III.ÚS 926/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 926/18 ze dne 25. 2. 2020 N 33/98 SbNU 356 Porušení práva na soudní ochranu při interpretaci právního předpisu soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2017 č. j. 22 Co 1192/2017-440, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2017 č. j. 22 Co 1192/2017-440 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a její vlastnické právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2017 č. j. 22 Co 1192/2017-440 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 25/2014 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2017 č. j. 23 C 25/2014-368 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, kterého se mělo dostat stěžovatelce užíváním (po dobu dvou let před podáním žaloby) vysokotlakého plynovodu, který je veden mimo jiné na pozemku žalobce parc. č. 1023/3 v katastrálním území Rudolfov (výrok I) a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 316 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že všechny objektivní prekluzivní lhůty uplynuly před 12. 9. 2012, resp. 23. 12. 2013, žalobce včasnost uplatnění nároku neprokázal, a proto soud žalobu zamítl. 3. Krajský soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 22 Co 1192/2017-440 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím, náklady řízení ve výši 40 650 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 11 000 Kč. 4. Krajský soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval vlastnictvím předmětného plynovodu a dospěl k závěru, že jeho vlastníkem je stěžovatelka, neboť obchodní společnost Wienerberger cihlářský průmysl, a. s., jako právní nástupce obchodní společnosti Jihočeské cihelny, a. s., spolu se stěžovatelkou učinily (dne 2. 4. 2014) souhlasné prohlášení o vlastnickém právu k plynovodu formou notářského zápisu. Krajský soud přihlédl ke skutečnosti, že stavební povolení Městského úřadu Rudolfov (dále jen "městský úřad") ze dne 4. 3. 1991 nikdy nenabylo právní moci, a to "tím spíše, byl-li důvodem, pro něž nenabylo právní moci, fakt, že vlastník zatíženého pozemku nedostal příležitost uplatňovat svá práva v řízení, v němž byl tento správní akt vydán" (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2849/2015 ve věci vlastníka sousedního pozemku Romana Davídka). Krajský soud poukázal na to, že při správném běhu událostí (tedy vlastníci pozemků by byli účastníky stavebního řízení o povolení stavby vysokotlaké přípojky) by v souladu s § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), právní mocí stavebního povolení vzniklo zákonné věcné břemeno spočívající v oprávněních vymezených v § 22 odst. 1 téhož zákona. Okolnost, že zákonné věcné břemeno nevzniklo na základě stavebního povolení (dle § 22 odst. 3 elektrisačního zákona) však podle názoru krajského soudu nevyloučila možnost jeho vzniku vydržením. Vlastníci nebo uživatelé dotčených pozemků by v takovém případě měli právo na jednorázovou náhradu podle § 22 odst. 2 věty druhé elektrisačního zákona, přičemž žádost o tuto náhradu byli oprávněni podat v prekluzivní lhůtě tří měsíců od uvedení plynovodu do trvalého provozu. Plynovod byl kolaudován dne 21. 5. 1992. Žalobce se jako účastník správního řízení dozvěděl o plynovodu vedoucím přes jeho pozemek dne 29. 9. 2011, nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil dopisem ze dne 23. 12. 2013. Šestiměsíční lhůta podle § 59 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 31. 12. 2015, dodržena nebyla. Krajský soud však shledal stěžovatelčinu námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, protože stěžovatelka nemůže těžit ze situace, kdy právní předchůdce žalobce byl opomenut ve stavebním řízení. Krajský soud dovodil, že ačkoli žalobce není původním vlastníkem, je třeba mu zásah snižující hodnotu jeho majetku jednorázově odškodnit, když nebyl odškodněn jeho právní předchůdce. Jde zejména o újmu spočívající v tom, že žalobce ani jeho případný právní nástupce nemůže v daných částech pozemek zastavět. Částku 20 000 Kč jednorázové náhrady krajský soud nepovažoval za nepřiměřeně vysokou. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání (souběžně s ním podala stěžovatelka ústavní stížnost), ve kterém napadl především hodnocení kritérií, na základě kterých mu měly soudy přiznat vyšší částku, než které se domáhal v žalobě. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 688/2018-487 bylo dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dovodil, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci krajský soud přiznal žalobci plnou výši náhrady, jíž se domáhal žalobou, a poukázal na to, že z judikatury i literatury plyne, že požadovanou částku nemohl soud překročit a přiznat žalobci částku vyšší. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobci náleží jednorázová náhrada za zásah do jeho vlastnického práva a že tuto náhradu má žalobci vyplatit stěžovatelka. Stěžovatelka je názoru, že krajský soud přiznal žalobci plnění z titulu právního nároku - jednorázové náhrady za zásah do vlastnického práva, který žalobce žalobou vůbec neuplatňoval. Krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a navíc činil skutkové závěry, které nemají žádnou oporu v tvrzení žalobce a ani v dokazování. Odůvodnění rozsudku krajského soudu v části týkající se existence nároku na jednorázovou náhradu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné. 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud konstatoval, že právní předpisy upravující problematiku plynárenství vždy obsahovaly ustanovení o podmínkách a lhůtách pro vyplacení jednorázové náhrady a že žalobce žádný nárok v těchto lhůtách neuplatnil. Z odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, že krajský soud považuje za zásah do vlastnického práva již samotnou výstavbu plynovodu v roce 1992, ale vznik nároku na jednorázovou náhradu spojuje až s okamžikem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, tedy dnem 1. 1. 2005. Tato úvaha však zůstává podrobněji nevysvětlena. V této časti je tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné. 8. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že vznik nároku na jednorázovou náhradu je spojen s vydržením práva odpovídajícího věcnému břemeni bez ohledu na to, zda o jednorázovou náhradu požádal či mohl požádat původní vlastník pozemku, pak tuto úvahu neodůvodnil. Jestliže krajský soud spojil vznik nároku na jednorázovou náhradu s vydržením práva, pak takový závěr vůbec neodpovídá konstantní judikatuře. 9. Dojde-li k vydržení vlastnického práva odpovídajícího věcnému břemeni, popř. jiného práva, nejde o omezení vlastnického práva, za které by příslušela jakákoli náhrada. Vydržení je způsob nabytí práva, přičemž zákon a ani judikatura nepočítají s jakoukoli náhradou. Přiznává--li krajský soud svým rozhodnutím z důvodu vydržení práva (nikoli z důvodu samotné výstavby plynovodu) nyní takovou náhradu, je takový postup zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. 10. Podle stěžovatelky krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, jaký důsledek by mělo zmeškání subjektivní lhůty šesti měsíců. Krajský soud pouze konstatuje, že vedlejší účastník tuto zákonnou lhůtu nestihl, ale dále uvádí: "na druhé straně stěží po žalobci požadovat, aby se v předmětné problematice rychle zorientoval, když nalezení práva je problematické i pro samotné