19 CO 108/2022-254 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 344 868 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 344 868 Kč od 21. 7. 2017 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 504 591 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Argumentovala ve prospěch rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, když připomněla, že podstatou rozhodnutí bylo rozhodnout o požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení na základě zrušeného rozhodnutí soudu, na jehož podkladě byla vymožena žalovaná částka od žalobkyně ve prospěch její, když soud I. stupně se měl zabývat tím, zda je vymožené plnění na základě hmotného práva a již promlčeno či nikoliv. Popřela, že by ohledně argumentu rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dostatečně netvrdila a připomněla, že argumentovala ještě podstatnějším principem, a to principem právní jistoty, který je nosným důvodem jejího odvolání. Jak uvádí sám Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, judikatura, o kterou se opírá, byla přijata v roce 2020, když původní žaloba na zaplacení nájemného však byla podána v roce 2011, tedy před přijetím veškeré judikatury, na níž se Nejvyšší soud odkazuje. Pokud otázku komisionářské smlouvy rozřešil Nejvyšší soud ve věci 254 C 110/2011 poprvé v rozsudku č.j. 26 Cdo 3590/2016-390, ze dne 23. 5. 2017, rozhodl zcela opačně nejen od jejího názoru, ale i od judikatury městského i krajského soudu, která s jejím právním názorem byla ve shodě. Upozornila, že každá změna ustálené judikatury je spojena s narušením jednoho z principů demokratického právního státu, a to předvídatelnosti soudního rozhodování. Kromě toho je zřejmé, že k promlčení, o němž hovoří soud I. stupně v projednávané věci, došlo proto, že ona postupovala v duchu rozhodnutí soudů nižších stupňů a tedy měla za to, že postupovala správně. Nelze jí tedy vytýkat, že by snad strážila své právo liknavě, když podala žalobu svým jménem v době, kdy takto bylo rozhodováno. Jestliže Nejvyšší soud aprobuje skutkový stav, že žalobkyně plnila dluh, který existoval na správném platebním místě, ale v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu plnil dluh promlčený, proto ona vznesla námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a zejména rozporu s principem právní jistoty a odkázala na nález Ústavního soudu IV.ÚS. 3500/18. Otázku, řešenou tímto ústavním nálezem, tak v obsahu odůvodnění odvolání podrobně rozebrala a nakonec zdůraznila i to, že byť bylo rozhodnutí o povinnosti zaplatit nájemné zrušeno, byl zde hmotněprávní důvod - žalobkyně plnila nájemní smlouvu a zaplatila na platebním místě dle smlouvy k jejím rukám. Nejvyšší soud nepopřel, že zde hmotněprávní důvod je, avšak považuje situaci za plnění promlčeného dluhu z donucení rozhodnutím, které bylo zrušeno. Pokud by ale tato argumentace byla důsledně aplikována na její osobu, vedlo by to k porušení principu právní jistoty. Ona v roce 2011 nemohla vědět, že Nejvyšší soud o 6 let později zvrátí běžnou rozhodovací praxi nižších soudů. S ohledem na uvedené má proto za to, že ačkoliv může být právní názor Nejvyššího soudu správný, jeho aplikace v této věci je porušením principu její právní jistoty. V dalším obsahu se věnovala Ústavnímu nálezu III.ÚS 403/12, podle kterého existuje-li vícero interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné – byť formálně jinak udržitelné – jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený. V této souvislosti připomněla, že v roce 2011 dokonce i mezi stranami tohoto sporu existoval jednotný výklad o tom, kdo smí jednat. Proč by neměla být poskytnuta ochrana žalované, která řádně přijala plnění existujícího dluhu? Připomněla i to, že Ústavní soud ve své judikatuře netoleruje, především obecným soudům, přepjatě formalistický přístup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Shrnula, že trvat na tom, aby nyní měla plnění vracet, neboť Nejvyšší soud retroaktivně změnil výklad mandátní smlouvy s komisionářskými prvky je v této konkrétní aplikaci práva nespravedlivým formalismem. Dále zdůraznila, že žalobkyni