§ 20 nařízení, jímž se provádí zákon o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním – Výslech svědků.

(1) Svědky vyslýchá kárný žalobce; není-li však vhodno, aby se svědci dostavili ke kárnému žalobci, poněvadž by to bylo na újmu vojenské služby, nebo pro jiné důvody (vzdálenost, náklady), jakož i v případech uvedených v odstavci 5 požádá kárný žalobce o provedení výslechu velitelství, úřady nebo orgány uvedené v § 23.

(2) Svědky, kteří jsou vojenskými osobami v činné službě, předvolává kárný žalobce prostřednictvím jejich představeného velitelství (úřadu); toto velitelství (úřad) se postará, aby se svědek ke kárnému žalobci včas dostavil.

(3) Svědci uvedení v předcházejícím odstavci jsou povinni před kárným žalobcem vypovídati o tom, nač se jich táže, pokud nejsou této povinnosti zproštěni podle odstavce 12.

(4) Svědky, kteří nejsou vojenskými osobami v činné službě, obešle kárný žalobce zpravidla k osobnímu výslechu tehdy, jestliže bydlí v obvodu okresního národního výboru, v němž má sídlo kárný výbor; jinak požádá o jejich výslech úřady (orgány) uvedené v § 23. Předvolá-li je kárný žalobce k osobnímu výslechu, obešle je, je-li nebezpečí v prodlení, přímo, jinak prostřednictvím okresních národních výborů (úřadů národní bezpečnosti).

(5) Nedostaví-li se svědek uvedený v předcházejícím odstavci ke kárnému žalobci nebo dostaví-li se sice, avšak nechce vypovídati, požádá kárný žalobce o provedení výslechu úřady uvedené v § 23.

(6) Kárný žalobce vyslýchá svědky nepřísežně a zpravidla v nepřítomnosti obviněného.

(7) Před zahájením výslechu upozorní kárný žalobce svědka, že jest povinen vypovídati na svoji čest a podle svého nejlepšího svědomí a vědomí čistou pravdu, ničeho nezamlčeti a výpověď učiniti tak, aby ji mohl před soudem opakovati přísežně, bude-li toho třeba.

(8) Nato vyslechne svědka o jeho osobních poměrech a o jeho poměru k obviněnému.

(9) Poté vyzve svědka, aby souvisle vypravoval o skutečnostech, které jsou předmětem svědectví, a je-li toho zapotřebí, aby svou výpověď doplnil a vysvětlil nejasnosti nebo rozpory.

(10) Odporují-li si výpovědi svědků v podstatných částech, předvolá je kárný žalobce k současnému výslechu (konfrontaci).

(11) Jako svědkové nesmějí býti vyslýcháni:

a) duchovní o tom, co jim bylo svěřeno při zpovědi nebo jinak pod pečetí mlčenlivosti úřadu duchovního;

b) příslušníci branné moci nebo veřejní zaměstnanci v činné službě nebo mimo činnou službu, jestliže by svědeckou výpovědí porušili služební neb úřední tajemství, pokud povinnosti je zachovati nebyli zproštěni příslušným velitelstvím (úřadem).

(12) Povinnosti svědčiti jsou zproštěni a mohou též při výslechu další výpověď odepříti:

a) ti, kdož jsou s obviněným spřízněni nebo sešvagřeni (i po zrušení manželského svazku) v přímé linii, jeho snoubenka, manželka (i když svazek pominul) a sourozenci její, sourozenci obviněného a jejich manželé, sourozenci jeho rodičů a prarodičů, jeho synovci, neteře, bratranci a sestřenice, rovněž i ti, kdož jsou k obviněnému v poměru poručníka, opatrovníka, pěstouna nebo v poměru adoptivním;

b) obhájce o tom, co mu bylo svěřeno obviněným jako obhájci;

c) členové Národního shromáždění o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny, i když členy býti přestali, vyjímajíc případy, kde jde o svádění člena některé sněmovny k zneužití mandátu.

(13) Kárný žalobce, po případě orgán výslech provádějící je povinen, osoby uvedené v předcházejícím odstavci, jakmile se doví o poměru tam naznačeném, poučiti, že mají právo zříci se svědectví. Zřeknou-li se svědectví, nesmějí býti vyslýchání; projeví-li ochotu vypovídati, nevylučuje se tím jejich právo zříci se svědectví během výslechu nebo při výslechu pozdějším. Učiní-li tak, nesmí býti předčítán zápis o výpovědi již učiněné.

(14) Osvědčuje-li svědek, že by vydání svědectví nebo odpověď na některou otázku mělo pro svědka nebo osobu, která jest k němu v poměru uvedeném v odstavci 12, písm. a), v zápětí přímou a značnou majetkovou újmu, nebo jestliže by jemu samotnému způsobilo hanbu nebo nebezpečí soudního stíhání, a odepře-li proto svědectví, nemůže k němu býti donucen nebo pro odepření býti trestán.