15 CO 223/2021-153 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném podáním žaloby z 6. 9. 2018 se žalobkyně domáhala z titulu vypořádání společného jmění manželů po žalovaném zaplacení částky 721 463,40 Kč. Návrh odůvodnila tím, že její manželství s žalovaným bylo pravomocně rozvedeno k 17. 8. 2018 a že po rozvodu jejich manželství mezi ní a žalovaným nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění manželů (dále také SJM). Předmětem vypořádání učinila jen společný závazek, který účastníkům vznik za trvání manželství, když dne 27. 7. 2015 uzavřeli jako solidární dlužníci s [jméno], [anonymizována dvě slova], [IČO] (v současné době: [příjmení] [anonymizována dvě slova]) smlouvu o úvěru [číslo] na základě které jim byl poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši jistiny 1 500 000 Kč. Tvrdila, že ke dni zániku manželství činil dluh účastníků z uzavřené smlouvy o úvěru 1 442 926,79 Kč (včetně úroků a poplatků) a že tento dluh věřiteli zcela uhradila dne 28. 8. 2018. Dále uvedla, že za trvání manželství s žalovaným nenabyli žádný movitý ani nemovitý majetek, který by bylo třeba v rámci tohoto řízení zohledňovat. Proto na vypořádání společného jmění manželů požadovala jen zaplacení jedné poloviny z uhrazeného společného dluhu, tj. částku 721 463,40 Kč. Dodala, že se před podáním žaloby snažila se žalovaným na vypořádání SJM dohodnout, avšak žalovaný na její výzvy nereagoval. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že s předmětným úvěrem od počátku nesouhlasil z důvodu nepřiměřené výše úroků. I přesto však od počátku vzniku dluhu až do února 2018 platil pravidelné měsíční splátky ve výši 14 466 Kč. Finanční prostředky na tyto splátky zajišťoval prostřednictvím půjček od svého bratra [jméno] [příjmení], přičemž finanční prostředky byly vkládány na účet žalobkyně, která je následně posílala věřiteli. Tvrdil, že jeho bratr mu na úhradu tohoto dluhu půjčil celkem 448 446 Kč, což představovalo 31 měsíčních splátek. Měl tedy za to, že pokud po něm nyní žalobkyně požaduje polovinu závazku, který vznikl z uzavřené smlouvy o úvěru, měla by mu žalobkyně nahradit také polovinu závazku splaceného prostřednictvím půjček od jeho bratra. Žalovaný pak v řízení potvrdil, že žádný jiný (nevypořádaný) majetek, ani jiné závazky v rámci zaniklého společného jmění manželů neexistují. 3. V průběhu řízení bylo ohledně žalovaného zahájeno insolvenční řízení, když Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka] schválil oddlužení žalovaného plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Na základě této skutečnosti soud I. stupně v řízení nadále jednal pouze s insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení] (žalovaného). Přesto však s ohledem na charakter projednávané věci vyrozumíval žalovaného (později i jeho právní zástupkyni) o všech úkonech v řízení tak, aby se mohl účastnit jednání soudu a vyjádřit se ve věci (i s ohledem na sdělení insolvenčního správce, že s ním žalovaný nekomunikuje). 4. Insolvenční správce ([právnická osoba], [IČO]) po vstupu do řízení uvedl, že žalovaný s ním nekomunikuje, proto mu o předmětné pohledávce není nic známo a pohledávka nebyla přihlášena do insolvenčního řízení. Rozhodnutí ve věci ponechal na úvaze soudu. 5. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 35 C 156/2018-113, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejich vypořádacích podílů ze zaniklého společného jmění částku 721 463,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 113 513,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vzal za prokázané, že manželství účastníků trvalo od 22. 6. 2013 a bylo pravomocně rozvedeno k 17. 8. 2018. Tvrzení žalobkyně o předmětném závazku vzal za prokázané ze smlouvy o úvěru [číslo] na základě které věřitel - [jméno], spořitelní družstvo, [IČO] (v současné době [příjmení] [anonymizována dvě slova], [IČO]) - poskytl žalobkyni a žalovanému úvěr ve výši 1 500 000 Kč s tím, že doba trvání úvěru činila 20 let, úrok byl sjednán ve výši 9,9 % ročně a celková dlužná částka činila 3 515 630,59 Kč. U smlouvy byla sjednána měsíční splátka ve výši 14 466 Kč. Z oznámení o zadání domácí platby ([právnická osoba]) vzal za prokázané, že splátky úvěru ve výši 14 466 Kč byly až do 30. 7. 2018 hrazeny z účtu žalobkyně, když tuto skutečnost žalovaný ani nerozporoval. Ze souhlasu věřitele ([příjmení] spořitelní družstvo) z 9. 8. 2018 vzal za prokázané, že věřitel souhlasil s předčasným splacením předmětného úvěru s tím, že aktuální výše dluhu (pro případ, že bude zaplacen do 31. 8. 2018) činí 1 442 926,79 Kč a skládá se z dlužné jistiny ve výši 1 417 347,22 Kč, úroků ve výši 11 406,10 Kč a poplatku za mimořádné splacení ve výši 14 173,47 Kč. Z potvrzení banky a věřitele vzal za prokázané, že předmětný dluh ve výši 1 442 926,79 Kč byl z účtu žalobkyně zaplacen 28. 8. 2018. Mezi účastníky bylo nesporné, že peníze na předčasné splacení tohoto dluhu žalobkyni poskytla její matka [jméno] [příjmení]. Pokud se týká tvrzení žalovaného o tom, že na splácení úvěru (prvních 31 splátek) mu poskytl půjčku jeho bratr ve výši 448 446 Kč, soud I. stupně dospěl k závěru, že ani na výzvu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovaný neuvedl konkrétní okolnosti o poskytnutí této půjčky (zejména kdy, jakou formou, jaká byla dohoda o splatnosti, zda již půjčka byla uhrazena a z jakých prostředků, zda k tomu byl poskytnut souhlas žalobkyně). Dodal, že i kdyby žalovaný poskytnutí této půjčky prokázal, tak žalobkyně se v řízení dovolala ve smyslu § 714 odst. 2 občanského zákoníku relativní neplatnosti tohoto jednání (toto vzal za prokázané z námitky žalobkyně ze dne 27. 4. 2021 a z přiložených podacích lístků o odeslání této námitky dne 27. 4. 2021 k rukám žalovaného a jeho bratra). I kdyby tedy půjčka byla poskytnuta, nejednalo by se o obstarávání každodenních potřeb či běžnou potřebu rodiny, proto podle § 710 občanského zákoníku takovýto dluh netvoří součást společného jmění manželů. Pokud by tedy žalovaný takovouto smlouvu o zápůjčce bez souhlasu manželky uzavřel, nejednalo by se o závazek v SJM účastníků a tento závazek by nebylo možné zohlednit při jeho vypořádání. Na základě provedeného dokazování rovněž dospěl k závěru, že se v daném případě nejednalo o výlučný dluh žalobkyně či prostředky spotřebované výlučně žalobkyní. Jelikož předmětný dluh byl v době vypořádání SJM již uhrazen, soud I. stupně tento dluh nepřikazoval jednomu z manželů, ale v souladu s § 740 občanského zákoníku zavázal žalovaného k úhradě poloviny takto uhrazené (žalobkyní) částky. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. 6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání (respektive insolvenční správce, který v té době ještě vystupoval v řízení namísto žalovaného). Odvolání bylo založeno na námitce, že dle názoru insolvenčního správce soud I. stupně nesprávně aplikoval ust. § 409 odst. 2 insolvenčního zákona, když insolvenční soud neuložil dlužníku povinnost vydat ke zpeněžení majetek náležející do společného jmění manželů, který byl navržen k vypořádání. V důsledku absence splnění základní podmínky uvedené v § 409 odst. 2 insolvenčního zákona zde tedy nebyl žádný majetek, na něhož by se vztahovaly účinky ust. § 408 odst. 1 insolvenčního zákona, s čímž souvisí přechod dispozičního oprávnění na insolvenčního správce. Proto měl insolvenční správce za to, že nemohl být účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů, jelikož není nositelem hmotněprávní povinnosti. V tomto směru rovněž poukázal na to, že insolvenční soud usnesením ze dne 27. 10. 2020 schválil oddlužení dlužníka (žalovaného) plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty a současně (ve výroku V.) bylo dlužníku uloženo vydat ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty, konkrétně srážky ze mzdy deponované zaměstnavatelem dlužníka na základě exekučních příkazů vydaných před zahájením insolvenčního řízení do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, dále pak veškerý majetek, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v plném rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně odvolání žalovaného považovala za nedůvodné a navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen. Namítla jednak, že žalovaný (respektive insolvenční správce žalovaného) v odvolání uvádí skutečnosti, které mu byly po celou dobu řízení (od chvíle, kdy byl prohlášen za účastníka řízení) známy, avšak ani při jednom jednání tyto skutečnosti nenamítal. I tak měla námitku za nedůvodnou, když poukazovala na ust. § 273 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého se insolvenční správce stává účastníkem řízení o vypořádání SJM namísto dlužníka prohlášením konkursu, když podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona účinky prohlášení konkursu platí i na případy schválení oddlužení zpeněžením majetkové po