III.ÚS 901/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 901/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Punktum, spol. s r. o., se sídlem Otická 758/19, Opava, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2021, č. j. 1 Afs 406/2020 - 33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zaručený čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka podala řádné přiznání k dani z přidané hodnoty. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") stěžovatelku vyzval k odstranění vad tohoto podání, jelikož je neučinila ve formátu zveřejněném správcem daně. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě vytýkané vady neodstranila, a proto ji správce daně dle § 145 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), vyzval k podání daňového přiznání a stanovil jí k tomu lhůtu. Výzvě stěžovatelka nevyhověla, proto správce daně vydal dne 24. 11. 2016 platební výměr, kterým stěžovatelce podle § 147, § 139 odst. 1 a § 145 odst. 1 daňového řádu stanovil daň z přidané hodnoty, a to ve výši tvrzené stěžovatelkou v neúčinně podaném daňovém přiznání (dále také "první platební výměr"). 3. Proti tomuto platebnímu výměru vydanému z úřední povinnosti se stěžovatelka bránila odvoláním, které Odvolací finanční ředitelství jako nadřízený orgán (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím zamítlo (dále také "první rozhodnutí o odvolání"). Po žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 22 Af 101/2017 - 69, zrušil a vrátil věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Podle soudu bylo daňové přiznání stěžovatelky srozumitelné a jednoznačné a neobsahovalo vady dle § 74 daňového řádu. Odvolací orgán podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 Afs 383/2018 - 40, zamítl a potvrdil tak závěry krajského soudu. 4. Odvolací orgán poté vydal nové rozhodnutí o odvolání, kterým nahradil původní výrokovou část prvního platebního výměru tak, že se stěžovatelce vyměřuje daň z přidané hodnoty podle § 139, § 147 a 140 odst. 1 daňového řádu. 5. Stěžovatelka toto druhé rozhodnutí o odvolání napadla žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že odvolací orgán se v napadeném rozhodnutí řídil právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, a tudíž vyměřil daň na základě stěžovatelčina daňového přiznání ze dne 23. 4. 2014. Nadto byl soud přesvědčen, že k překročení lhůty pro vyměření daně nedošlo, neboť správce daně původním platebním výměrem ze dne 24. 11. 2016 vyměřil daň z moci úřední v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně, takže nastaly účinky podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu. 6. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, který nebyl povinen se zabývat otázkou uplynutí lhůty pro stanovení daně, pokud stěžovatelka takovou námitku nevznesla již ve svém odvolání. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že zruší-li soud rozhodnutí o odvolání, jehož oznámením byla prodloužena lhůta pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 2 daňového řádu, a vrátí-li věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, nadále platí, že lhůta pro stanovení daně byla řádně prodloužena. Nejvyšší správní soud současně vyslovil, že tento závěr platí, pouze pokud ono zrušené rozhodnutí nebylo vydáno jen za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně. Obdobně se kasační soud vyjádřil ve vztahu k nezákonně vydanému platebnímu výměru - ani ten totiž nebyl dle jeho závěru toliko formálním úkonem, a tak došlo k řádnému prodloužení lhůty pro stanovení daně zcela v souladu s § 148 odst. 2 daňového řádu. 7. Podstatou nyní posuzovaného případu je hodnocení otázky, zda ve věci stěžovatelky ke stanovení daně došlo ještě v průběhu lhůty pro stanovení daně, anebo až po jejím uplynutí. Stěžovatelka se dovolává prekluze práva na stanovení daně, ke které dle jejího názoru došlo vlivem následujících skutečností. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její věci byl ještě před výše uvedeným prvním platebním výměrem (vydaným z úřední povinnosti) vydán platební výměr dle § 140 odst. 1 daňového řádu, který jí byl oznámen dle § 140 odst. 2 daňového řádu, neboť podala bezvadné daňové přiznání. Stěžovatelka zastává názor, že za této situace je nutné na první platební výměr vydaný z úřední povinnosti nahlížet jako na platební výměr nicotný. 9. Stěžovatelka dále namítá, že vydáním prvního platebního výměru nemohlo dojít k prodloužení lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, neboť byl krajským soudem a následně i Nejvyšším správním soudem shledán nezákonným a jako takový nemohl prodloužení lhůty vyvolat. Stejná situace nastala v případě prvního rozhodnutí o odvolání vydaného odvolacím orgánem. Bylo-li správními soudy shledáno nezákonným a jako takové bylo zrušeno, pak dle stěžovatelky nemůže mít vliv na lhůtu pro stanovení daně, tzn. jeho vydáním nemohlo dojít k jejímu prodloužení o dalších 12 měsíců. 10. Další okolnost, kterou je nutné zohlednit při určení běhu lhůty, je podle stěžovatelky nesplnění časové podmínky pro prodloužení lhůty ke stanovení daně o 1 rok. Oproti obecným soudům je totiž přesvědčena, že k oznámení platebního výměru nedošlo v posledních 12 měsících lhůty ke stanovení daně. Za datum doručení platebního výměru poté, co byl v souladu s právním názorem vysloveným správními soudy změněn rozhodnutím odvolacího orgánu tak, že se jím dle § 140 odst. 1 vyměřuje daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající dani tvrzené v daňovém přiznání, stěžovatelka považuje dle § 140 odst. 2 daňového řádu datum 25. 4. 2014 (poslední den lhůty pro podání daňového přiznání), nikoliv datum 29. 11. 2016, což je den faktického doručení prvního (nezákonného) platebního výměru. V případě doručení dne 25. 4. 2014 však již není splněna ona časová podmínka oznámení platebního výměru v průběhu posledních 12 měsíců do konce lhůty pro stanovení daně, a tak nemohlo dojít k jejímu prodloužení. 11. Stěžovatelka rovněž (stejně jako v řízení před správními soudy) opakuje, že účinky dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu může vyvolat pouze pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, nikoliv platební výměr napadený odvoláním. V dané věci by mohlo být dle názoru stěžovatelky prodloužení lhůty vyvoláno až rozhodnutím o odvolání. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu pojmu "stanovení daně", která tento termín spojuje s nabytím právní moci. 12. Celkem tak ve věci stěžovatelky došlo dvakrát k prodloužení lhůty pro vyměření daně, vždy to bylo spojeno s nezákonným rozhodnutím správce daně nebo odvolacího orgánu. Stěžovatelka dodává, že je zřejmé, že existuje několik možných výkladů, pomocí kterých lze konstatovat, že právo stanovit daň bylo prekludováno a s odkazem na zásadu in dubio mitius by takový výklad měl být preferován. V opačném případě dochází ke vzniku daňové povinnosti v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka je s odkazem na výše uvedené přesvědčena, že jí byla daň vyměřena teprve po uplynutí lhůty ke stanovení daně a pokud soudy postup správních orgánů akceptovaly, porušily čl. 11 odst. 5 i čl. 36 odst. 1 Listiny. 13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího,