III.ÚS 934/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 934/18 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 26 Cdo 4322/2017-102 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 14 Cmo 435/2015-59, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje právo na pokojné užívání majetku, a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na svobodu náboženského vyznání. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, jako člen vedlejšího účastníka a vlastník konkrétního bytu, se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka (správně rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek) ze dne 20. 10. 2011, jímž bylo schváleno financování revitalizace domu částečně z prostředků z fondu oprav a částečně z úvěru poskytnutého finančním ústavem v maximální výši 12 500 000 Kč. Žalobu zdůvodnil výhradou svého náboženského přesvědčení, které je založeno na zásadách islámu a nedovoluje placení ani přijímání úroků spojených s úvěrovými obchody, a námitkou, že vedlejší účastnice nemá pravomoc ukládat svým členům povinnost přijímat a splácet úvěr. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2015 č. j. 52 Cm 23/2014-37, žalobu zamítl, což odůvodnil nesplněním základní podmínky k rozhodnutí soudu podle § 11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, tj. že nejde o důležitou záležitost. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2016 č. j. 14 Cmo 435/2015-59 rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění připomenul, že právní úprava společenství vlastníků stojí na principu, že rozhodující je většina, které se musí nesouhlasící vlastník podrobit a prolomit ji může jen za přesně zákonem stanoveným podmínek. Z tohoto hlediska vrchní soud shledal (s využitím judikaturních závěrů Nejvyššího soudu), že v posuzované věci šlo o tzv. důležitou záležitost, protože rozhodnutí o financování revitalizace formou úvěru zasahuje do právního postavení vlastníků, a nelze proto považovat za správný závěr městského soudu, že napadené rozhodnutí shromáždění vlastníků nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti podle § 11 odst. 3 bytového zákona. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a hodnotil, zda přijetím rozhodnutí v důležité záležitosti bylo nepřípustně zasaženo do práv přehlasovaného vlastníka, tedy zda byl ve výkonu svého vlastnického práva omezován více, než je potřebné pro ochranu práva ostatních vlastníků jednotek, a zda přijaté rozhodnutí bylo v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, poté uzavřel, že se tak nestalo. Objasnil (též s odvoláním na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu) povahu bytového spoluvlastnictví, v němž práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek, a konstatoval, že na respektování této zásady stojí vztahy ve společenství vlastníků jednotek a práva ostatních vlastníků, kteří projevili většinovou vůli, nemohou být náboženskou vírou stěžovatele nikterak omezována. K tomu dodal, že ústavně zaručené právo na náboženskou svobodu nelze chápat tak, že jeho prosazováním může člen společenství vlastníků zvrátit většinové rozhodnutí ostatních vlastníků, aniž by pro to byly jinak splněny důvody podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Posléze připomenul, že samotné rozhodnutí o způsobu financování prostřednictvím úvěru od peněžního ústavu není v rozporu s právními předpisy ani stanovami vedlejšího účastníka, k zajištění úvěru bylo sjednáno zástavní právo k prostředkům na účtu společenství vlastníků a ručení členů za jeho závazky plyne ze samotného vztahu mezi vlastníky jednotek. V závěru ještě uvedl, že nechce-li se stěžovatel podřídit vztahům, na nichž je založeno fungování spoluvlastnictví ve společenství vlastníků, měl si zvolit jinou formu uspokojení svých bytových potřeb. 4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 26 Cdo 4322/2017-102 odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatele upozornil, že přehlíží shodnost závěru vrchního soudu s jeho názorem o napadnutelnosti rozhodnutí přijatých shromážděním podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, a že závěr vrchního soudu o omezení vlastnictví jednotky stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a že soud může do vnitřních poměrů společenství vlastníků zasahovat pouze v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek. Zdůraznil, že u žalob podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství, a dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví jeho neplanost; otázka náboženské svobody či náboženská víra jednotlivých vlastníků jednotek s těmito závěry nijak nesouvisí, a pro závěr o jejich správnosti nemá žádný význam. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu soudního řízení, včetně obsahu jeho opravných prostředků, polemizuje se závěry obecných soudů. Konkrétně zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že otázky předestřené v dovolání vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 má dovolací soud posoudit přípustnost skutkových otázek, které se promítají do základních práv a svobod. Podle něj vůbec nešlo o vlastnictví jednotky, nýbrž o to, zda je povinen podílet se na nakupování peněz za úplatu, má-li své vlastní peníze. Jeho náboženské vyznání nekonkuruje vlastnickému právu nikoho, a ani zdrženlivost od úvěru neomezuje ničí právo vzít si úvěr. Zatímco jeho právo na svobodu náboženského vyznání a jeho výkon je ústavním právem, vlastníci jednotek žádné právo k zatížení stěžovatele podílem na úvěru podle zákona o vlastnictví bytů ani podle jiného zákona nemají. Stěžovatel se, ve stručnosti shrnuto, neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že otázka náboženské svobody či náboženská víra nesouvisí se závěry soudů a pro závěr o jejich správnosti nemá žádný význam. 6. Podle stěžovatele ponechal Nejvyšší soud stranou námitku, že zatížení podílem na smlouvě o úvěru a vzetím jeho majetku jako záruky splácení tohoto podílu proti jeho vůli odporuje zásadě smluvní volnosti. Jde tak o neodůvodněný zásah do svobody rozhodovat se odpovědně v rámci finančních možností jednotlivce tak, aby mohl ovládat hospodaření se svými prostředky udržitelným způsobem. 7. Stěžovatel shrnul, že závazek státu zajišťovat ochranu základních práv a svobod prostřednictvím platných zákonů a ustálených rozhodovacích postupů u soudních instancí všech stupňů není v jeho věci dosud naplněn. Nejvyšší soud nebyl oprávněn usnesením odmítnout jeho dovolání, nýbrž měl o dovolání rozhodnout rozsudkem po věcném přezkoumání předložených právních otázek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 pís