16 CO 55/2020-127 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh na určení, že [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [obec], [ulice a číslo], byla ke dni svého úmrtí dne [datum], jedinou vlastnicí pozemků parcela PK [číslo] – role díl 2 o výměře 539 m2, zapsaná v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a [katastrální uzemí] vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označeny jako - parcela [číslo] o výměře 377 m2, na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce, žalovaného 2. a žalovanou 3.; - parcela [číslo] o výměře 237 m2, na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1.; parcela [číslo] o výměře 655 m2, zapsaná v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a k. ú. [role v řízení] u [obec], vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označená jako – parcela [číslo] o výměře 655 m2 na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1.; parcela PK [číslo] o výměře 643 m2 a parcela PK [číslo] díl 2 o výměře 9 m2, zapsané v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a k. ú. [role v řízení] u [obec], vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označeny jako – parcela [číslo] o výměře 652 m2 na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1., se zamítá (výrok I.), určuje se, že žalovaný 1. je jediným a výlučným vlastníkem pozemků par. [číslo] ostatní plocha, par. [číslo] ostatní plocha a parc. [číslo] ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro k. ú. [role v řízení] u [obec], [územní celek], okres [okres] (výrok II.), žalobce je povinen nahradit žalovanému 1. na nákladech řízení částku 41 366 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného 1. (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2. a 3. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že [jméno] [příjmení] byla ke dni svého úmrtí vlastnicí pozemků specifikovaných ve výroku I. rozsudku, neboť o tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí může být rozhodováno jedině v řízení o určení vlastnického práva mezi duplicitními vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí. K podpoře uvedené argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011, a z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení jeho žalobu zamítl. Naopak ohledně naléhavého právního zájmu žalovaného 1. ve vztahu ke vzájemné žalobě vůči žalobci dovodil, že žalovaný 1. má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále pak s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, uzavřel, že žalovaný 1. nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. K záměně katastrálního území u pozemku p. [číslo] v k. ú. [role v řízení] u [obec] uvedl, že se jednalo o písařskou chybu v privatizačním projektu a tato zjevná nesprávnost (nesprávně uvedeno k. ú. [okres]) byla následně opravena. V tomto směru soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1141/2017 O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky pak rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce prostřednictvím svého právního zástupce. V následném doplnění uvedl, že podané odvolání odůvodňuje především ustanovením § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o s. ř., neboť soud I. stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Zdůraznil, že žalovaným dobrá víra v oprávněnost zápisů v katastru nemovitostí ve vlastnictví státu nesvědčila, z toho u žalovaného 1. nikdy, neboť ten naopak vědomě předkládal katastru nemovitostí nelegitimní listiny jen, aby dosáhl zápisu do katastru, přestože vady privatizačního projektu tomu bránily. Dále se soud I. stupně nijak nevypořádal s faktem, že proti„ nároku“ žalovaných stojí kontinuální, a žádným platným právním aktem, napříč třem občanskoprávním kodifikacím, nedotčené vlastnictví [jméno] [příjmení] a jejích právních nástupců, včetně žalobce, ke sporným pozemkům. Soud I. stupně se rovněž nijak nevypořádal s otázkou, proč dal přednost jednomu z těchto nároků proti druhému. Nevypořádal se s faktem, že svým rozsudkem potvrzuje křivdu, kterou na právních předchůdcích žalobce spáchal stát v době komunistického režimu, postupem popsaným v ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kterou nebylo možno napravit restitučními normami a nyní páchá křivdu další, tentokrát na žalobci. Nevypořádal se s otázkou, proč křivdu zabavení majetku v roce 1962 vrší křivdou další. Již vůbec se nezabýval otázkou, proč z pohledu obecných principů práva, morálky a spravedlnosti dává přednost nároku žalovaných a popírá nárok uplatněný žalobcem. Proč ústavnímu právu vlastnit majetek, garantovanému v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i v následných podústavních normách, nyní dává přednost a ochranu zpochybněné dobré víře ve správnost zápisů v katastru nemovitostí. Současně však soud I. stupně jedním dechem připouští, že v hektické době mohlo k chybám docházet a také docházelo. Tyto protimluvy a tendenční odůvodnění, kdy zjevně přání je otcem myšlenky, činí napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelným. Dále žalobce zdůraznil, že z předestřeného právního náhledu v této věci při jednání soudu I. stupně dne 17. 5. 2019 nabyl legitimního očekávání, že naléhavý právní zájem na jeho určovací žalobě je dán a jeho žaloba je soudem I. stupně vnímána po právu. Radikální změnu právního názoru žalobce považuje, pokud jde o hodnocení naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě za nekonzistentní, a s ohledem na absenci jakéhokoliv poučení o změně právního náhledu soudu I. stupně na tuto věc, oproti úvodnímu obeznámení, rovněž za nepředvídatelnou. Vzhledem k tomu, že žalobce je nyní zapsán v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník a svědčí mu kontinuálně od doby úmrtí [jméno] [příjmení] vlastnické právo, nezbývá než, aby o určení vlastnictví rozhodl soud a duplicitu odstranil. Závěrem navrhl, aby odvolací soud připustil změnu žaloby tak, že vlastníkem sporných pozemků je žalobce; poté, aby odvolací soud o změněném návrhu sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že ve věci nelze rozhodnout, potom navrhl, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Právní zástupce žalovaného 1. v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný, a tudíž odvolání žalobce nedůvodné. Žalovaný 1. zdůraznil, že konzistentně setrvává na svých skutkových tvrzeních, včetně důkazních návrhů, které v rámci fáze řízení před soudem I. stupně předložil, a které podle jeho názoru jeho výlučné vlastnické právo ke sporným pozemkům skutkově a právně odůvodňují, resp. zdůvodňují, proč je jeho právo silnější a mělo by se tedy prosadit před právem žalobcovým. Pokud jde o vyvlastnění, potom český stát, resp. v té době československý stát – ministerstvo národní obrany (zastupovaný Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou v [obec]) nabyl vlastnictví sporných pozemků na základě rozhodnutí o vyvlastnění Městského národního výboru ve [obec], odboru výstavby ze dne 19. 12. 1962, č. j. V [číslo], ve spojením s rozhodnutím téhož státního orgánu ze dne 15. 2. 1963, č. j. V [číslo], které bylo realizováno pro účely zřízení vojenského zařízení v k. ú. [okres] – [role v řízení]. Ke dni datování návrhu [anonymizováno] vojenské [anonymizováno] a [anonymizováno] správy v [obec] na vyvlastnění, tj. ke dni 12. 9. 1961, byl jako knihovní vlastník zapsán v pozemkové knize – knihovní vložce [číslo] pan [jméno] [příjmení] a změna údaje o vlastníkovi byla zapsaná do pozemkové knihy až o více než 15 měsíců později, a to na základě dědického rozhodnutí Státního notářství ve [obec] ze dne 17. 12. 1956, č. j. D 335/56-9, tedy po proběhlém vyvlastňovacím řízení. S ohledem na tehdejší právní úpravu, jakož i na další rozhodné skutečnosti, podle názoru žalovaného 1. k platnému vyvlastnění došlo, i když vyvlastňovací řízení nebylo vedeno proti tomu, kdo byl po právní stránce skutečným vlastníkem sporných pozemků, a kdo by za jiných okolností byl účastníkem vyvlastňovacího řízen