27 CO 111/2021-100 — Krajský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 21. 12. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení nároků ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku (prostřednictvím osobní zabezpečené stránky žalovaného v klientské zóně), kterou žalovaný podepsal 29. 11. 2019. Sjednaný úvěr ve výši 50 000 Kč, vyplacený dne 29. 11. 2019, se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 43,28 % ročně (nominální sazba) ve 36 měsíčních splátkách po 2 502 Kč počínaje lednem 2020. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení], NRKI a databázi vedené společností [právnická osoba] Žalovaný na úvěr uhradil pouze 2 x 2 502 Kč (6. 12. 2019 a 7. 1. 2020). V důsledku prodlení s placením sjednaných splátek je dle bodu 6.1 smlouvy žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu v celkové výši 499 Kč (za prodlení o délce 30 dnů u splátky č. 3) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek č. 3 a 4). Z důvodu prodlení o délce více jak 65 dnů u splátky č. 3 splatné 12. 3. 2020 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu 17. 5. 2020 (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila 53 750,45 Kč (zbývající původní dlužná jistina 48 577,09 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění 5 173,36 Kč), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, je povinen platit smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 2 741,25 Kč vypočtenou za období od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby (21. 12. 2020). K tomu žalobce poznamenal, že dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb. mu nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po zesplatnění žalovaný na svůj dluh nic neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky 54 649 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2 741,25 Kč a 43,28% úroků z částky 48 577,09 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 108 086 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 44 996 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 19. 12. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do 9 653 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 54 649 Kč od 1. 11. 2020 do 18. 12. 2020 a s 1,75% úroky z prodlení z částky 9 653 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, částky 2 741,25 Kč a 43,28% úroků z částky 48 577,09 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 108 086 Kč (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu náklů řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem zamítl zbývající část příslušenství. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 29. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Naproti tomu žalovaný ze sjednaných 36 splátek po 2 502 Kč uhradil pouze dvě platby ve výši 2 502 Kč ve dnech 6. 12. 2019 a 7. 1. 2020. Vztah mezi účastníky soud po právní stránce podřadil pod § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – smlouva o úvěru a ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III). S odkazem na závěry obsažené v rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 se zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalovaného. Konstatoval, že splnění této povinnosti žalobce neprokázal, neboť nedoložil, že by solventnost a úvěruschopnost skutečně řádně ověřoval, že by provedl šetření v příslušných registrech, stejně tak nebyly doloženy výplatní pásky žalovaného ani jeho osobní poměry. Soud zdůraznil, že k řádnému pověření úvěruschopnosti žalobce jako věřitele nevedlo ani to, že z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé, že má více závazků. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy (§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobci tedy vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), a to ve výši 44 996 Kč, když na úhradu žalobcem poskytnuté částky 50 000 Kč žalovaný zaplatil 5 004 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalovaný byl k plnění vyzván výzvou ze dne 2. 12. 2020 se stanovenou lhůtou splatnosti 15 dnů. Splatnost pohledávky tak nastala dne 18. 12. 2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s placením svého dluhu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti II. a III. výroku rozsudku podal včas odvolání žalobce s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil a smlouva o úvěru je tedy neplatná. Poukázal na to, že schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru posuzoval na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů. Při posuzování využívá také tzv. rozhodovací strom – matematický model pro kategorizaci rizik pro konkrétního žadatele o úvěr. Vyhodnocení se děje automaticky v informačním systému, který zpracovává vstupní hodnoty a informace zadané klientem a získané z externích databází. Samotné posuzování je prováděno konkrétním analytikem žalobce, volné zdroje klienta jsou posuzovány opakovaně. Z výpisů z účtu za období od 1. 7. 2019 do 31. 10. 2019 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a jeho výdaje, které zahrnují životní minimum jednotlivce a povinnou rezervu. Zároveň byly ověřeny další doložené parametry, jako je kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalovaného. V tomto směru byl tedy žalobce obezřetný a splnil požadavky zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházel přirozeně z toho, že žalovaný měl v úmyslu svůj závazek splnit. Namítl, že mu k tíži nelze klást případné lehkomyslné chování žalovaného. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutí úvěru klientem, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Cdo 238/2019, z nichž vyplývá, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Vyslovil přesvědčení, že zákon v § 87 ZSÚ-III nedává soudu možnost výslovně stanovenou relativní neplatnost posoudit jako neplatnost absolutní. Žalovaný přitom žádnou námitku v tomto směru v řízení neuplatnil. K nároku na smluvní pokutu uvedl, že tato byla sjednána v souladu se zákonem a právo na ni žalobci bezpochyby vzniklo, nadto byla požadována jen do doby podání žaloby. V této souvislosti žalobce poukázal na § 122 odst. 1 písm. a) ZSÚ-III a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1597/2010, ze kterého vyplývá, že případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu. V souvislosti s nárokem na úroky z prodlení se dovolával § 3002 o. z., a pro případ, že by soud setrval na hodnocení vztahu mezi účastníky jako na bezdůvodném obohacení, namítl, že jeho výše nebyla soudem prvního stupně vypočtena správně, jestliže v rozporu s § 2993 o. z. zohlednil platby poskytnuté žalovaným v souvislosti se smlouvou o úvěru. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Žalobci je nutno dát za pravdu, že z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze nesouhlasit, neboť relativní nepl