72 Co 194/2025-163 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 529 512 Kč s úrokem za prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 16. 9. 2024 do zaplacení, a to jako bezdůvodného obohacení, představovaného finanční náhradou za omezení vlastnického práva žalobkyně, které mělo žalovanému vzniknout užíváním nemovitostí žalobkyně, a to částí pozemků p. č. , parcelní číslo, a , parcelní číslo, , nacházejících se v katastrálním území , adresa, (dále i jen „pozemků p. č. , parcelní číslo, , , parcelní číslo, “) ve výměře 3129 m², jako veřejného prostranství.2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že oba uvedené pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně, že na částech žalobkyní vymezených se nachází účelová komunikace, parkovací stání, ochranné ostrůvky a veřejná zeleň. Uzavřel, že se jedná o veřejně přístupnou komunikaci jako součást veřejného prostranství dle § 34 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění předpisů pozdějších. Uvedl, že stavba komunikací včetně parkoviště bezprostředně navazovala na výstavbu „, název, “ (viz níže), byla podmínkou pro udělení stavebního povolení i následného kolaudačního rozhodnutí, tvořila s „, název, “ společný funkční celek. Původní záměr vlastníka komunikace a pozemku byl sice takový, že parkoviště bude pro návštěvníky zpoplatněno, tato jeho představa se však nepromítla do jakéhokoliv platného smluvního ujednání se žalovaným, naopak vlastníku bylo sděleno, že obec počítá s využitím komunikací, včetně parkoviště pro návštěvníky, bez zpoplatnění, tedy jako veřejného prostranství, že po tomto negativním stanovisku jednatel právního předchůdce žalobce (, jméno FO, , též i předchozí vlastník předmětných pozemků, viz níže) již neučinil žádné právní kroky bezprostředně směřující ke zpoplatnění parkoviště či jinému omezení pro občany obce, akceptoval tak vznik veřejného prostranství. Soud prvního stupně měl za to, že právní předchůdkyně žalobkyně musela počítat s tím, že po odmítnutí její výzvy ke zpoplatnění parkoviště bude toto užíváno včetně přilehlých komunikací jako veřejné prostranství a pro tento případ s tím musela být srozuměna, že z tohoto lze dovozovat její konkludentní souhlas s omezením jejího vlastnického práva věnováním pozemků obecnému užívání, který je závazný i pro právní nástupce, nelze ho účinně odvolat. Soud prvního stupně tak měl za to, že žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu „za užívání stavby veřejné komunikace, včetně parkoviště“ nevzniklo. Současně však vyslovil závěr, že ke vzniku veřejného prostranství nedošlo bezplatně, nýbrž za úhradu, což dovodil ze smlouvy o vybudování inženýrských sítí uzavřené mezi společností , právnická osoba, (dále i jen „, právnická osoba, “) na straně jedné a společností , právnická osoba, na straně druhé, kterou se společnost , právnická osoba, zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobce 60 % veškerých nákladů na vybudování mimo jiné komunikací, včetně parkoviště nezbytných pro výstavbu velkého Obchodního centra , název, i „, název, “.3. Výrokem II. soud prvního stupně zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení 138 000,50 Kč.4. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně, která měla za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila především se závěrem, že žalobkyně konkludentně souhlasila s omezením svých vlastnických práv ve formě „věnování“ pozemků p. č. , parcelní číslo, a , parcelní číslo, obecnému užívání. Namítla, že ona (či i její právní předchůdce) nesouhlasila s trvalým bezesmluvním a bezplatným omezením vlastnického práva a že tento souhlas nelze obecně dovodit ze souhlasu se zřízením stavby účelové komunikace, parkoviště, chodníků a veřejné zeleně na pozemcích, které jsou užívány jako veřejné prostranství. Uvedla, že po celou dobu ze strany , jméno FO, či následně jeho společnosti byla vůle, aby bylo poskytnuto nějaké plnění, ať již do podobě zpoplatnění parkoviště, úhrady za užívání či úhrady za zřízení věcného břemene na základě smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene. Stejně tak nesouhlasila se závěrem, že ke zřízení veřejného prostranství došlo za úhradu – tento závěr soudu prvního stupně považovala za rozporný se závěrem o věnování pozemků obecnému užívání.5. Žalobkyně též namítla, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zmínila rozsudek z , datum, , sp. zn. 28 Cdo 4383/2020) i Ústavního soudu, která stanovila, že za obecné užívání veřejného prostranství náleží úplata (vydání bezdůvodného obohacení). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, rozsudek soudu prvního stupně měla za správný a navrhla jeho potvrzení. Uvedla též, že problematiku je třeba posuzovat ve dvou odlišných kategoriích, a to v kategorii týkající se užívání pozemních komunikací a kategorii týkající se užívání ostatních ploch, zejména veřejné zeleně. Ve vztahu ke komunikaci poukázala na více rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu a též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 344/24, včetně závěru o tom, že vznik práva na náhradu za omezení vlastnického práva, respektive práva na vydání bezdůvodného obohacení připadá v úvahu ve chvíli, kdy veřejně přístupná účelová komunikace vznikla bez souhlasu vlastníka. Měla přitom za to, že žalobkyně věnovala účelové komunikace včetně parkovacích stání k bezplatnému veřejnému užívání. V případě ostatních částí pozemku, zejména zelených ploch, pak měla za to, že se nejedná o veřejné prostranství, když o pozemky p. č. , parcelní číslo, a , parcelní číslo, nejsou územním plánem obce charakterizovány jako veřejná zeleň, nejsou veřejnosti užívány k rekreačním účelům, bezprostředně přiléhají k účelové komunikaci a parkoviště, neplní úlohu veřejného prostranství.7. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. s. ř.“), a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání oprávněná (§ 90, čárka § 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202, o. s. ř. à contr.) a to ze zákonem předvídaných odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako i řízení, kterého jeho vydání předcházelo a po zopakování některých z listinných důkazů provedených již soudem prvního stupně a současně provedení i dalších důkazů, které byly před soudem prvního stupně uplatněny (listin nacházejících se v připojeném spise Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 248/2006), dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.8. Odvolací soud předně předesílá, že soud prvního stupně své skutkové závěry provedl na základě obsáhlého dokazování, tyto závěry konečně nebyly v převážné míře ani odvoláním zpochybněny. Proto na skutkové závěry soudu prvního stupně, tak, jak byly popsány v odst. 27 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, odvolací soud pro stručnost toliko odkazuje (s výjimkou data uzavření smlouvy o vybudování inženýrských sítí datované dnem , datum, – viz níže). I odvolací soud tak vycházel především ze závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku , parcelní číslo, a , parcelní číslo, , nacházející se v katastrálním území , adresa, , že na těchto pozemcích byla vybudována stavba účelové komunikace a parkoviště, která je ve vlastnictví žalobkyně, nachází se tu i zeleň.9. Závěr, že ta část pozemků žalobkyně, v důsledku jejichž užívání jako veřejného prostranství se domáhá po žalovaném zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, je využívána jako veřejné prostranství, jak jej učinil soud prvního stupně, byl nejméně ve vztahu k těm částem pozemků p. č. , parcelní číslo, a , parcelní číslo, , na kterých se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a parkoviště (tedy převážná část žalobkyní vymezených pozemků), nesporným. Stran zbývajících částí žalobkyní vymezené části pozemku p. č. , parcelní číslo, lze zmínit, že se jedná o části rozlohou marginální, na kterých se nachází zelené plochy, ostrůvky mezi komunikacemi či mezi komunikací a parkovištěm. Byť primárně (nejméně v převážné míře) zjevně neslouží komunikační potřebě, stěží je lze od komunikace či parkoviště oddělit, respektive znepřístupnit (i tyto části jsou nejméně částečně využívány – viz níže). Ohledně obdobných částí pozemku Ústavní soud v usnesení z , datum, , sp. zn. IV. ÚS 344/24, dovodil, že „(V)zhledem k převládající povaze pozemku a jeho účelu, zejm. tedy uspokojení komunikační potřeby k přilehlým rodinným domům a parkovací stání, nemůže na jeho charakteru změnit nic ani stěžovatelem uvá