IV.ÚS 807/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 807/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Euro Pool Systém CZ s. r. o., sídlem Golčova 486, Praha-Kunratice, zastoupené JUDr. Janou Fuksovou, LL.M., advokátkou, sídlem Pobřežní 648/1a, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2026 č. j. 8 Afs 9/2025-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 8 Af 12/2024-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatelka je českou obchodní společností zaměřující se na pronájem vratných obalů v evropském dodavatelském řetězci. Na základě dvou daňových dokladů vystavených společností Tesco Stores ČR a. s. v prosinci 2016 a v lednu 2017 uplatnila formou dodatečného daňového přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2019 nárok na odpočet daně ve výši 2 624 121 Kč. Spolu s dodatečným daňovým přiznáním a následným kontrolním hlášením zaslala stěžovatelka Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") průvodní dopis, v němž označila daňové doklady a současně vyzvala správce daně k prověření nároku na odpočet. Správce daně na základě dodatečného daňového přiznání vydal dne 1. 6. 2020 konkludentně dodatečný platební výměr, kterým doměřil daň tvrzenou stěžovatelkou (dále jen "dodatečný platební výměr I"). Dne 1. 6. 2022 však správce daně zaslal stěžovatelce výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, neboť mu vznikly pochybnosti o oprávněnosti nároku na odpočet daně. Podle správce daně stěžovatelka uplatnila nárok po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 73 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen "zákon o DPH"). Správce daně následně zahájil postup k odstranění pochybností, které nebyly odstraněny, a proto vydal dne 4. 1. 2023 další dodatečný platební výměr (dále jen "dodatečný platební výměr II"), kterým snížil nárok na odpočet DPH o částku 2 624 121 Kč a současně stanovil stěžovatelce povinnost uhradit penále ve výši 524 825 Kč. Odvolání stěžovatelky zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 5. 2024 a dodatečný platební výměr II potvrdil. 3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka měla nárok na odpočet deklarovat nejpozději do prosince 2019, resp. do ledna 2020. Pokud jej nárokovala až v dodatečném daňovém přiznání v dubnu 2020, učinila tak po lhůtě stanovené v § 73 odst. 3 zákona o DPH. Městský soud dále zdůraznil, že vadu při výběru daní spočívající v nesprávném dodatečném daňovém tvrzení bylo nutno odstranit výzvou k dodatečnému přiznání daně podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, následovanou výzvou k odstranění pochybností podle § 89 odst. 1 daňového řádu, nikoli přezkumem rozhodnutí podle § 121 a násl. téhož zákona. Přezkum přichází v úvahu jen tehdy, je-li daňové tvrzení bezvadné. Na tomto závěru podle městského soudu nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že výslovně vyzvala správce daně k součinnosti v podobě prověření nároku na odpočet, neboť v průvodním dopisu neuvedla datum uskutečněného plnění ani data daňových dokladů. K námitce nesprávně uloženého penále městský soud uvedl, že vznik penále zapříčinil prvotně chybný postup stěžovatelky, která měla odpočet uplatnit ve tříleté zákonné lhůtě, a uzavřel, že stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 10 Afs 105/2015-44 ve věci Hamé, na její situaci nelze použít. 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu neshledal důvodnou, neboť městský soud se podstatou žalobní argumentace stěžovatelky podrobně zabýval. K meritu věci Nejvyšší správní soud uvedl, že v daňovém řízení obecně platí zásada autoaplikace, podle níž daňový subjekt sám svou daň vypočte, podá daňové přiznání a daň zaplatí, a to na vlastní odpovědnost. Pokud daňové orgány nemají konkrétní pochybnosti, vyměří či doměří daň konkludentně v souladu s tvrzeními daňového subjektu. V takovém případě správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí ani neposuzuje zákonnost výše základu daně. Za chybné proto Nejvyšší správní soud označil základní východisko stěžovatelky, že správce daně při konkludentním doměření daně aplikoval určitý právní názor, který následně změnil. Konkludentní doměření daně nebylo výsledkem žádného skutkového či právního posouzení, ale bezvýhradnou akceptací tvrzení stěžovatelky, a tudíž u ní nemohlo vyvolat legitimní očekávání, že takto stanovená daň nebude v budoucnu prověřována. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s městským soudem, že v případě konkludentního rozhodnutí nelze obecně hovořit o jeho nezákonnosti, a proto zákonné podmínky pro nařízení přezkumného řízení podle § 121 odst. 1 daňového řádu nebyly naplněny. Naopak byly naplněny podmínky pro výzvu podle § 145 odst. 2 daňového řádu. K judikaturním odkazům na rozsudek Hamé a rozsudek ze dne 26. 10. 2017 č. j. 5 Afs 27/2017-45, Sev.en EC Nejvyšší správní soud konstatoval, že konkludentně stanovit daň nebude možné jen tehdy, obsahuje-li daňové tvrzení na první pohled (prima vista) zcela zjevné a jednoduše odhalitelné nesprávnosti, přičemž v případě stěžovatelky její dodatečné daňové přiznání bylo srozumitelné a prosté zjevných chyb. Správce daně tedy nebyl povinen párovat tvrzení z průvodního dopisu s údaji v devatenáctistránkovém kontrolním hlášení obsahujícím stovky zdanitelných plnění. K povinnosti stěžovatelky hradit penále Nejvyšší správní soud uzavřel, že tato povinnost vzniká ze zákona podle § 251 odst. 1 písm. b) daňového řádu a správce daně se na vzniku rozdílu mezi poslední známou a doměřenou daní nijak nepodílel. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí porušení práva na zákonného soudce, neboť se Nejvyšší správní soud odchýlil od rozsudku Hamé, aniž by věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Dále namítá, že správce daně jí nemohl na základě nezměněných a v minulosti známých skutečností zpětně odebrat již jednou konkludentně přiznaný nárok na odpočet DPH. Již v roce 2020 měl totiž k dispozici veškeré údaje, na jejichž základě mohl posoudit včasnost uplatněného nároku, a v roce 2022 nedisponoval žádnými novými skutečnostmi, které by zdůvodňovaly změnu rozhodnutí. Stěžovatelka vnímá jí uložené sankce jako nespravedlivé, neboť její případnou chybu či chybný výpočet mohl správce daně odhalit na základě podaného kontrolního hlášení. Správce daně v rámci kontrolního hlášení dostává velmi specifická a hodnotná data, která mohl ke kontrole využít. Pokud tak neučinil, odpadá tím podle stěžovatelky legitimní důvod k zásahu a omezení jejích základních práv. Správce daně za změnu právního názoru nenese žádnou významnou odpovědnost, a to i přesto, že stěžovatelka je v důsledku jeho vadného postupu vystavena sankcím trestněprávní povahy, tedy stanovení penále a úroku z prodlení. K uložení těchto sankcí by přitom podle stěžovatelky vůbec nemuselo dojít, pokud by správce daně od počátku postupoval v souladu se zákonem, tedy pokud by sám odhalil pochybení stěžovatelky včas. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci nezjistil. 7. Příslušný senát Nejvyššího správního soudu zdůvodnil, že neshledal důvod k předložení věci rozšířenému senátu, neboť se od závěrů rozsudku ve věci Hamé a Sev.en EC neodchýlil. Závěry obou těchto rozhodnutí totiž nelze na situaci stěžovatelky aplikovat, jelikož dopadají výhradně na případy, kdy podané daňové tvrzení obsahuje prima vista (na první pohled) natolik zjevné nesprávno