Ústavní soud III.ÚS 866/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se zejména podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 52 Cm 29/2013-366, vydaným jako třetím v pořadí poté, co oba předchozí byly zrušeny Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), zrušil vůči stěžovateli jako žalovanému a společnosti BKZ - AGRO s. r. o. (dále také "předmětná společnost" nebo "jmenovaná společnost") směnečný platební rozkaz, jímž byla stěžovateli a předmětné společnosti uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně směnečný peníz 168 386 Kč s tam definovaným úrokem, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení. Měla-li být totiž předmětnou společností vystavená blankosměnka zajišťovat pohledávky žalobce (společnosti Leasing České spořitelny, a. s., resp. jejich právních předchůdců) ze smlouvy o finančním leasingu (kdy stěžovatel v daném směnečném vztahu vystupoval jako avalista), pak žalobce mohl směnku podle smlouvy o směnečném vyplňovacím právu vyplnit jen tehdy, vznikl-li by mu nárok na úhradu leasingových splátek. Ten mu však podle krajského soudu nevznikl, neboť předmět leasingu (lis na kulaté balíky) nebyl předmětné společnosti řádně dodán.

K odvolání žalobce změnil vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu tak, že příslušný směnečný platební rozkaz krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli ponechal v platnosti (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu vrchní soud rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III). Podle vrchního soudu totiž - rozdílně od právního hodnocení provedeného krajským soudem - leasingová smlouva nabyla účinnosti a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení splátek, respektive právo doplnit shora uvedenou blankosměnku. Na základě provedeného dokazování dospěl vrchní soud k závěru, že předmětná společnost předmět leasingu (tzn. lis na balíky) i přes jeho závady používala. Vrchní soud neakceptoval ani obranu vznášenou zejména stěžovatelem v podobě námitky promlčení, a to pro důvody, které vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí blíže specifikoval.

Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, když posoudil stěžovatelovo dovolání jako přípustné, a to ve vztahu k řešení otázek týkajících se výkladu § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), které v souvislostech nyní posuzované věci nebyly doposud Nejvyšším soudem řešeny. Nicméně vrchní soud tyto stěžovatelem předestřené otázky vyřešil podle Nejvyššího soudu správně. Proto Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující.

Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se oba v záhlaví jmenované soudy ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem již vypořádaly.

Pokud stěžovatel zejména odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 635/09 [ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zdůrazňuje, že není spravedlivé, aby byl jednotlivec zbaven svého nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce (ne)promlčitelnosti práva, pak je ovšem nutno uvést, že odkazovaný nález stěžovatelem uplatněnou argumentaci o promlčení nároku žalobce nepodporuje, neboť naopak promlčení jako důvod nevymahatelnosti plnění vykládá v kontextu v něm řešených okolností případu restriktivně. Obdobně - tedy alespoň ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené možné ekonomické závislosti ve věci zainteresovaných rozhodců na žalobci - možno konstatovat, že tato námitka (byť by i byla opodstatněná) na postup a správnost posouzení ze strany obecných soudů nemá žádný vliv už jen proto, že obecné soudy ve věci vydaný rozhodčí nález samy zrušily.

Je naopak obecně přijímáno [srov. např. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. § 16 (Účinek žaloby v případě nedostatku pravomoci). Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599 a násl.] - a pro danou věc se jedná o okolnost rozhodující - že smyslem ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení je stavení promlčecích či prekluzivních lhůt, byla-li ještě včasná žaloba podána například rozhodci s nedostatkem pravomoci. Čili jinak řečeno, obecné soudy správně konstatovaly, že limitem pro vynucování plnění, o němž bylo nebo mělo být původně rozhodováno v rozhodčím řízení, není ona lhůta 30 dnů ve smyslu § 16 zákona o rozhodčím řízení sama o sobě, ale že tímto limitem jsou až promlčecí nebo prekluzivní lhůty dané jinými právními předpisy (je tak v zásadě na žalobci, jak zákonem daný časový prostor za pomoci procesních prostředků určených k ochraně jeho práv využije).

Ústavní soud přitom může zasahovat do výkladu podústavního práva jen tehdy, dopustí-li se obecné soudy při jeho interpretaci excesu (ten však Ústavní soud v dané věci neshledal), neboť interpretace podústavního práva náleží právě soudům obecným, které pak v jejich rozhodovací činností sjednocuje Nejvyšší soud. Právě uvedené má v dané věci význam potud, uzavřel-li Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že žalobce mohl podat návrh na pokračování v řízení u soudu nikoliv již v okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí vydané k návrhu strany žalované o zrušení rozhodčího nálezu, ale až poté, co takové rozhodnutí nabylo právní moci, zvláště bylo-li proti rozhodnutí soudu o zrušení rozhodčího nálezu podáno odvolání.

Výklad, k němuž stěžovatel bez hlubší vlastní argumentace směřuje, by naopak podle Ústavního soudu mohl vést k nežádoucí situaci, kdy by existoval rozhodčí nález a zároveň by nově před obecným soudem bylo zahájeno řízení, jež by se týkalo téže věci, o níž ale již bylo rozhodnuto právě v rozhodčím řízení. Opačnou interpretaci požadující, aby lhůta pro podání nového návrhu u soudu poté, co došlo ke zrušení rozhodčího nálezu, počala plynout již doručením rozhodnutí soudu o zrušení rozhodčího nálezu, nemůže podle Ústavního soudu opodstatnit ani okolnost, že teprve novelou § 16 zákona o rozhodčím řízením provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, bylo upřesněno, že lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení před obecnými soudy v délce 30 dnů běží teprve dnem právní moci rozhodnutí, jímž byl původní rozhodčí nález zrušen.

Ústavní souladnost ústavní stížností napadených rozhodnutí pak nezpochybňují ani další námitky stěžovatele. Sám totiž v ústavní stížnosti například uvádí, že rozhodčí nález v jeho věci byl Městským soudem v Praze zrušen pro nedostatek pravomoci rozhodce rozhodovat spory ze směnky (mezi stranami sporu bylo dohodnuto, že rozhodce bude řešit spory z leasingové smlouvy). Zjevně tak nebyl rozhodčí nález zrušen pro nedostatek určení rozhodce [srov. k tomu argumentem z opaku stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], když navíc rozhodčí řízení nebylo proti straně žalované vedeno v rámci vztahů týkajících se spotřebitele [naopak spor se týkal vztahu z podnikání - srov. k tomu argumentem z opaku stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282)].

Relevanci ústavní stížnosti nemůže bez dalšího založit ani zpochybňování skutkových zjištění vrchního soudu, z nichž tento ve svém rozhodnutí při hodnocení věci vyšel. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že leasingová smlouva nemohla nabýt účinnosti, neboť lis byl od počátku nefunkční, nicméně se již nevyrovnává s opakovaně zaprotokolovaným zjištěním, že lis byl vrácen znečištěn užíváním, byť se u něj skutečně po určité době činnosti projevovala závada [srov. k tomu výpověď servisního technika, pana Červeného, když čtení z protokolace výpovědi tohoto svědka žalobce navrhoval v rámci svého odvolání; i kdyby pak Ústavní soud akceptoval stěžovatelovu námitku, že vrchní soud tento důkaz neměl provést jako nepřípustnou novotu, pak v jeho rozhodnutí vycházel ve vztahu k tomuto svědkovi jen z toho, jak technicky popsal samotnou závadu lisu (srov. odst. 29 odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), když i bez tohoto závěru je ovšem jeho rozhodnutí zcela akceptovatelné]. Ačkoliv si je konečně Ústavní soud vědom subsidiární povahy účastnického výslechu (který byl proveden nejen se zaměstnancem leasingového nájemce panem Belešem - jehož věrohodnost nemá důvod zpochybňovat ani Ústavní soud - ale také se stěžovatelem), nepřísluší mu bez dalšího posuzovat, zda tímto výslechem zjištěné skutečnosti bylo možno - i vzhledem k obecnosti stěžovatelem takto formulované námitky - získat též jinak.

Napadenými rozhodnutími tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.