III.ÚS 910/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 910/06 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2006, č.j. 6 Ads 83/2005-181, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, č.j. 58 Ca 49/2004 -108, rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 3. 2004, č.j. 1217/SZ/SD/SP/04, a rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně ze dne 12. 12. 2003, č.j. SOC/PI/03/27/281, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) a c) a § 4 odst. 2 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o životním minimu"), takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) a c) a § 4 odst. 2 zákona o životním minimu se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst.2, čl. 30 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že napadeným rozhodnutím Městského úřadu Mariánské Lázně byla k žádosti stěžovatele přiznána jednorázová peněžitá dávka sociální péče ve výši 3 859,- Kč "s účinností od 1. 1. 2003 do 31. 1. 2003" s odůvodněním, že je třeba dle § 4 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o sociální potřebnosti") "sociální potřebnost žadatele o dávku sociální péče...posuzovat společně se sociální potřebností nesvéprávné M. S." a tyto společně posuzované osoby podmínky sociální potřebnosti [§ 1 odst. 1, 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti] splňují. Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání stěžovatele a "pí M. S." zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "slečna S. žila ve společné domácnosti" se stěžovatelem a fakticky "mohla měsíčně ....disponovat celou částkou plného invalidního důchodu", a proto uzavřel, že pro účely stanovení životního minima je nutno na stěžovatele a jmenovanou ženu pohlížet jako na druha a družku, tedy jako na společně posuzované osoby ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) a odst.2 zákona o životním minimu, jejichž příjmy se pro tento účel posuzují společně. Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 5. 2005, č.j. 58 Ca 49/2004-108, byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodná zamítnuta. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správní orgány obou stupňů řádným způsobem "shromáždily dostatek podkladů pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci", rozhodnutí o dávce, jež bylo vydáno na základě zákonem povoleného správního uvážení, nevybočilo z mezí a hledisek zákonem stanovených, a stěžovatel tudíž nebyl zkrácen ve svých veřejných subjektivních právech ve smyslu § 65 s.ř.s. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č.j. 6 Ads 83/2005-181, jako nedůvodnou zamítl. Ve shodě s krajským soudem přitom vycházel z § 4 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti a (zejména) z ustanovení § 4 odst. 1 zákona o životním minimu, podle něhož společným definičním znakem osob společně posuzovaných, mezi něž zákon zařazuje i druha a družku, pokud spolu žijí alespoň tři měsíce [§ 4 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona o životním minimu], je to, že (tyto osoby) spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Z dokazování, jež bylo v posuzované věci provedeno, pak podle soudu "zřetelně plyne, že stěžovatel a M. S. spolu dlouhodobě žijí" (již od roku 1996 vedou společnou domácnost), a okolnost, že jmenovaná je omezena ve způsobilosti k právním úkonům, k "nemožnosti vůbec s kýmkoli společně uhrazovat náklady na své potřeby" nevede. Za nedůvodnou pokládal kasační soud i námitku stěžovatelem tvrzenými vadami řízení před správním orgánem a žádné významné pochybení pak neshledal ani v postupu krajského soudu co do dalších procesních návrhů stěžovatele. V obsáhle pojaté ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy, poukazuje též na to, že ve svých právech dle čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny byla zasažena i "jeho přítelkyně", a především nesouhlasí se závěrem jak správních orgánů tak soudů, že pro účely stanovení životního minima a následné poskytnutí jednorázové peněžité dávky sociální péče bylo nutno jeho sociální potřebnost posuzovat společně se sociální potřebností "nesvéprávné M. S.", resp. že zde jde o společně posuzované osoby ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o životním minimu, jejichž příjmy se uvažují společně. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [rov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecným soudem užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze. Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; správními orgány ani obecnými soudy podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Že nebylo dosaženo ústavněprávní roviny přezkumu platí i v otázce, zda bylo možno (na základě výsledků šetření a provedeného dokazování) na vztah stěžovatele a jeho "přítelkyně" (zejména v rámci správního uvážení správním orgánem) pohlížet pro potřeby rozhodování o jednorázové peněžité dávce sociální péče jako na poměr druha a družky, tedy jako na osoby, jež jsou pro tyto účely považovány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o životním minimu za osoby společně posuzované. Podle čl. 30 odst. 2 Listiny má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek; podrobnosti však stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Dovolávaného práva na sociální pomoc dle čl. 30 odst. 2 je pak možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Hmotná nouze je vymezena vazbou na tzv. životní minimum; podle § 1 zákona o životním minimu stanoví tento zákon životní minimum jako společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž