18 CO 12/2022-505 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku ve výši 3 350 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení částku 490 940 Kč (výrok II) a žalovaný byl zavázán k úhradě nákladů řízení státu ve výši 5 150 Kč (výrok III). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který je dále doplnil přípisy ze dne 14. 10. 2021 a 17. 10. 2022. Žalovaný namítal, že žalobce neprokázal uzavření jakýchkoliv smluv o (zá) půjčce mezi žalovaným a panem [jméno] [příjmení], ani to, že by důvodem jím tvrzených plateb bylo poskytnutí (zá) půjček, když tyto jsou mj. identifikovány jinými platebními údaji, než je pro (zá) půjčky běžné. Dále, že žalobce neprokázal uznání údajného dluhu žalovaného vůči [anonymizováno]. [příjmení], proto je přinejmenším nárok vzešlý z platby ze dne 12. 8. 2009 nutně promlčen. Žalobce neprokázal ani postoupení údajných pohledávek za žalovaným z pana [příjmení] na [právnická osoba], a.s. a dále na žalobce. Žalobce nijak nevyvrátil pochybnosti o evidování postoupení v účetnictví [právnická osoba] a neprokázal skutečné datum postoupení údajných pohledávek. Naopak, žalovaný rozsáhle prokazuje podezřelé okolnosti postoupení údajných pohledávek a obecně poukazuje na řadu nesrovnalostí, které svědčí o tom, že průběh skutkového děje, jak jej líčí žalobce, a jak jej nekriticky přebírá soud I. stupně ve svém rozsudku, je krajně nepravděpodobný. Žalovaný vyčítá soudu I. stupně dále to, že dospěl k nesprávnému a nepodloženému závěru o pravosti dohody o uznání, ačkoliv jsou okolnosti jejího vzniku velice podezřelé. V neposlední řadě pak namítá, že se soud I. stupně řádně nevypořádal s veškerými důkazními návrhy žalovaného a neplnil řádně svou poučovací povinnost - zejména že shledává klíčovou dohodu o uznání za platnou a naopak že dospívá k závěru, že není prokázán úmysl pana [příjmení] krátit věřitele. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně buď přímo změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání. 3. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil přípisem ze dne 13. 10. 2021 a jeho doplněním ze dne 18. 10. 2022. Uvedl, že žalovaný mohl a měl možnost v rámci řízení před soudem I. stupně prokázat, že předmětnou částku 3 350 000 Kč obdržel jako vratku půjčky, kterou předtím poskytl [jméno] [příjmení] [jméno] toho se však žalovaný snažil všemi možnými způsoby zpochybňovat provedené důkazy, avšak neúspěšně. Žalovaný namítal, že postoupení pohledávek je antedatované, zpochybňoval podpis J. [příjmení] na příjmových pokladních dokladech, naznačoval, že [jméno] [příjmení] mohla [jméno] [příjmení] umožnit zvýhodnit své věřitele, tvrdil, že podpis na uznání dluhu není žalovaného, že v ověřovací knize MěÚ [obec] je uvedena jiná dohoda o uznání dluhu než dohoda předložená žalobcem, že svědecká výpověď [jméno] [příjmení] u soudu, kde potvrdil, že mu žalovaný dlužil a prohlášení o bezdlužnosti učinil pod nátlakem, je nepravdivá, etc. Žalovaný tedy prokázal velkou dávku fantazie, když zpochybňoval jakýkoliv relevantní důkaz, nenabídl však žádné důkazy pro svoji skutkovou verzi. Žalobce uzavřel, že soud I. stupně se správně držel důkazů; navrhl proto odvolání žalovaného zamítnout. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a jemu předcházející řízení a u jednání, které svolal (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), shledal, že odvolání žalovaného je důvodné pouze v nepatrné části výroku I (a to co do části úroků z prodlení z žalované částky za dobu od 10. 2. 2018 do 9. 3. 2018) a ve výroku II, jímž byla vyčíslena náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně. 5. Soud I. stupně především správně posoudil aktivní legitimaci žalobce, když provedl pečlivé dokazování k dané otázce, a při hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech přesvědčivě vyložil, proč žádná ze dvou smluv o postoupení pohledávek není neplatná, resp. jak a kdy byla původní vada smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. 10. 2016 (spočívající v neověření podpisu ve smyslu ust. § 13 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích) konvalidována. Pokud žalovaný namítal, že smlouvy mohly být antedatovány, odvolací soud konstatuje, že tato tvrzení zůstala v rovině pouhých spekulací. Naopak, soud I. stupně na základě rozsáhlého dokazování k dané otázce (výpověď svědkyně [příjmení], výpověď svědka [příjmení], rozvaha [právnická osoba], a.s. ke dni 31. 12. 2017, interní doklady, příjmové doklady, výpisy z účtu [právnická osoba], a.s.) dospěl k jednoznačnému závěru, že není možné uvažovat o úmyslu krátit věřitele, a to především s ohledem na to, že insolvenční řízení původního věřitele [jméno] [příjmení] bylo zahájeno později (ke dni 10. 4. 2018), přičemž dotčená smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena před zahájením tohoto insolvenčního řízení (dne 26. 10. 2016) a zejména, že před zahájením daného insolvenčního řízení byla původnímu věřiteli i uhrazena sjednaná cena za postoupení těchto pohledávek (v průběhu roku 2017). Za této situace, kdy soud I. stupně již ze samotné časové souslednosti vyplývající z provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebyl dán úmysl krátit věřitele, již nebylo nutné zkoumat a prokazovat, zda k postoupení došlo za„ cenu obvyklou“, jak namítá žalovaný (v tomto ohledu lze žalovanému přisvědčit pouze v tom, že formulace odůvodnění bod 64 napadeného rozsudku, kdy soud I. stupně uzavřel, že„ původní věřitel obdržel za převáděnou pohledávku úplatu v podobě obvyklé ceny v konkrétní výši 700 000 Kč“, je mírně zavádějící). Zároveň, soud I. stupně nebyl povinen ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. poučovat žalovaného o tom, že by snad měl dále tvrdit a prokazovat, že není prokázán úmysl pana [příjmení] krátit věřitele, neboť k posouzení otázky platnosti dané smlouvy o postoupení pohledávek přistoupil soud sám a z úřední povinnosti v souladu s ust. § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Správně pak byl posouzen i samotný vznik a existence žalobou uplatněné pohledávky. Nárok žalobce je prokazován primárně dohodou o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016. V řízení přitom byla prokázána pravost této dohody, když námitka žalovaného, že jeho podpis na dohodě je falzum, byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem Mgr. [jméno] [příjmení] [číslo]. Případná možnost technické manipulace s ověřenou kopií této dohody byla vyloučena sdělením MěÚ [obec], jenž potvrdil, že z ověřovací knihy tohoto úřadu je patrná vidimace této dohody (resp. souhlasí záznam o vidimaci – druhové označení vidimované listiny, počet stran i pořadové číslo v ověřovací knize a na listině). Odvolací soud nadto k úvahám žalovaného o možném„ zkopírování jeho podpisu“ na kopii této listiny zdůrazňuje, že v souladu s ust. § 9 písm. f) zák. č. 21/2006 Sb. o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu, se vidimace neprovede, jsou-li v předložené listině, z níž je vidimovaná listina pořízena, jakékoliv změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit její věrohodnost. Vznik pohledávky tak, jak je popsán v žalobě, jakož i pravost listiny – dohody o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016 – dále potvrdil i slyšený svědek [jméno] [příjmení], a to po poučení podle ust. § 126 o. s. ř. Nepřímo je pak nárok žalobce potvrzován dalšími provedenými důkazy (prohlášení J. [příjmení] ml., výslech sv. [příjmení], výpisy z účtu [anonymizováno]). Naopak, písemné prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 19. 10. 2020 o tom, že žalovaný mu již nic nedluží, zůstává oproti důkazům potvrzujícím skutkovou verzi žalobce osamoceno, navíc je vyvraceno písemným prohlášením J. [příjmení] ze dne 26. 10. 2020, výslechem svědka [příjmení], prohlášeními p. [příjmení] a p. [příjmení]. Za dané situace tedy soud I. stupně zcela správně a logicky uzavřel, že další svědecké prokazování okolností, za nichž mělo vzniknout prohlášení ze dne 19. 10. 2020 (tj. zda prohlášení bylo či nebylo vynucené navrženými svědky), je nadbytečné. Pokud pak žalovaný namítal, že soud I. stupně procesně pochybil, pokud nevyslechl znalce, pak žalovanému nelze přisvědčit ani v tomto bodě. Je nutno poukázat na to, že obě strany sporu výslovně prohlásily, že na výslechu znalce netrvají (žalovaný dne 12. 5. 2021 a žalobce dne 14. 7. 2021), žádná ze stran nezpochybnila kvalitu předloženého znaleckého posudku a i soud samotný hodnotil posudek jako vysoce odborný, i co do použitých posudkových metod. Pokud pak znalec upozorňoval na to, že jemu předložená listina není ověřenou kopií, ale jde o prostou kopii dříve úředně ověřeného dokumentu, soud provedl znalcem doporučené ověření dotazem u MěÚ [obec], a to se shora popsanými závěry; po zhodnocení všech důkazů ve vzáj