28 Co 48/2022-466 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 518 268,14 Kč s 4,3% úrokem ročně z částky 329 795,69 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 329 795,69 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, s 4,3% úrokem ročně z částky 188 472,45 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 188 472,45 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 108 034 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podala žalovaná odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně řádně posoudila její úvěruschopnost před uzavřením úvěrových smluv. Zdůraznila, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rezignovala na povinnost zkoumat schopnost žalované splácet úvěry, přičemž se spoléhala pouze na informace získané nahlížením do registrů SOLUS a BRKI a na neověřené prohlášení žalované o jejím příjmu, bydlení a neexistenci vyživovací povinnosti, aniž by si k nim vyžádala další informace a doklady včetně údajů o výdajích a závazcích žalované. Závěr soudu prvního stupně ohledně bonity žalované potvrzené několikaletým plněním daného závazku je irelevantní, protože zákon ukládá povinnost zkoumat úvěruschopnost před poskytnutím úvěru. Pokud žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, jsou obě úvěrové smlouvy absolutně neplatné. Z tohoto důvodu se žalobkyně mohla domáhat pouze poskytnutých jistin z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná však před soudem prvního stupně uplatnila námitku promlčení žalobou uplatněného nároku s tím, že částky z úvěrů byly žalované poskytnuty dne 24. 7. 2014 a 14. 8. 2014, promlčecí doba ohledně těchto nároků uplynula dne 24. 7. 2017 a 14. 8. 2017 a žaloba v dané věci byla podána až dne 30. 8. 2019. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. V průběhu odvolacího řízení doplnila žalovaná své odvolání o námitku, že od žalobkyně nikdy žádné finanční prostředky neobdržela, a na její straně tudíž nikdy žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Námitku promlčení pak doplnila o tvrzení, že žalobkyně jako profesionál si s ohledem na soudní judikaturu musela být vědoma, že zákon o spotřebitelském úvěru v tehdy účinném znění dovozoval absolutní neplatnost smlouvy z důvodu porušení povinnosti řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost dlužníka jako spotřebitele. Nejpozději mohla nabýt žalobkyně tuto znalost po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Minimálně od tohoto dne tak mohla a měla nabýt znalost o tom, že nepostupovala s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti žalované, porušila svou povinnost a smlouva o úvěru s žalovanou je absolutně neplatná. Nárok žalobkyně je tak promlčen.3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se posuzováním úvěruschopnosti žalované zabývala tak, jak jí ukládal zákon účinný v době podpisu obou úvěrových smluv, schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr posoudila s odbornou péčí na základě dostatečných informací získaných od žalované, vzala v potaz statistické údaje a nahlédla do databází dlužnických registrů SOLUS a BRKI. Předpokládala dále, že údaje, které žalovaná v době uzavírání smluv předkládala, jsou pravdivé a z toho při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela. Poukázala rovněž na to, že žalovaná poměrně dlouhou dobu řádně a bezproblémově poskytnuté úvěry splácela, problémy nastaly až ke konci roku 2017, tedy po více než třech letech od poskytnutí úvěrů. Na dostatečnou bonitu žalované a její schopnost předmětné úvěry splácet lze usuzovat i z toho, že žalovaná před uzavřením úvěrových smluv patrně disponovala dostačenými finančními prostředky, když dne 24. 7. 2014 vložila na vkladový účet stavebního spoření č. , Anonymizováno, částku 213 000 Kč a dne 12. 8. 2014 na vkladový účet stavebního spoření č. , Anonymizováno, částku 121 000 Kč. K námitce promlčení žalobkyně uvedla, že dosud neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí doba a v dalším odkázala na závěry soudu prvního stupně, jenž se s touto otázkou zcela správně vypořádal. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 30. 8. 2019, domáhala po žalované zaplacení částky 518 268,14 Kč s 4,3% úrokem ročně z částky 329 795,69 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 329 795,69 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, s 4,3% úrokem ročně z částky 188 472,45 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 188 472,45 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení. Uvedla, že účastníci dne 24. 1. 2014 sjednali smlouvu o stavebním spoření č. , Anonymizováno, a dále dne 23. 7. 2014 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , Anonymizováno, do výše 530 000 Kč. Po splnění podmínek byl žalované dne 31. 7. 2018 poskytnut úvěr a meziúvěr byl splacen. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách po 3 600 Kč počínaje měsícem září 2018, ale z důvodu jejího prodlení žalobkyně dne 12. 2. 2019 od smlouvy odstoupila. K datu splatnosti dne 28. 2. 2019 činil dluh 329 795,69 Kč. Další smlouva o stavebním spoření č. , Anonymizováno, byla sjednána dne 21. 7. 2014 a následně dne 13. 8. 2014 smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , Anonymizováno, do výše 300 000 Kč. Po splnění podmínek byl žalované dne 31. 10. 2018 poskytnut úvěr a meziúvěr byl splacen. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách po 2 040 Kč počínaje měsícem prosinec 2018, ale z důvodu jejího prodlení žalobkyně dne 8. 4. 2019 od smlouvy odstoupila. K datu splatnosti dne 30. 4. 2019 činil dluh 188 472,45 Kč. Před sjednáním úvěrových smluv posoudila žalobkyně schopnost žalované úvěry splácet na základě žalovanou poskytnutých informací a nahlížením do interních a externích databází (SOLUS a BRKI). Žalobkyně dále posuzovala parametr DSTI (tj. poměr splátky úvěru k čistému měsíčnímu příjmu) a rovněž přihlédla k předchozí platební morálce žalované při splácení meziúvěrů. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítla, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné, jelikož bylo od samého počátku zřejmé, že žalovaná nemá dostatečné prostředky na jejich splácení; žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované a peněžní prostředky jí přesto poskytla. Žalovaná dále popřela, že by peněžní prostředky ve výši 530 000 Kč obdržela a vznesla rovněž námitku promlčení na vydání bezdůvodného obohacení.6. Soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění zrekapituloval tvrzení účastníků a uvedl skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů. V rovině právního posouzení věci vycházeje z § 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a z § 2395, § 2399, § 1931 a § 2001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dospěl soud k následujícím závěrům:Účastníci uzavřeli dvě smlouvy o stavebním spoření, v nichž se žalovaná zavázala uspořit pravidelnými vklady na účet celkovou částku 530 000 Kč a 300 000 Kč. Následně účastníci sjednali dvě smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření za účelem údržby a změny nemovitosti, na základě nichž žalobkyně žalované poskytla meziúvěr ve výši 530 000 Kč (smlouva č. , Anonymizováno, ) a meziúvěr ve výši 300 000 Kč (smlouva č. , Anonymizováno, ). Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila majetkové poměry žalované a její úvěruschopnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to na základě informací získaných od žalované, které ověřila výpisem z interních a externích databází. Žalovaná v obou žádostech o poskytnutí meziúvěru a dále v listině nazvané kontrola příjmů ze dne 6. 3. 2014 a 22. 7. 2014 uvedla, že je OSVČ, dosahuje příjmu 28 000 Kč, žije ve vlastním domě/bytě, nemá žádnou vyživovací povinnost. Mezi výdaje žalované byla zahrnuta částka životního minima 4 960 Kč a splátky 3 600 Kč (ke dni 6. 3. 2014) a 5 640 Kč (ke dni 22. 7. 2014). Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS a BRKI a posuzovala dále parametr DSTI, který činil 20,1 (poměr mezi souhrnem měsíčních splátek u všech úvěrů a příjmem klienta). Skutečnost, že žalovaná byla v době sjednání smlouvy v roce 2014 tzv. boni