70 Co 173/2023-212 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně od 9. 9. 2021 do zaplacení (I. výrok). Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 37 389 Kč (II. výrok).2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 13. 7. 2021 doručil nadřízenému žalobce (, Anonymizováno, e-mail, v němž žalobce osočil, že je amorální, chamtivý a cholerik, což je o něm veřejně známo, a že páchá trestnou činnost, tedy že tuneluje státní finance do své firmy, páchá podvody a vydírá svého nadřízeného. Obsah e-mailu (zejména že žalobce tuneluje státní peníze) se rozšířil mezi spolupracovníky žalobce , Anonymizováno, kolovalo na adresu žalobce urážlivé označení „tunelář“. E-mail dočasně snížil renomé žalobce v očích přímého nadřízeného, který si začal dávat větší pozor na případy týkající se žalobce a jeho , právnická osoba, a po dohodě , Anonymizováno, přiměl žalobce dočasně se neucházet o velký výzkumný projekt. V současné době se však již žalobce může ucházet i o velké výzkumné projekty a lidé se již o e-mailu nebaví a zapomněli na něj.3. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný protiprávně zasáhl do osobnosti žalobce, zejména do jeho důstojnosti, vážnosti a cti. Žalovaný užil výrazy o tunelování a podvodech jednoznačně v trestněprávním výrazu, tedy měl na mysli páchání trestné činnosti žalobcem, o čemž svědčí nejen to, že je žalovaný spojil výslovně s šetřením policií, ale i následný e-mail ze dne 15. 7. 2021, dle kterého se dostal k informacím ukazujícím „s vysokou pravděpodobností na spáchání , podezřelý výraz, činu“. Rovněž v průběhu řízení potvrzoval žalovaný, že sporným e-mailem měl na mysli upozornění na páchání trestné činnosti žalobcem. Tím, že ve sporném e-mailu psal o žalobci jako o pachateli trestné činnosti a nerespektoval presumpci neviny, zasáhl žalovaný neoprávněně do osobnostních práv žalobce. Je zásadní rozdíl mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání , podezřelý výraz, činu, a prohlášením že se dotyčný dopustil daného činu, aniž by byl pravomocně odsouzen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, publikovaný ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 41/2021; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017; z 22. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3468/2008). Za přípustné skutkové tvrzení ani oprávněný hodnotící úsudek nelze považovat takové výroky, kterými dochází k porušení presumpce neviny, bez ohledu na to, zda mají reálný základ či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, publikovaný ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 41/2021; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017; rozsudek Krajského soudu v , adresa, č. j. 8 Co 89/2022-247, proti kterému bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3058/2022). Pro nadbytečnost proto soud prvního stupně nevyhověl důkazním návrhům žalovaného na výslechy k prokázání jeho tvrzení učiněných v tomto řízení (např. že , právnická osoba, získala majetkový prospěch, ušetřila náklady spojené s nájmem, stroji a zařízeními, které by musela v případně nevyužívání zdrojů, Anonymizováno, , právnická osoba, vynaložit apod.). Hypotetické prokázání tvrzení žalovaného by totiž nic nemohlo změnit na závěru, že žalovaný porušil presumpci neviny, čímž protiprávně zasáhl do osobnosti žalobce. Navíc žalovaný se v předmětném mailu omezil jen na kritiku všeobecného rázu, což je nepřípustné, a je naopak nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotového soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za podklad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010; z 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3024/2011; z 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010; z 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2482/2012; rozsudek Krajského soudu v , adresa, č. j. 8 Co 89/2022-247, proti kterému bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3058/2022). Prezentace hodnotícího úsudku je oprávněná jen tehdy, jde-li o kritiku věcnou a mj. konkrétní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019; rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2021 sp. zn. 23 Cdo 327/2021). I kdyby hypoteticky bylo možné zkoumat i u porušení principu presumpce neviny pravdivost skutkových tvrzení či pravdivý základ hodnotícího soudu, pak by stejně k tomu v dané věci nebylo možné přistoupit, neboť žalovaný neunesl břemeno tvrzení ohledně tunelování státních financí do firmy žalobce a podvodů žalobce. Po výzvě dle § 118 a odst. 1 a 3 o.s.ř. totiž předložil jen vágní a neurčitá tvrzení a pro bližší okolnosti odkázal na navržené výslechy svědků a své osoby, což je nepřípustné a žalovaný o tom byl poučen. Ohledně výroku o vydírání pak bylo výslechem ředitele , právnická osoba, jako svědka prokázáno, že žalobce ředitele , právnická osoba, nikdy nevydíral.4. Dle soudu prvního stupně žalovaný protiprávně zasáhl do vážnosti a cti žalobce rovněž svými dalšími mailovými výroky o tom, že žalobce je chamtivý a cholerik. Je obecně známo, že chamtivý je člověk nenasytně toužící po majetku a penězích. Skutečnost, že žalobce je chamtivý, dovozoval žalovaný z toho, že žalobce mimo vědecké činnosti na , právnická osoba, působí ve společnosti , právnická osoba, , která vstupuje do smluvních vztahů s , právnická osoba, a dostává od ní finanční prostředky, a že z mailové komunikace vyplývá, že žalobce v rámci projektu řešil finance pro sebe. Dle soudu prvního stupně však není nic špatného na tom, že člověk chce vedle zaměstnání i podnikat. Korporace ROPLASS je jako tzv. spin-off firma založena za účelem komercionalizace duševního vlastnictví vytvořeného na výzkumné organizaci (na , právnická osoba, ). V tomto smyslu je daný typ podnikání pojmově ve výsledku i ve prospěch , právnická osoba, a nejde tak jen o zisk na straně podnikatelského subjektu, k čemuž lze k prospěšnosti spolupráce s , právnická osoba, , deklarovanou i přímo ze strany , právnická osoba, , odkázat na dvě usnesení policejního orgánu. Ani skutečnost, že by případně žalobce v mailu z roku 2004 řešil finance pro sebe, by neznačila nic o jeho chamtivosti, přičemž tvrzení žalovaného je vágní a žalovaný i zde neunesl břemeno tvrzení.5. Ohledně výroku, že žalobce je cholerik, neunesl podle soudu prvního stupně žalovaný přes výzvu břemeno tvrzení a důkazní o pravdivém základu hodnocení. Žalovaný předložil jen tvrzení a důkaz o tom, že žalobce v mailu z roku 2004 psal o svojí „cholerickej povahe“, čímž však pravdivý základ výroku prokázán není. Soud prvního stupně pro tyto účely poukázal i na kauzu řešenou rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. 23 C 102/96, publikovaným v Právních rozhledech č. 11/1997.6. Při úvaze o přiměřeném zadostiučinění vyšel soud prvního stupně pro účely § 2951 odst. 2 o. z. z toho, že morální satisfakce by nezajistila skutečné a dostatečně účinné odčinění nemajetkové újmy. Informace o obsahu e-mailu se dostaly i mimo okruh jeho 3 adresátů a kolovaly „šeptandou“ po , právnická osoba, i po , právnická osoba, , přičemž vlivem času už se lidé o tomto tématu nebaví. S poukazem na § 2957 o. z. přihlédl soud prvního stupně i k tomu, že žalovaný porušil zásadu presumpce neviny úmyslně, neboť věděl, že policie trestní věc odložila, a přesto se o žalobci v úmyslu žalobce poškodit v jeho profesní sféře vyjadřoval jako o pachateli trestného činu. Žalovaný negativně zasáhl do profesního života žalobce a neprojevil sebereflexi, na druhou stranu se žalobci dostalo částečné satisfakce tím, že už dva dny po odeslání sporného mailu se proděkan v odpovědi žalovanému postavil na stranu žalobce. Soud prvního stupně proto žalobci přiznal požadovanou výši peněžitého zadostiučinění, a to spolu s úrokem z prodlení (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/2017).7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho změny zamítnutím žaloby. Namítl, že pokud žalovaný zaslal e-mail výhradně nadřízeným žalobce, nijak jej veřejně nešířil a jednání žalovaného nebylo objektivní způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Fakt, že se zpráva žalovaného šířila dále po pracovišti žalobce, nelze žalovanému přičítat. Žalovaný pro tyto účely poukázal na „obdobný“ případ, řešený usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1832/2022, a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 1184/23. K otázce porušení principu presumpce neviny žalovaný soudu prvního stupně vytkl použití nepřiléhavé judikatury, týkající se šíření obvinění v masových médiích vůči neinformovanému