v původním řízení nevznikla žádná újma – bylo jí uloženo zaplatit nájemné, které skutečně vzniklo, k rukám osoby, která byla smluvně oprávněná ho přijmout. Uvedené je zpochybněno jen proto, že plnění původně vymáhal subjekt, který byl v dobré víře, že je k tomu oprávněn, neboť takto chápaly mandátní smlouvu všechny strany a také jej takto chápaly soudy ve své judikatuře. Retroaktivně toto změnit a donutit ji vrátit pohledávku, která je jinak zcela po právu a důvodná, je nespravedlnost. Nakonec se žalovaná vyjádřila tak, že pokud v právní argumentaci o promlčení použila judikát z oblasti osobnostní, není to důvodem pro odmítnutí argumentace, když tento judikát pojednával o otázce zcela obecné, jakou je promlčení. Vyjádřila názor, že městský soud se nevypořádal, s ohledem na citovanou judikaturu, s uvedeným dostatečně, proto se dopustil porušení zásady spravedlivého procesu. 3. Žalobkyně v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, když zdůraznila, že značná část odvolání žalované se týká polemiky ohledně aktivní legitimace v rámci původního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 254 C 110/2011. Avšak byla to právě žalovaná, kdo podával žalobu v původním řízení, tedy její pochybení nelze jakkoliv klást k tíži žalobkyně, přičemž je nutno připomenout, že to byla právě žalobkyně, kdo již v původním řízení dávno před rozhodnutím dovolacího soudu, zpochybňoval aktivní legitimací žalované právě s ohledem na smluvní ujednání žalované se statutárním městem Brnem. Úvahy žalované o nespravedlnosti tak nejsou na místě. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 5. Soud prvního stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal pečlivým a srozumitelným způsobem v intencích zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, kdy dostál pokynům, které dovolací soud soudu nižší instance udělil, jakož i respektoval právní názor dovolacího soudu. Odvolací soud přitom nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž shoduje s posouzením stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně, když důvodnou přitom není odvolací námitka žalované o tom, že by žalobkyní vznesená námitka promlčení původního dluhu měla být v rozporu s dobrými mravy. 6. Odvolací soud si však nemůže dovolit opomenout tu zásadní skutečnost, že do určité míry bylo nadbytečné zabývat se vůbec otázkou promlčení za situace, kdy dovolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci sp.zn. 254 C 110/2011 vyslovil, že hmotněprávní nárok mezi žalobkyní a žalovanou není dán, z tohoto důvodu bylo řízení v této věci skončeno zamítnutím žaloby na zaplacení nájemného. Za této situace není důvodu, proč by odvolací soud neměl být vázán takovýmto názorem dovolacího soudu v původní věci a proč by se měl tedy aktuálně důsledně zabývat otázkou promlčení, to by bylo namístě pouze v případě, kdyby nárok dán hmotněprávně jinak byl a jeho nedůvodnost by činila právě jen vznesená námitka promlčení. Z tohoto úhlu pohledu je pak poněkud bezpředmětná i odvolací argumentace žalované, která upřela svou pozornost vyloženě na rozpor vznesené námitky s dobrými mravy, nebo s principem na spravedlivý proces či s jinými ústavními principy, tak jak bylo shora podrobně rozebráno v předcházejících odstavcích. Podstatné v dané věci podle odvolacího soudu aktuálně je to, že hmotněprávní nárok mezi účastníky na zaplacení žalované částky v původním řízení sp.zn. 254 C 110/2011 z titulu platby nájemného dán nebyl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalované v onom řízení. Za této situace již nemůže být dána existence téhož hmotněprávního nároku, proto je otázka jeho promlčení poněkud nadbytečná. Hmotněprávní nárok na zaplacení nájemného mezi účastníky dán nebyl, a pokud k zaplacení došlo pouze na podkladě vydání pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze v dovolacím řízení zrušeno, došlo jednoznačně k bezdůvodnému obohacení žalované, které je nyní žalovaná nucena žalobkyni vrátit v právě vydaném řízení zcela po právu. Odvolací soud tedy shrnuje, že aniž by jakkoliv sporoval závěry soudu I. stupně, které tento učinil ve smě