostalo, se tak vzdalo postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 13. Ústavní soud zaslal obdržená podání stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel pouze stručně sdělil, že nemá další vyjádření a na podané ústavní stížnosti trvá. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení Ústavní soud shledal i v nyní projednávané věci. 15. Podstatná část námitek stěžovatele fakticky směřuje vůči důvěryhodnosti záruk, které v rámci žádosti o jeho vydání poskytla tuniská strana, resp. proti tomu, že obecné soudy tyto záruky vyhodnotily jako dostatečné a důvěryhodné. Ústavní soud však konstatuje, že zejména vrchní soud věnoval posouzení těchto záruk značnou pozornost a důsledně je odůvodnil (srov. body 37 a násl. n