IV.ÚS 1021/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1021/26 ze dne 5. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného Mgr. Petrem Bílým, LLM., advokátem, sídlem Lochotínská 107/3, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 6/2026-227 ze dne 28. ledna 2026, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavně souladně rozhodl o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v civilním sporu stěžovatele s vedlejší účastnicí. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") domáhá uložení povinnosti zaplatit 3 400 000 Kč. Žalovaná částka má představovat náhradu škody, která stěžovateli měla vzniknout nezákonným postupem zaměstnanců České průmyslové zdravotní pojišťovny ve věci exekučních řízení vedených proti stěžovateli. 3. Stěžovatel v řízení zažádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta JUDr. Michala Krýsla, který mu byl dříve ustanoven v jiném řízení týkajícím se náhrady nemajetkové újmy. 4. Obvodní soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a zástupce z řad advokátů mu neustanovil. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil všechny kumulativní podmínky stanovené v § 30 občanského soudního řádu (viz usnesení obvodního soudu č. j. 32 Nc 814/2025-109 ze dne 1. 10. 2025 a ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026). III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud porušil jeho základní práva na soudní ochranu a právní pomoc zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že soudy o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení advokáta rozhodly svévolně, ve zjevném rozporu s § 30 a § 138 občanského soudního řádu. 6. Stěžovatel zákonné podmínky splnil, neboť doložil příslušný formulář i podpůrné listiny dokládající jeho tíživou majetkovou situaci. Jeho majetkové poměry byly v nedávné době posouzeny Nejvyšším správním soudem (usnesení č. j. 4 As 151/2025-13 ze dne 17. 7. 2025) i Krajským soudem v Plzni (usnesení č. j. 17 A 26/2025-16 ze dne 19. 6. 2025), přičemž oba soudy stěžovatele od soudních poplatků osvobodily. Odvolací soud se s těmito rozhodnutími nevypořádal, byť na ně stěžovatel v odvolání odkazoval. V rozporu s požadavky předvídatelnosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodování nevysvětlil, proč dospěl k odlišnému závěru. Soud stěžovatele ani nepoučil, jakými konkrétními listinami má svou majetkovou situaci doložit. 7. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu založeno na úvahách o hypotetických výdělečných možnostech stěžovatele, což je nezákonné kritérium. Soudy zároveň zcela ignorovaly doložená exekuční řízení, která postihují veškerý majetek a příjmy stěžovatele. I kdyby stěžovatel formálně disponoval s finančními prostředky, není je oprávněn z důvodu exekučních blokací vydat na zaplacení soudního poplatku. 8. Soudy ustanovení občanského soudního řádu vyložily účelově, pravděpodobně s ohledem na to, že nejde o první soudní spor stěžovatele. Předmětem původního řízení je přitom náhrada škody způsobená státem. V situacích, kdy se jednotlivec domáhá ochrany vůči veřejné moci, je nezbytné trvat na nejvyšších standardech spravedlivého procesu a přístupu k soudu. Soudy však stěžovateli fakticky znemožnily projednání jeho legitimního nároku, čímž zničily jeho víru ve spravedlnost soudního systému. Individuální osvobození od soudních poplatků, o kterém soud může s ohledem na konkrétní okolnosti rozhodnout, slouží k eliminaci případů, kdy by bezvýjimečné trvání poplatkové povinnosti bylo nepřiměřené. Takový postup byl ve věci stěžovatele odůvodněný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, spadá primárně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému obecné justice a do tohoto procesu zasahuje pouze výjimečně, pokud rozhodnutí obecných soudů vykazuje znaky svévole, nerespektování kogentní normy nebo extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 3229/23 ze dne 15. 5. 2024). 11. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by výjimečný zásah Ústavního soudu do kompetence obecných soudů odůvodňovalo. Uplatněnou argumentací se snaží znovu zpochybnit jejich závěr, že nesplnil zákonnou povinnost věrohodně prokázat své majetkové a sociální poměry. Hodnocení obecných soudů nicméně podle Ústavního soudu za zjevně svévolné či jinak ústavně excesivní označit nelze. 12. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na nekonzistentní prohlášení stěžovatele stran exekučních řízení (bod 7 napadeného usnesení). Obvodní soud, s jehož odůvodněním se odvolací soud ztotožnil, zdůraznil, že z předloženého prohlášení si nelze ani učinit představu, jak stěžovatel uspokojuje své životní potřeby (strava, ošacení apod.), zatímco z výpisů účtů vyplývají i různé částky přijímané na účet stěžovatele od třetích osob (viz bod 10 usnesení obvodního soudu a bod 5 napadeného usnesení). Oba soudy zároveň zdůraznily, že stěžovatel ani řádně neosvědčil tvrzená zdravotní omezení (viz bod 10 usnesení obvodního soudu a bod 7 napadeného usnesení). Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti uvedené výtky přesvědčivě nevyvrací. 13. Namítá-li stěžovatel, že soudy protiústavně neodůvodnily odklon od rozhodnutí jiných soudů ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, evidentně přehlíží bod 15 napadeného rozhodnutí. V něm odvolací soud jasně zdůraznil, že při rozhodování o uvedených otázkách soud vždy posuzuje a hodnotí konkrétní okolnosti případu a že jsou soudu zároveň známa jiná rozhodnutí, ve kterých žádostem stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů vyhověno nebylo pro nedostatečné ozřejmění jeho poměrů. 14. Z pohledu Ústavního soudu je pak klíčové, že odvolací soud kromě důvodu nedostatečného prokázání majetkových poměrů pro osvobození od soudních poplatků shledal další důvod nevyhovění žádosti stěžovatele. Ustanovení zástupce z řad advokátů totiž nebylo podle odvolacího soudu k ochraně stěžovatelových zájmů třeba, neboť stěžovatel je v problematice vedeného sporu dobře zorientován a s ohledem na jeho zkušenosti v jiných řízeních je schopen kvalifikovaně hájit svá práva (viz bod 14 napadeného usnesení). Stěžovatel tento důvod rozhodnutí v ústavní stížnosti vůbec nerozporuje. Úkolem Ústavního soudu není ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet, neboť je to on, kterého tíží břemeno tvrzení stran kvalifikovaného porušení jeho základních práv (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 1513/23 ze dne 20. 6. 2023, bod 7). V. Závěr 15. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu