Stručně: Paragraf 22 zákona o cestovních náhradách stanoví, že čas strávený na pracovní cestě, který spadá do pracovní doby zaměstnance, ale není vyplněn plněním pracovních úkolů, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou zaměstnanci náleží mzda nebo náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud mu mzda ušla.
§ 22
Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele,7) při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.8)
Paragraf 22 zákona o cestovních náhradách stanoví, že čas strávený na pracovní cestě, který spadá do pracovní doby zaměstnance, ale není vyplněn plněním pracovních úkolů, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou zaměstnanci náleží mzda nebo náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud mu mzda ušla.
Co to znamená v praxi
Pokud zaměstnanec cestuje na pracovní cestu nebo čeká na spoj během své běžné pracovní doby, aniž by v tu dobu vykonával pracovní úkoly, tento čas se mu započítává jako odpracovaná doba a má za něj nárok na mzdu.
Jestliže zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování (např. úkolová mzda) za tento čas mzda ušla, má nárok na náhradu mzdy ve výši svého průměrného výdělku.
Zaměstnavatel nemůže zaměstnanci krátit mzdu za dobu, kdy je na pracovní cestě, ale neplní pracovní úkoly, pokud tato doba spadá do jeho pracovní doby.
Na co si dát pozor
Ustanovení se týká pouze času, který spadá do běžné pracovní doby zaměstnance. Čas strávený na cestě mimo pracovní dobu se řídí jinými pravidly a tento paragraf se na něj nevztahuje.
Je důležité rozlišovat mezi plněním pracovních úkolů a časem stráveným na cestě, který sice souvisí s pracovní cestou, ale není přímým výkonem práce.
Hlídat změny § 22 – pošleme e-mail, když se paragraf novelizuje.