III.ÚS 925/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 925/09 ze dne 17. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., právně zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou AK se sídlem Italská 1219/2, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. dubna 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111, jakož i rozsudku Krajského osudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28 v jeho výroku pod bodem I., kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla vyloučena pohledávka žalobkyně vůči České spořitelně, a. s. z titulu nároku na výplatu zůstatku vkladu na vkladní knížce č. XX-XXXX-X s názvem S. E. ve výši 5 000 020,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud uvedeným rozsudkem rozhodl poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozsudkem ze dne 9. července 2008 č. j. 21 Odo 2606/2007-91 zrušil jeho předchozí rozhodnutí a vyslovil v předmětné věci závazný právní názor. Dle dovolacího soudu otázku vzniku zástavního práva k pohledávce z vkladu na vkladní knížce vzniklé na základě smlouvy ze dne 28. ledna 1993 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jeho vzniku, proto se řídí uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem i v současné době právní úpravou účinnou do 31. srpna 1998. Vkladový vztah ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce má nepochybně majetkovou hodnotu. Pohledávka vkladatele proti peněžnímu ústavu ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, spočívající ve výplatě vybraných peněžních prostředků nebo zůstatku zrušeného vkladového vztahu, je tedy způsobilým předmětem zástavního práva (způsobilou zástavou). Předmětem zástavního práva (zástavou) je pouze pohledávka, jíž odpovídající závazek (dluh) je - jak předvídá ust. § 151i věty první obč. zák. - poddlužník povinen plnit zástavnímu věřiteli, tedy v případě smlouvy o vkladu na vkladní knížce je zástavou pohledávka spočívající ve výplatě vybraných peněžních prostředků nebo zůstatku zrušeného vkladového vztahu. Výkladem projevů vůle obsažených v písemné smlouvě označené jako "zástavní list", uzavřené mezi žalobkyní a Českou spořitelnou, a. s. dne 28. ledna 1993, lze dovodit, že žalobkyně touto smlouvou dala souhlas České spořitelně, a. s. k zajištění její pohledávky ve výši 260 000 000,- Kč z "úvěrové smlouvy č. XXXX-XXXXXXX-XXX" do zástavy svou pohledávku ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, kterou uzavřela s Českou spořitelnou, a. s. a podle níž peněžní ústav potvrdil přijetí vkladu vkladní knížkou č. XX-XXXX-X. Právo na výplatu zůstatku vkladových vztahů zrušených ke dni 31. prosince 2002 nebylo ustanovením článku III zákona č. 126/2002 Sb., dotčeno a může být, bylo-li platně zastaveno, i nadále právním prostředkem uspokojení pohledávky zástavního věřitele. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), vysloveným v předmětné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008 č. j. 21 Odo 2606/2007-91, konstatoval, že námitka žalobkyně, že zástavní smlouva, jejímž předmětem byla vkladní knížka, je neplatná, neboť došlo k jejímu zániku v souvislosti s účinností zákona č. 126/2002 Sb., je nedůvodná. Byla-li zastavena pohledávka vkladatele proti peněžnímu ústavu ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, vystavené v době do 31. prosince 2000 na doručitele, zástava zrušením vkladového vztahu, provedeným ustanovením článku III zákona č. 126/2002 Sb., nezanikla. Peněžní ústav vyplatí po splatnosti zajištěné pohledávky zástavnímu věřiteli zastavenou pohledávku ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, i když mu nebylo sděleno heslo, na něž byla podle dohody vkladatele s peněžním ústavem výplata vázána (vinkulována). Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že žalovaná sepsala předmětnou pohledávku do soupisu konkurzní podstaty oprávněně, neboť byla zatížena zástavním právem zajišťujícím úvěr poskytnutý Českou spořitelnou, a. s. úpadci, a žalobkyně jako oprávněná z této pohledávky neposkytla do konkurzní podstaty úpadce příslušné plnění, ačkoli k tomu byla žalovaným dle ust. § 25 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") vyzvána. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty finanční prostředky stěžovatelky uložené na vkladovém účtu. Tyto prostředky však nikdy nebyly předmětem zástavní smlouvy. Pokud obecné soudy takovéto jednání správkyně konkursní podstaty posoudily jako správné, došlo těmito soudními rozhodnutími k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka dále považuje za nesprávný právní výklad, že v souvislosti s účinností zákona č. 126/2002 Sb., nedošlo k zániku zástavy - vkladu a domnívá se, že soudy v této otázce nesprávně vyložily příslušné ustanovení citovaného zákona. V článku III. tohoto zákona je uvedeno: "Systém pojištění pohledávek z vkladů se nevztahuje na vklady evidované ve vkladních knížkách na doručitele. Veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele se ruší ke dni 31. prosince 2002. Právo vkladatele na výplatu zůstatku zrušeného vkladu se promlčí uplynutím 10 let od 31. 12. 2002." Z tohoto ustanovení nelze podle stěžovatelky dospět k jinému právnímu závěru, než že dnem uvedeným v tomto ustanovení, tedy ke dni 31. 12. 2002, přestaly existovat veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele (bez nejmenších pochyb prý tedy zanikl i vkladový vztah stěžovatelky založený vkladní knížkou č. XX-XXXX-X). K tomuto dni tedy zanikají vkladateli a peněžnímu ústavu všechna práva a povinnosti vyplývající z již neexistujícího vkladového vztahu. V poslední větě předmětného ustanovení je dále řečeno, že vkladateli vzniká nové právo, a to právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu, které se promlčí uplynutím 10 let od 31. prosince 2002. K takto nově vzniklému právu vkladatele se podle stěžovatelky nemůže vázat zástavní právo, které bylo spjato s původním vkladovým vztahem, neboť tento vkladový vztah již neexistuje a účastnící zástavního vztahu se nedohodli na změně zástavy. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že podáním ze dne 23. října 2008 požádala soud, aby s ohledem na její finanční situaci, psychický stav a vysoký věk zvážil možnost aplikace ust. § 150 o. s. ř. a nepřiznal žalované vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze nejen že její žádosti nevyhověl a uložil jí povinnost uhradit žalované náklady řízení v plné výši, ale toto své rozhodnutí ani neodůvodnil. Z odůvodnění rozsudku tak není zřejmé, zda soud její žádosti nevyhověl záměrně anebo zda žádost žalobkyně přehlédl. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná správkyně konkursní podstaty byla v řízení zastoupena spolupracující advokátkou. Stěžovatelka si je vědoma toho, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, zastoupit advokátem, ovšem v případě zastoupení spolupracujícím advokátem vznikají pochybnosti, zda se nejedná o účelové zvyšování nákladů soudního řízení. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečno