37 Co 172/2025-157 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ½ nemovitosti – domu č.p. , číslo, postaveném na pozemku parc. č. , číslo, , obec , adresa, , k. ú. , adresa, , zapsaný v katastru nemovitostí vedeném , adresa, , dále jen „předmětné nemovitosti“, (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobci b) a c) domáhali určení, že podíl o velikosti ½ nemovitosti – předmětných nemovitostí byl ke dni úmrtí zůstavitele , jméno FO, , nar. , datum, , posledním bytem , adresa, , zesnulého dne , datum, , majetkem zůstavitele (výrok II), zavázal žalobkyni a) k povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22.047,10 Kč, a ve znění opravného usnesení zavázal žalobce b) a c), společně a nerozdílně, k povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22.047,10 Kč, všechny do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výroky III a IV).2. Proti všem výrokům uvedeného rozsudku podali odvolání žalobci a), b), c), kteří soudu I. stupně vytýkali, že své rozhodnutí zatížil procesní vadou, pokud žalobce nepoučil o tom, že neunáší své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, čímž porušil zásadu rovnosti procesních stran a spravedlivého procesu, neboť žalobci nemohli řádně prokázat svá tvrzení a reagovat na tvrzení a důkazy předložené žalovanou. Žalobci v odvolání zejména namítali, že od roku , adresa, , jméno FO, a žalobkyně a) společně v domě na adrese , adresa, (v předmětných nemovitostech) s tím, že po jejich smrti nemovitosti připadnou jejich dětem, žalobci b) a žalobkyni c), držba žalované předmětných nemovitostí proto nebyla nikdy pravá a poctivá. Žalobci zdůraznili, že soud I. stupně při jednání dne 12. 11. 2024 nesprávně upozornil na otázku vydržení předmětných nemovitostí, což učinil dříve, než tuto skutečnost namítla sama žalovaná. Došlo tím ke zjevnému narušení rovnosti stran, nemůže proto obstát odůvodnění soudu I. stupně o tom, že rozhodnutí je založeno na základě zjištění vydržení jinak, než tvrdili žalobci. Žalobci poukázali na skutečnost, že vyjádření žalované k vydržení předmětných nemovitostí měli k dispozici teprve od 10. 1. 2025, až po lhůtě poskytnuté jim soudem I. stupně k podání doplnění tvrzení a k vyjádření. Soud I. stupně se pak vyjádřením žalobců výslovně odmítl zabývat. Žalobci namítli, že soud I. stupně nevzal v potaz jednotlivá tvrzení žalobců uplatněná v žalobě a při jednání před soudem I. stupně dne 12. 11. 2024 a neumožnil žalobcům se k tvrzení žalované a jím předloženým důkazům vyjádřit. Poukázali i na nesprávně interpretovanou otázku doby oprávněné držby předmětných nemovitostí v dobré víře panem , jméno FO, , jakož i na to, že prohlášení , jméno FO, ze dne 20. 3. 2003 o tom, že předmětné nemovitosti se vkládají do základního kapitálu žalované ve smyslu § 60 obchodního zákoníku, bylo učiněno před uplynutím vydržecí doby a došlo proto k zániku oprávněné držby. Žalobci se rovněž dovolávali obecných principů spravedlnosti s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně a) je osobou důchodového věku, dlouhodobě byla přesvědčována , jméno FO, , jejím bývalým manželem, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví, do nemovitostí proto dlouhodobě investovala a platila náklady spojené s jejich užíváním i za cenu obtížného soužití s , jméno FO, . Žalovaná přitom předmětné nemovitosti nikdy neužívala, nechovala se jako řádný vlastník, což dosud nečiní, a nepřiměřený nátlak na žalobkyni a) k jejich vyklizení začala vyvíjet až po smrti , jméno FO, . Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.3. Žalovaná k odvolání žalobců uvedla, že rozsudek soudu I. stupně považuje za správný a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že skutkový stav byl v projednávané věci dostatečně prokázán, že soud I. stupně rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, nikoliv proto, že by žalobci břemeno tvrzení či důkazní neunesli. Nebyl proto důvod poučovat je ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Současně uvedla, že již tvrzení žalobců svědčí o vydržení, soud I. stupně proto správně rozhodl. Žalovaná poukázala i na skutečnost, že podání žalobců ze dne 24. 12. 2024 byl učiněno až po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř., nemohlo být proto podkladem pro provádění nových důkazů.4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců a), b), c) není důvodné.5. Řízení v posuzované věci bylo zahájeno žalobou ze dne 20. 