IV.ÚS 521/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 521/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024 č. j. 67 To 414/2024-246, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. 16 PP 68/2024 s poukazem na § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel se podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. 45 T 4/2022, za současného přijetí záruky spolku X, podle § 89 odst. 1 trestního zákoníku se stanoví zkušební doba v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu probační a mediační služby a podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku se stěžovateli ukládá, aby podle svých sil zaplatil škodu, kterou trestnou činností způsobil. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu k instanční stížnosti státního zástupce usnesení obvodního soudu zrušil a rozhodl, že podle § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za použití § 331 odst. 1 trestního řádu se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že městský soud shledal, že stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal své polepšení (do výkonu trestu byl dodán dne 23. 7. 2021 a doposud získal pouze pět odměn a nebylo ani prokázáno, že by usiloval o přeřazení do nižšího stupně zabezpečení, přičemž nelze přehlížet ani délku trestu, který stěžovatel vykonává, jakož i výši způsobené škody) a není u něj dána prognóza vedení řádného života v budoucnu (stěžovatel nedoložil přesvědčivě zajištění bydlení, neboť tvrdil, že se bude zdržovat v bytě své bývalé manželky, téměř 100 km od místa přislíbeného zaměstnání, a to za situace, kdy 61 poškozeným způsobil škodu v souhrnné výši 40 891 504 Kč, ze které doposud ničeho neuhradil, což "omlouvá" tím, že podal návrh na povolení oddlužení). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že zatímco obvodní soud jeho polepšení uznal, městský soud je označil pouze za "průměrné" a požadoval nadstandardní chování, které nespecifikoval. Stěžovatel dále vytýká, že městský soud by měl znát systém vězeňství včetně tzv. vnitřní diferenciace a možnosti odsouzených žádat o přeřazení do nižšího stupně zabezpečení. 5. Stěžovatel byl do výkonu trestu odnětí svobody převeden z vazby, do které byl umístěn, když byl bez předchozí výzvy zadržen při odchodu z návštěvy probační a mediační služby. Stěžovatel se tudíž nechoval tak, že by mařil výkon rozhodnutí - tj. nařízení vazby, před kterou by se ukrýval, či nařízení výkonu trestu, jemuž by se vyhýbal apod. 6. K návrhu připojil stěžovatel souhlas vlastníka nemovité věci prokazující, že je oprávněn na této adrese po podmíněném propuštění bydlet. Nerozumí, z jakého důvodu, je takto výslovný souhlas pro městský soud nedostačující, a to navíc v situaci, kdy v tomto místě bydlel i před výkonem trestu odnětí svobody. 7. Stěžovatel se účastnil terapeutických programů, studoval na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, byl zařazen do vyššího stupně zabezpečení a následně do středního stupně, pracoval mimo věznici a nikdy nebyl kázeňsky trestán. Je-li toto chování považováno za průměrné, měl by soud uvést, jaké chování by považoval za nadstandardní. 8. Stěžovatel zdůrazňuje, že opakovaně vysvětloval své kroky k náhradě škody. Uvádí, že kontaktoval poškozené, i když nemá doklady o prvním kontaktu, a po upozornění soudu vše doložil. Jeho snaha je přesto hodnocena spíše negativně. Uvádí, že jeho finanční možnosti byly kvůli dlouhodobému výkonu trestu omezené, v důsledku čehož se rozhodl zahájit insolvenční řízení, což považuje za spravedlivé řešení pro všechny věřitele. Argumentuje, že veřejnost insolvenčního řízení zajišťuje transparentnost a že mu nemůže být přičítáno k tíži, že o tomto kroku poškozené jednotlivě neinformoval. Městský soud se nezabýval otázkou, zda byl objektivně schopen tuto škodu splácet, resp. jaké budou jeho možnosti vykonávat lépe ohodnocenou činnost po podmíněném propuštění na svobodu, a k této otázce nebylo provedeno žádné dokazování. 9. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [zejména nálezy ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) či ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], která stanoví, že mimořádnost institutu podmíněného propuštění nespočívá v libovůli soudů, ale v tom, že splní-li odsouzený zákonné podmínky, musí být podmíněně propuštěn. Z těchto nálezů Ústavního soudu vyplývá též povinnost obecných soudů rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě, zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění musí být řádně odůvodněno. 10. Stěžovatel uzavírá, že usnesení městského soudu postrádá náležité odůvodnění, je vnitřně rozporné a porušuje princip předvídatelnosti práva, přičemž zákonem limitovanou úvahu o polepšení zaměňuje za zcela volnou úvahu. Namítá, že nemůže-li účastník řízení z rozhodnutí zjistit, jakými úvahami se soud řídil, je tím narušena právní jistota a možnost efektivní obrany. Takový postup oslabuje důvěru v právní stát a odporuje základním požadavkům spravedlnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí; jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 599/14, ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 464/19 (N 132/95 SbNU 112)] a ani nejde o automatický postup [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. 14. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravd