IV.ÚS 778/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 778/25 ze dne 3. 9. 2025 Počátek běhu promlčecí lhůty s ohledem na princip autonomie vůle   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti QELLAN, s. r. o., sídlem Hrotovická 1202/27, Třebíč, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 2817/2024-269 a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2024 č. j. 27 Co 133/2022-241, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 2817/2024-269 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 2817/2024-269 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (respektive jejich výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka sice v petitu napadá výslovně I. výroky obou rozhodnutí, protože však jejich zbývající výroky (tj. výroky o náhradě nákladů řízení) mají akcesorickou povahu, Ústavní soud považuje za napadená rozhodnutí v celém rozsahu. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 263 C 36/2020 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po obchodní společnosti Outulný, a. s., (dále jen "žalovaná") zaplacení ceny díla v částce 471 485 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že pro žalovanou provedla sjednané dílo (plastová okna, dveře a přechodové prvky, včetně montáže) za celkovou cenu díla 463 053 Kč bez daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka dílo provedla, žalovaná ho však odmítla převzít, přičemž podle stěžovatelky bylo odmítnutí neoprávněné. Městský soud po provedeném dokazování shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 28. 2. 2022 č. j. 263 C 36/2020-133 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 471 485 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a na náhradě nákladů řízení částku 124 686 Kč (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že bylo prokázáno uzavření smlouvy o díle, jejíž předmět byl rozšířen dodatky č. 1 až 3, a dospěl k závěru, že stěžovatelka své smluvní povinnosti splnila, přičemž statutární zástupce žalované svou nečinností brání stěžovatelce řádně předat zhotovené dílo. Proto uzavřel, že je namístě aplikace § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a tudíž stěžovatelce vzniklo právo na fakturaci a na úhradu ceny díla. Cena díla byla vyúčtována fakturou ze dne 14. 9. 2017 a její splatnost byla stanovena na 14. 10. 2017. Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, shledal nedůvodnou, protože stěžovatelka mohla poprvé vykonat své právo následující den po splatnosti, tj. od 15. 10. 2017, přičemž žaloba byla podána dne 13. 10. 2020, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. 3. Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že rozsudek není správný, zejména v otázce posouzení důvodnosti námitky promlčení, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení žalované i České republice (II. až IV. výrok). V odůvodnění vyvrátil hodnocení městského soudu, že jednotlivé dodávky stěžovatelky spadají pod jednu smlouvu (o díle), protože dodatky byly uzavírány až poté, co stěžovatelka své povinnosti z původní smlouvy splnila, a navíc plnění podle dodatku č. 2 a 3 je po právní stránce nutno podřadit pod smlouvu kupní, protože součástí dodávky nebyla montáž. Dále krajský soud konstatoval, že městský soud se zabýval námitkou promlčení, avšak nestanovil dobře počátek běhu promlčecí lhůty, jestliže bez dalšího vycházel z data splatnosti uvedeného na faktuře stěžovatelky. Krajský soud aplikoval při posouzení počátku běhu (subjektivní) promlčecí lhůty závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn 31 Cdo 3125/2022. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byla povinna plnit na základě výzvy stěžovatelky (faktury se splatností 30 dnů), tj. jde o situaci podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele). Při plnění z kupních smluv vycházel krajský soud ze sjednaných termínů plnění, z čehož dovodil, že promlčecí lhůta u dvou plnění počala běžet od 21. 6. 2017 a 20. 7. 2017, uplatnila-li stěžovatelka právo na zaplacení ceny dodaného zboží žalobou doručenou dne 13. 10. 2020, učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Ohledně plnění ze smluv o díle uvedl, že pokud by se prokázalo, že žalovaná odmítla díla bezdůvodně převzít, počala by promlčecí lhůta běžet 30. 6. 2017, tj. den následující po sjednaném termínu plnění, takže i v tomto případě stěžovatelka podala žalobu až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (pro úplnost dodal, že pokud by odmítnutí převzít dílo bylo oprávněné, šlo by o předčasnou žalobu). 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž předložila k řešení otázku určení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 občanského zákoníku s tím, že tato otázka má být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že otázka určení běhu promlčecí lhůty, je-li čas plnění dluhu dán na vůli věřitele, byla řešena uvedeným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, kterým jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány a senát 23 Cdo rozhodující o tomto dovolání není ke změně dosavadní rozhodovací praxe oprávněn. Názor, že není rozhodné, kdy poprvé věřitel mohl vyzvat k plnění a uplatnit pohledávku, nýbrž kdy se pohledávka stala skutečně splatnou, byl odmítnut přijetím rozhodnutí velkého senátu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka, s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, namítá porušení principu autonomie vůle a práva vlastnit majetek a dodává, že ujednání smluvních stran o povinnosti dlužníka plnit dluh na základě výzvy věřitele vystavením faktury ve lhůtě 30 dnů je přípustnou formou ujednání o času plnění, resp. smluvní dispozicí stran vůči lhůtě "ihned", v níž by věřitel plnění mohl požadovat, nebýt takového smluvního ujednání, a současně smluvní dispozicí vůči lhůtě "bez zbytečného odkladu", v níž by jinak byl dlužník povinen plnit podle § 1958 občanského zákoníku. Posléze stěžovatelka analyzuje konstrukci promlčení v občanském zákoníku, zejména s akcentem na rozlišení tzv. subjektivní promlčecí lhůty (tj. lhůty se subjektivně určeným počátkem) podle § 619 a tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty podle § 629. Závěr, podle kterého by byl počátek tzv. subjektivní promlčecí lhůty spojen již s možností výkonu práva a počátek tzv. objektivní promlčecí lhůty se splatností, není přijatelný, neboť by v takovém případě počala běžet objektivní promlčecí lhůta později než tzv. subjektivní promlčecí lhůta. Stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud se s jejími dovolacími námitkami vypořádal pouze tak, že uvedl, že neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu, aniž by se vypořádal s jednotlivými věcnými námitkami. Tímto postupem Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. V podání ze dne 17. 6. 2025 stěžovatelka doplnila právní hodnocení její věci s akcentem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, a připomíná její transpozici do českého právního řádu občanským zákoníkem. Je přesvědčena, že transpozice této směrnice se dotkla i znění § 619 občanského zákoníku, tedy, že subjektivní počátek promlčecí lhůty práva na zaplacení pohledávky se váže na okamžik splatnosti pohledávky a že na okamžik provedení díla se váže toliko subjektivní počátek práva pohledávku zesplatnit. Takový výklad není ani k tíži žalované, neboť ta nebyla povinna plnit bez zbytečného odkladu, protože existovala dohoda o splatnosti, jejíž počátek začal plynout po doručení faktury, a proto povinnost dluh splnit jí nastoupila až po uplynutí sjednané lhůty splatnosti faktury, která nemohl