9. 2023, jíž se žalobkyně a) domáhala určení, že žalobkyně a) je vlastníkem ideální 1/2 předmětných nemovitostí, žalobci b), c) se domáhali určení, že podíl o velikosti 1/2 předmětných nemovitostí byl ke dni úmrtí zůstavitele , jméno FO, , zemřelého dne , datum, , majetkem zůstavitele.6. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým závěrům, jak jsou uvedeny v odstavcích 12 až 24 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, jimž odvolací soud nemá co vytknout a k jejichž správnosti ostatně ani žalobci ničeho nenamítali.7. Pokud žalobci namítali poručení rovnosti stran, upozornil-li soud I. stupně při prvním jednání dne 12. 11. 2024 na otázku vydržení předmětných nemovitostí, odvolací soud konstatuje, že v uvedeném postupu soudu I. stupně porušení rovnosti procesních stran rozhodně nespatřuje. Jak již uvedl soud I. stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, soud je povinen přihlédnout k vydržení vlastnického práva, jestliže i jen ze skutkových tvrzení vyplývá, že držba mohla vést k vydržení, a tedy podmínky vydržení byly splněny, a to i bez výslovného procesního uplatnění této skutečnosti účastníkem řízení. Tato linie nebyla v přímé návaznosti na citovaný rozsudek nejvyššího soudu nikdy překonána. Otázka vydržení je totiž otázkou hmotněprávní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, vyjdeli v řízení najevo, že podmínky vydržení byly splněny8. Soud I. stupně současně uvedl, že podání žalobců s doplněním tvrzení bylo soudu I. stupně doručeno do datové schránky dne 24. 12. 2024 ve 0:39:53 hodin, tedy až po lhůtě poskytnuté žalobcům k doplnění jejich tvrzení k otázce vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Při jednání před soudem I. stupně dne 12. 11. 2024 byla účastníkům poskytnuta lhůta k doplnění uvedených tvrzení v trvání 30 dnů, následně pak usnesením ze dne 17. 12. 2024 soud I. stupně lhůtu k žádosti žalobců prodloužil do 23. 12. 2024. Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně uzavřel, že pokud žalobci zaslali své podání soudu až dne 24. 12. 2024, stalo se po uplynutí stanovené lhůty a soud I. stupně nemohl k nově uváděným skutkovým tvrzením a nově označeným důkazům přihlížet. Odvolací soud shledává bez významu pro právní posouzení věci tvrzení žalobců (jak již správně uvedl i soud I. stupně), že , jméno FO, a žalobkyně a) si nebyli vědomi toho, že dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 je nepatrná (což navrhovali prokázat výslechem účastníků), a tedy měla být zpochybněna dobrá víra pan , jméno FO, v existenci jeho výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem, což by vylučovalo platný převod předmětných nemovitostí do majetku žalované.9. Pokud žalobci namítali, že soud I. stupně se jejich shora uvedenými tvrzeními nesprávně odmítl zabývat, odvolací soud zdůrazňuje, že lhůta poskytnutá účastníkům řízení pro doplnění skutkových tvrzení a návrhů na provedení důkazů dle § 118b o. s. ř. není lhůtou pořádkovou, ale lhůtou zákonnou, neboť její zmeškání má zákonem předvídaný procesní následek spočívající v koncentraci řízení. Proto její zmeškání nelze prominout. Argumentaci k prominutí zmeškání lhůty ostatně uvedl již soud I. stupně v odstavcích 31, 36 až 38 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž odkázal i na přiléhavou judikaturu. K uvedenému pak odvolací soud již nemá co dodat.10. Odvolací soud proto považuje za zcela správné právní závěry soudu I. stupně, jak jsou podrobně a jednoznačně uvedeny v odstavcích 39 až 49 odvoláním napadeného rozsudku, jimž nelze nic vytknout, a na něž pro stručnost jen odkazuje.11. Zcela bez významu je proto i námitka žalobců, že znaleckým posudkem byla nesprávně oceněná celá předmětná nemovitost, nikoliv ideální 1/2 nemovitostí, kterou byl , jméno FO, oprávněn převést.12. S odkazem na výše uvedené lze uzavřít, že námitky, které uvádí žalovaná ve svém obsáhlém odvolání, jsou jen rekapitulací jích tvrzení a obsahu podání učiněných již v průběhu řízení před soudem I. stupně, s nimiž se soud I. stupně v rámci odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal.13. Veden těmito úvahami odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích I a II jako vě