IV.ÚS 2109/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2109/25 ze dne 1. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vojtěcha Sklenáře, advokáta, sídlem Malá stránka 318/1, Velké Meziříčí, proti přípisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. května 2025 sp. zn. 2 T 134/2022, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření a návrhem na přiznání postavení vedlejší účastnice řízení České advokátní komoře, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníka řízení, a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (k formulaci petitu srov. dále). Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel byl v trestní věci vedené Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 2 T 134/2022 z důvodu nutné obhajoby dne 11. 4. 2024 ustanoven obhájcem vedlejšího účastníka. 3. Podáním ze dne 6. 11. 2024 stěžovatel požádal o zrušení svého ustanovení z důvodu ztráty vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem. Okresní soud opatřením ze dne 10. 1. 2025 č. j. 2 T 134/2022-1364 této žádosti nevyhověl. Uvedl, že důležitými důvody pro zproštění ustanoveného obhájce ve smyslu § 40 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), budou zejména důvody uvedené v § 19 a 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), které je ovšem potřeba s ohledem na smysl nutné obhajoby vykládat restriktivně s tím, že pouhé neposkytnutí součinnosti, o něž jde v nyní posuzované věci, nelze za takový důležitý důvod považovat. Okresní soud zdůraznil, že je mu znám kritický postoj vedlejšího účastníka a vyjádřil přesvědčení, že by vedlejší účastník vznášel výtky vůči kterémukoliv soudem ustanovenému obhájci, což by v konečném důsledku ohrozilo účel trestního řízení. Okresní soud dále zhodnotil, že stěžovatel coby advokát je profesionálem, který by měl být schopen kritiku přijmout a vyvrátit ji. 4. Stěžovatel požádal o zproštění obhajoby znovu dne 16. 5. 2025. Na jeho podání okresní soud reagoval ústavní stížností napadeným přípisem následujícího znění: "Vážený pane magistře, k Vaší opětovné žádosti o zrušení ustanovení obhájce ze dne 16. 5. 2025 soud sděluje, že ve své žádosti neuvádíte žádné nové okolnosti, které by nebyly soudu známy již při rozhodnutí o Vaší první žádosti o zrušení ustanovení obhájce, o které soud rozhodl opatřením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 1. 2025, č. j. 2 T 134/2022-1364, na jehož odůvodnění soud plně odkazuje. Toto rozhodnutí považujte za definitivní rozhodnutí soudu. Soud na Vás apeluje, abyste čas, který věnujete opětovným žádostem o zproštění obhajoby, věnoval napříště přípravě na hlavní líčení, které se bude konat 27. 5. 2025, a opětovné žádosti stejného obsahu soudu nezasílal, neboť soud na takové žádosti bude nahlížet již jako na zřejmé obstruktivní podání. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že obžalovaný na Vás podal podnět k ČAK, když soud je i nadále přesvědčen o tom, že obžalovaný, který je osobou velmi kritickou nejen k advokátům, ale i úředním osobám, by nebyl spokojen s žádným advokátem, který by mu byl soudem ustanoven, a podával by obdobné žádosti opakovaně." 5. Stěžovatel proti tomuto přípisu brojil návrhem ze dne 21. 5. 2025, jímž se domáhal určení lhůty k tomu, aby o jeho žádosti ze dne 16. 5. 2025 bylo rozhodnuto formou opatření. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tento návrh usnesením ze dne 2. 6. 2025 č. j. 61 UL 9/2025-6 zamítl s odůvodněním, že specifické (sui generis) řízení o určení lhůty nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce. 6. Jak dále vyplývá z ústavní stížnosti, okresní soud opatřením ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. 2 T 134/2022 nevyhověl obdobné žádosti vedlejšího účastníka o zproštění právního zastupování stěžovatelem, neboť ji shledal nedůvodnou. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel napadá shora citovaný přípis, přičemž jej považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci. Ústavní soud žádá, aby vyslovil jeho neústavnost a okresnímu soudu zakázal v tomto zásahu nadále pokračovat a přikázal mu, aby o podání stěžovatele s názvem žádost o zrušení ustanovení obhájce ze dne 16. 5. 2025 řádně rozhodl s dostatečným odůvodněním a v souladu se zákonem. 8. Stěžovatel namítá, že ve svém podání uvedl objektivní okolnosti, pro které nelze pokračovat v účinné obhajobě vedlejšího účastníka. Uvádí, že trvá-li okresní soud nadále na ustanovené obhajobě, znemožňuje mu svobodný výkon povolání. Zdůrazňuje, že důvěra mezi obhájcem a klientem je nezbytným předpokladem efektivní obhajoby. Stěžovatel současně navrhuje vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, jímž by byla okresnímu soudu nařízena povinnost zdržet se do vykonatelnosti nálezu meritorního projednání trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 2 T 134/2022. Dále navrhuje, aby bylo České advokátní komoře přiznáno postavení vedlejší účastnice řízení podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tento posledně uvedený návrh Česká advokátní komora podpořila obdobnou žádostí ze dne 15. 9. 2025 odůvodněnou právním zájmem na výsledku řízení před Ústavním soudem, jehož předmětem je výklad a aplikace dílčích ustanovení trestního řádu majících bezprostřední vliv na výkon advokacie. 9. V doplnění návrhu stěžovatel poukázal na aktuální okolnosti dokreslující podobu vzájemného vztahu s klientem, vedlejším účastníkem, z nichž dovozuje, že jsou zde dány, resp. že přetrvávají závažné důvody pro zproštění výkonu funkce advokáta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí (srov. dále). Stěžovatel je advokátem, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. obrátil se přímo na Ústavní soud, neboť mu právní řád neposkytuje žádný opravný prostředek (srov. § 40 trestního řádu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 11. S ohledem na formulaci petitu Ústavní soud uvádí, že přípis, jenž stěžovatel označuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, je nutné považovat za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3883/19, bod 4). Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že rozhodnutí je aktem orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilým zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Současně platí, že ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci přichází v úvahu pouze tehdy, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11). V případě stěžovatele platí, že ochranu jeho případně porušených základních práv by bylo možné zajistit právě zrušením uvedeného přípisu, proto jej Ústavní soud pojímá coby rozhodnutí okresního soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce, což se ovšem v nyní posuzované věci nestalo. 13. Ústavní soud k námitkám stěžovatele předně uvádí, že z výkonu profese advokáta, jež má nezastupitelný význam pro zachovávání garancí právního státu, vyplývají nejen práva, ale rovněž povinnosti. Tím spíše je tomu tak u advokátů ustanovených. Ustanovený advokát má jiné postavení než advokát smluvní např. v tom, že není oprávněn ukončit zastupování výpovědí; může pouze soud požádat, aby jej ustanovení zástupcem zprostil. Ani tato žádost však neznamená, že jí soud musí automaticky vyhovět. Soud je v takovém případě povinen zkoumat, zda jsou zde dány důvody zproštění podle § 19 a 20 zákona o advokacii. Takové důvody okresní soud v případě stěžovatele neshledal, což mu ústavně konformním způsobem vysvětlil. Skutečnost, že se tak stalo pouhým odkazem na předchozí rozhodnutí, sama