III.ÚS 881/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 881/25 ze dne 16. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Míči, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3147/2024-730 ze dne 14. ledna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 121/2020-708 ze dne 28. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti Brno new station development, a. s., sídlem Benešova 703/21, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 16/2009 vyplývá, že první vedlejší účastnice je vlastníkem pozemku parc. č. X v k. ú. Brno-město (dále podle okolností také jen "pozemek"), na kterém je postavena stavba bez č. p. a č. e., nyní v katastru nemovitostí zapsaná ve vlastnictví stěžovatele. Stavbu vybudoval v roce 1993 právní předchůdce stěžovatele (stěžovatel ji nabyl kupní smlouvou ze dne 14. října 1998 a užívá ji k podnikání jako prodejnu potravin). Právní předchůdce stěžovatele a právní předchůdce první vedlejší účastnice uzavřeli dne 25. září 1992 smlouvu o pronájmu nebytových prostor, později dodatkem č. 4 ze dne 5. září 1994 změněnou na nájemní smlouvu (k pozemku). Žalobou ze dne 28. listopadu 2008 se první vedlejší účastnice po skončení sjednané doby nájmu (ke dni 31. října 2008) domáhala, aby soud stěžovateli uložil povinnost vyklidit pozemek a po připuštěné změně žaloby povinnost odstranit stavbu. Stěžovatel se vzájemným návrhem domáhal ve svůj prospěch a ve prospěch každého dalšího vlastníka stavby zřízení věcného břemene spočívajícího v povinnosti první vedlejší účastnice a každého dalšího vlastníka pozemku strpět na pozemku budovu (stavbu). Stěžovatel měl za to, že mu nájemní smlouva zaručovala další prodlužování trvání nájmu, to však první vedlejší účastnice odmítla s odkazem na dodatky ke smlouvě, které učinily ustanovení o prodlužování nájmu bezpředmětným. 3. Okresní soud rozsudkem č. j. 6 C 16/2009-566 ze dne 13. února 2020 zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen odstranit stavbu (výrok I), zřídil ve prospěch stěžovatele a každého dalšího vlastníka stavby věcné břemeno spočívající v povinnosti první vedlejší účastnice a každého dalšího vlastníka pozemku strpět na pozemku stavbu (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit první vedlejší účastnici jednorázovou úplatu za zřízení věcného břemene ve výši 898 470 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Vyšel z toho, že mezi právními předchůdci účastníků uzavřená nájemní smlouva ze dne 25. září 1992 je absolutně neplatná, dovodil tedy, že stěžovatel neměl oprávnění na pozemku parc č. X zřídit stavbu a je namístě postupovat podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Povinnost odstranit stavbu ale stěžovateli neuložil, neboť stěžovatel nejednal ve zlé víře a hrubě neporušil své povinnosti, odstranění stavby by tedy bylo zásahem nepřiměřeným. Vzájemnému návrhu stěžovatele na zřízení věcného břemene vyhověl. Řešení, kdy první vedlejší účastnici zůstane zachováno vlastnické právo k pozemku a stěžovateli ke stavbě, považoval za konkrétní situace za nejvhodnější. 4. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele i obou vedlejších účastnic rozsudkem č. j. 21 Co 121/2020-650 ze dne 20. dubna 2023 rozsudek okresního soudu změnil tak, že vyhověl žalobě a stěžovateli uložil povinnost odstranit stavbu do 6 měsíců od právní moci rozsudku a vzájemný návrh stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Ztotožnil se se závěrem okresního soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Krajský soud měl na rozdíl od okresního soudu ale za to, že nejde o stavbu neoprávněnou, neboť právní předchůdce stěžovatele ji postavil s vědomím a souhlasem právního předchůdce první vedlejší účastnice. Obě strany si při zvolení právního režimu vzniku vlastnického práva stěžovatele k nově vzniklé stavbě musely být vědomy dočasnosti tohoto stavu (zejména stěžovatel si musel být vědom dočasnosti svého práva mít stavbu na pozemku). V této souvislosti krajský soud poukázal na dopis ze 17. listopadu 1993, z něhož vyplývá záměr právního předchůdce stěžovatele předat stavbu do vlastnictví právnímu předchůdci první vedlejší účastnice po skončení nájmu a odpisu. Také v konkursních podmínkách na využití prostoru tzv. "Vchodu do bývalé Myší díry" se počítalo s budoucím převodem vlastnického práva ke stavbě na právního předchůdce první vedlejší účastnice dnem kolaudace stavby. Krajský soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že má-li stěžovatel na cizím pozemku stavbu, aniž by měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo ji tam mít, pak na sebe vzal riziko, že bude muset po zániku tohoto práva (za situace neplatné nájemní smlouvy) tuto stavbu odstranit. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 2886/2023-684 ze dne 23. ledna 2024 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že krajský soud učinil závěr o tom, že stavba stěžovatele je oprávněná, jen na základě skutkového zjištění o vědomosti a souhlasu vlastníka pozemku se zhotovením stavby, a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu se již nezabýval tím, zda a případně jaký občanskoprávní titul právnímu předchůdci stěžovatele k umístění stavby v době jejího umístění svědčil. 6. Krajský soud poté napadeným rozsudkem znovu změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost odstranit stavbu do 6 měsíců od právní moci rozsudku a zamítl vzájemný návrh stěžovatele (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu se zabýval tím, zda a jaký občanskoprávní titul svědčil právnímu předchůdci stěžovatele k (samotnému) umístění stavby na pozemku v době jejího umístění. Uzavřel, že takovým titulem nebyla nájemní smlouva (a to ani konkludentně uzavřená) z důvodu absence úplatnosti. Sjednaly-li smluvní strany (neplatnou smlouvou o pronájmu nebytových prostor) úplatu, tak ta se vztahovala k užívání nebytových prostor ve stavbě, nikoli k (samotnému) umístění stavby. Samotné umístění stavby bylo na základě skutkových zjištění krajského soudu sjednáno jako bezúplatné. Takovéto ujednání pak krajský soud právně posoudil tak, že občanskoprávním titulem k umístění stavby v době, kdy ji na pozemek umístil právní předchůdce stěžovatele, byla smlouva o výpůjčce podle § 659 občanského zákoníku. Na základě toho pak krajský soud uzavřel, že stavbu nelze považovat za neoprávněnou a domáhat se jejího odstranění v režimu § 135c občanského zákoníku. 7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu odmítl. Uvedl, že stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení otázky právního titulu k umístění stavby jako bezúplatné smlouvy, přestože vztah účastníků byl úplatný a první vedlejší účastnici byla vždy za užívání její nemovitosti úplata hrazena. Nejvyšší soud zdůraznil, že na řešení této otázky však krajský soud rozhodnutí nezaložil. Krajský soud totiž vycházel ze zjištění, že úplata nebyla sjednána za možnost vybudovat a mít na pozemku stavbu, ale za užívání nebytového prostoru, a to se zohledněním budoucího přechodu vlastnictví ke stavbě na první vedlejší účastnici. Nejvyšší soud aproboval i přesvědčivé odůvodnění závěrů krajského soudu, že titulem k umístění stavby byla smlouva o výpůjčce. 8. Stěžovatel uvádí, že v dovolání řádně vymezil jeho přípustnost. Trvá na tom, že s ohledem na absolutní neplatnost nájemní smlouvy, která opravňovala jeho právního předchůdce vybudovat stavbu, absentuje občanskoprávní titul ke zřízení stavby, která tedy vznikla jako neoprávněná, což ale nezapříčinil právní předchůdce stěžovatele, který nebyl tvůrcem předmětných nájemních smluv, a stavbu na pozemku vedlejšího účastníka budoval na pokyn právního předchůdce první vedlejší účastnice. Nesouhlasí s tím, že strany uzavřely konkludentně smlouvu o výpůjčce. Nic takového nebylo v řízení tvrzeno, ani tento závěr není podložen provedenými důkazy. Mezi stranami nebylo sporné, že stěžovatel byl povinen za užívání pozemk