III.ÚS 884/24 – Ústavní soud

III.ÚS 884/24 ze dne 29. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky IKT INSOLVENCE, v. o. s., se sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem, Staropramenná 722/26, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 6 VSPH 67/2024-B-33, a II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. KSPH 61 INS 2281/2020-B-24, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty případu 1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkami, zda se má odměna insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek odvíjet od počtu přezkoumaných přihlášek, nebo od počtu věřitelů, a zda není rozhodovací nejednotnost v této otázce protiústavní. Stejně jako ve svých dřívějších usneseních dospěl k závěru, že důvody pro jeho zásah ani v tomto případě dány nejsou. II. Dosavadní průběh řízení 2. Stěžovatelka jakožto insolvenční správkyně předložila soudu před skončením oddlužení vyúčtování své odměny a výdajů. V něm požadovala přiznat mimo jiné odměnu za přezkum 9 přihlášek pohledávek (ve výši celkem 2 772,50 Kč včetně DPH). Při vyúčtování vycházela z toho, že se tato odměna určuje z počtu přezkoumaných přihlášek, nikoli z počtu věřitelů. 3. Soudy tomuto výkladu nepřisvědčily. Krajský soud jí přiznal odměnu pouze za přezkum 8 přihlášek pohledávek (ve výši celkem 2 420 Kč včetně DPH) a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že odměna za přezkum přihlášek pohledávek se odvíjí od počtu věřitelů, jejichž přihlášky se přezkoumávají (kterých bylo v daném případě 8), a ne od počtu přezkoumaných přihlášek (jichž bylo v daném případě 9). III. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského a vrchního soudu za protiústavní, a proto proti nim podala ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle ní porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo vyplývající z vázanosti soudce zákonem (čl. 95 Ústavy České republiky). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Krajský soud se dopustil nepřípustné normotvorby a postupoval contra legem. Ustanovení o odměně insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek (§ 38 odst. 1 insolvenčního zákona a § 2a vyhlášky o odměně insolvenčního správce) jednoznačně uvádí, že se výše odměny odvíjí od počtu přezkoumaných přihlášek - nikoli od počtu věřitelů přihlášených do řízení. Znění těchto ustanovení nemůže vzbuzovat pochybnosti nebo připouštět jiný výklad. V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 915/2020-B-22, které její právní výklad potvrzuje. b) Insolvenční senáty Vrchního soudu v Praze rozhodují v otázce odměny za přezkoumání přihlášek pohledávek různě. Insolvenční správci jsou proto při rozhodování o své odměně odkázáni na to, který senát bude jejich případ řešit. c) Vrchní soud poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné (protože je předmětem řízení částka nižší než 50 000 Kč), a to přestože musel vědět, že se Nejvyšší soud otázkou odměny za přezkum přihlášek pohledávek dosud nezabýval. Tímto přepjatě formalistickým přístupem, který se opíral pouze o kvantitativní hledisko, jí odepřel spravedlnost a přístup k soudu. V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3157/14, podle něhož je svévolné odmítnutí věcného přezkumu kvůli restriktivnímu či přepjatě formalistického výkladu procesních pravidel protiústavní. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. V řízení o ústavní stížnosti vystupuje Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). To znamená, že napadené rozhodnutí může zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo natolik závažnou vadou, že jí bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky obsažené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že nic takového v této věci nenastalo - a to jak ve vztahu k poučení o nepřípustnosti dovolání [viz námitka a) vypořádaná v části IV.1 tohoto usnesení], tak ve vztahu k výkladu sporných ustanovení o odměně insolvenčního správce a nejednotnosti tohoto výkladu v soudní praxi [viz námitky b) a c) vypořádané v části IV.2 tohoto usnesení]. 1. K poučení o nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti výše předmětu sporu 7. Předmětem výkladového sporu je v daném případě částka ve výši 302,50 Kč (viz bod 3 rozhodnutí vrchního soudu a bod 16 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že je tato částka z kvantitativního hlediska bagatelní. Namítá pouze to, že vrchní soud měl při úvahách o přípustnosti dovolání zohlednit to, že se Nejvyšší soud otázkou odměny za přezkum přihlášek pohledávek dosud nezabýval. 8. Úlohou Nejvyššího soudu je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení a trestním řízení (§ 14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). To však neznamená, že přístup k tomuto vrcholnému soudu není a nesmí být nijak omezen. 9. Právo na přístup k soudu - tím spíš k Nejvyššímu soudu - není absolutní a může podléhat omezením (viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23, bod 22; IV. ÚS 1167/11, bod 18). Tato omezení ostatně předpokládá i Listina základních práv a svobod, která zaručuje právo domáhat se svých práv u soudu pouze "stanoveným postupem", a to s tím, že je tento postup blíže upraven jednotlivými zákony (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). 10. Je v zásadě na zákonodárci, jakými zákonnými podmínkami přístup k soudům omezí. Z hlediska ochrany ústavnosti je ale nutné, aby tyto podmínky sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené (viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27, a na něj navazující rozhodnutí - např. nález sp. zn. Pl. ÚS 104/20, bod 34, či stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, bod 27). Podle Ústavního soudu přitom tato opatření "mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30, a na něj navazující usnesení - např. sp. zn. II. ÚS 263/23, bod 8; II. ÚS 3408/21, bod 13). 11. Jako příklad takového opatření Ústavní soud opakovaně uvádí zákonné pravidlo, podle něhož je dovolání podle § 237 občanského soudního řádu nepřípustné "proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč" (viz § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodnutí uvedená v předchozím bodě). Ústavnost tohoto pravidla jako takového Ústavní soud dosud nezpochybnil, přestože ho opakovaně přezkoumal. K přezkumu rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, ostatně přistupuje zdrženlivě i on sám (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 847/23, bod 24). 12. Stěžovatelčin výklad, podle něhož by tuto zákonnou výjimku z přípustnosti dovolání bylo třeba prolomit tehdy, jde-li "o věc, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena" (str. 4 ústavní stížnosti), přitom odporuje nejen výslovnému znění citovaného ustanovení, ale i jeho účelu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 979/21, bod 12). Povinnost připustit k dovolacímu přezkumu i ty spory, jejichž předmětem jsou bagatelní částky, pokud jde o věc, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil, neplyne ani z ústavního pořádku, který omezení práva na přístup k soudu výslovně připouští, ani z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. 13. Z nepřípustnosti dovolání v bagatelních sporech občanský soudní řád předpokládá jen dvě výjimky - a to pokud "jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy" [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. O žádnou z těchto situací však v daném případě nejde, což ostatně netvrdí ani stěžovatelka. 14. Na tomto závěru nic nemění ani jí zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 3157/14. Ústavní soud se v něm totiž nezabýval poučením o opravných prostředcích, ale situací, v níž okresní soud poskytl stěžovateli k doplnění dovolání delší lhůtu, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Stěžovatel v této lhůtě své dovolání doplnil a Nejvyšší soud poté k tomuto podání nepřihlížel a dovolání odmítl jako opožděné (viz bod 20 nálezu). Už jen z tohoto shrnutí je zřejmé, že se stěžovatelkou zmiňovaný nález týkal případu, který je od toho jejího právně i skutkově odlišný. Napadené rozhodnutí vrchního soudu přitom obstojí i z hlediska obecných zásad, na nichž je založena argumentace tohoto nálezu. 15. Ústavní soud si uvědomuje, že nepřípustnost dovolání ve většině bagatelních sporů ztěžuje sjednocování rozhodovací praxe ohledně někte