III.ÚS 97/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 97/09 ze dne 16. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky B.F., zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem AK Bubník, Myslil & Partners, se sídlem v Praze 1, Národní 32, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. 20 Co 516/2006 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2006 sp. zn. 32 C 105/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou dne 1. dubna 2009, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy, popřípadě jiných práv zaručených jí Listinou a Ústavou - práva na řádný proces a práva na ochranu vlastnictví vůči tomu, kdo se ujal její držby bez dobré víry, domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na určení spoluvlastnictví nemovitostí - budovy č. p. 142 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 632/1 o výměře 1.717 m2 v k. ú. Zábrdovice, a to stěžovatelka ze dvou id. třetin a její bratr H.F. z jedné id. třetiny, nemovitosti jsou vedeny u katastrálního úřadu Brno-město. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, shodně jako v opravných prostředcích, stručně řečeno, že obecné soudy se nezabývaly restitučním řízením z roku 1949, neprozkoumaly, jak toto řízení dopadlo, ačkoli to bylo jejích povinností. Dále tvrdila, že obecné soudy zúžily svůj pohled čistě na restituční záležitost a zamítly návrh stěžovatelky na určení vlastnictví s tím, že argumentovaly pouze stanoviskem pléna Ústavního soudu čís. st. 21/05 o neuplatnění řádného restitučního nároku a o tom, že v tomto případě není dán naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatelka vyslovila názor, že je nezbytné respektovat její nepromlčené vlastnické právo v dědickém řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud se mýlil, pokud věc stěžovatelky podřadil jako restituční nárok, neboť se jedná o posouzení důsledků, které nastaly před více jak 50 lety, kdy právní předchůdkyně stěžovatelky byla nucena opustit Československo (byla židovského původu). Převzetí majetku státem došlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy bez jakéhokoli rozhodnutí a v rozporu s čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a mezinárodních paktů, které jsou součástí právního řádu České republiky. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti dne 1. dubna 2009 tvrdila, že k zásahu do jejích práv došlo i tím, že dosud nebylo skončeno dědické řízení po babičce stěžovatelky H.G., a připojila usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2009 (1 D 228/56-889). Usnesením byl zamítnut návrh stěžovatelky a bratra H.F. ze dne 13. října 2000 na dodatečné projednání dědictví po babičce H.G., zemřelé 30. listopadu 1937 ve Vídni. Dále bylo rozhodnuto, že řízení o dědictví se zastavuje a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dne 5. března 2009 odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Dokazováním v řízení o ústavní stížnosti navrhla doplnit spisy Městského soudu v Brně sp. zn. DV 686/37, 1 D 228/56. II. Ústavní soud z ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 105/2002 a přiložených rozhodnutí zjistil následující: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2006 (32 C 105/2002-191) zamítl žalobu žalobců (stěžovatelky a jejího bratra) na určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí - budovy č. p. 142 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 632/1 o výměře 1.717 m2 v k. ú. Zábrdovice, a to stěžovatelka ze dvou id. třetin a její bratr H.F. z jedné id. třetiny, nemovitosti jsou vedeny u katastrálního úřadu Brno-město. Dále také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Brně jeho rozsudkem ze dne 17. dubna 2007 (20 Co 516/2006-218) potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, žalované České republice - Ministerstvu financí ČR nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením ze dne 30. září 2008 (28 Cdo 5051/2007-238), neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo přípustné III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění stěžovatelka uvedla, že využila mimořádný opravný prostředek a podala dovolání k Nejvyššímu soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud se proto meritorně zabýval rozhodnutími obecných soudů napadenými v ústavní stížnosti. Má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. listopadu 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vyslovil, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních p