III.ÚS 939/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010 N 153/58 SbNU 295 Slovenské důchody XV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 3. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 939/10 ve věci ústavní stížnosti H. N. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009 o stanovení stěžovatelčina starobního důchodu, za účasti České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. května 2008 č. j. 495 727 303/428 se zrušují. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. března 2010, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009 o stanovení starobního důchodu. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu plynoucím z principů rovnosti a zákazu diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a základním právu na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí žádosti o starobní důchod z důvodu nenaplnění doby 25 let pojištění v České republice, a to s ohledem na doby pojištění ve Slovenské republice. Česká správa sociálního zabezpečení posoudila stěžovatelkou uplatněný nárok dle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovanou pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"), neboť stěžovatelka byla zaměstnána u Československých státních drah - Kontroly přepravních tržeb Stod, spadající pod odštěpný závod Československých drah - Správy přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Klemensova 8, Bratislava, který měl ke dni 31. prosince 1992 sídlo na území Slovenské republiky, přičemž - jak je argumentováno ve správním rozhodnutí - "organizační složka podniku se pro účely aplikace smlouvy vymezuje územně, nikoli funkčně, což znamená, že pro určení zaměstnavatele bývalých Československých drah nebyla významná právní subjektivita, nýbrž územní sídlo, které se zapisovalo do obchodního rejstříku". Krajský soud v předmětném rozhodnutí jako spornou označil skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatelky s ohledem na ustanovení čl. 20 Smlouvy měl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky sídlo na území Slovenské republiky. Dle jeho názoru sídlem jejího zaměstnavatele byla Česká republika, neboť odštěpný závod (Správa přepravních tržeb v Bratislavě) byl toliko organizační složkou Československých drah, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem Československých drah a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku, nemohla však být zaměstnavatelem stěžovatelky, neboť nemohla svým jménem uzavírat pracovní smlouvu či provádět jiné pracovní úkony. Poukázal přitom na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, a ustanovení § 8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Z uvedeného dovodil soud závěr, dle něhož ačkoli byla Správa přepravních tržeb zapsána v obchodním rejstříku jako odštěpný závod se sídlem v Bratislavě, nejednalo se nikdy o organizační složku s právní subjektivitou a vzhledem k této skutečnosti veškeré pracovněprávní úkony byly z její strany činěny jménem Československých drah se sídlem v Praze, a tedy doby jejího pojištění získané před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byly dobami zabezpečení České republiky. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2009 č. j. 3 Ads 69/2009-107 předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému řízení a rozhodnutí se závazným právním názorem. Setrval přitom na právním názoru, jejž vyslovil v obdobných věcech, a to v rozsudku ze dne 28. května 2009 č. j. 6 Ads 14/2009-41 a rozsudku ze dne 16. června 2009 č. j. 4 Ads 152/2008-69. Správa přepravních tržeb Bratislava je dle něj z pohledu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaného pod č. 117/2002 Sb. m. s. (dále jen "Správní ujednání"), zaměstnavatelskou organizací stěžovatelky. Dle uvedeného ustanovení Správního ujednání sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Nejvyšší správní soud z uvedených smluvních ujednání "jazykově-logickým a systematickým výkladem" dovozuje, že přednostním kritériem pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných za trvání společného československého státu je sídlo zaměstnavatele či jeho organizační složky. Dle soudu skutečnost, že Správa přepravních tržeb Bratislava byla organizační jednotkou Československých drah a jednala v pracovněprávních vztazích za Československé dráhy, nehraje pro právní posouzení věci žádnou roli, a to s poukazem na "teleologický výklad citovaných ustanovení smlouvy a správního ujednání", jejichž účelem bylo prý "spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů pro nástupnické státy". Následným rozhodnutím ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008, vycházeje z právního názoru Nejvyššího správního soudu, Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky zamítl. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti V rámci rekapitulace věci stěžovatelka akcentuje zejména tu část své argumentace v řízení před správním orgánem i před správními soudy, v níž uvádí, že je občankou České republiky, na Slovensku nikdy nepracovala, se slovenskou organizací nepodepsala pracovní smlouvu, po celou dobu svého zaměstnání u Československých státních drah vykonávala svoji pracovní činnost ve Stodě, tedy na území České republiky, situaci, kdy je formálně za jejího zaměstnavatele považována slovenská organizace, nijak nezapříčinila a ani o ní nevěděla. Upozorňuje na nerovnost právního posouzení srovnatelných případů, jelikož části jejích spolupracovnic, které vykonávaly naprosto shodnou práci na stejném místě, byla doba zaměstnání u Československých státních drah započítána jako doba zabezpečení v České republice. Nadto stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že poté, co jí Českou správou sociálního zabezpečení nebyla uznána doba důchodového pojištění České republiky, v průběhu které byla zaměstnána u Československých státních drah - Kontroly přepravních tržeb Stod, spadající pod odštěpný závod Československých drah - Správy přepravních tržeb Bratislava se sídlem Klemensova 8, Bratislava, a byla poučena o možnosti uplatnění nároku na důchod u Sociální pojišťovny v Bratislavě, po jeho uplatnění byl tento zamítnut s odůvodněním, že sídlo jejího zaměstnavatele ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky bylo v České republice. V ústavní stížnosti stěžovatelka k dotčení na základních právech plynoucích z čl. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny argumentuje okolností, že byla vždy občankou České republiky s trvalým pobytem na území České republiky a že jí přiznaná výše starobního důchodu je nižší než výše starobního důchodu přiznaná občanům České republiky ve srovnatelných případech. Upozorňuje dále, že v době, kdy byla zaměstnána u Československých státních drah, existoval v Československu jednotný systém důchodového pojištění a z pohledu tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu měl zaměstnavatel sídlo. Přijala-li Česká republika po svém vzniku v ústavní rovině princip kontinuity právního řádu, nelze u občana České republiky posuzovat doby jeho zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu jako zaměstnání v cizině. Takový náhled by dle stěžovatelky představoval fikci zakládající diskriminaci, neboť tato není podložena objektivními a rozumnými důvody. V této souvis