Krajský soud v Brně 70 Co 58/2026-202 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po jednotlivých žalovaných zveřejnění specifikovaných omluv na úřední desce Ústavního soudu a Okresního soudu v , adresa, a na úvodní webové stránce Ústavního soudu (I. až III. výrok). Právě tak zamítl žalobu požadující, aby žalovaní iniciovali zasedání pléna Ústavního soudu za vytvořením nálezu o autoremeduře Ústavního soudu (IV. výrok). Žalobci uložil povinnost zaplatit 3. žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 5 021,50 Kč (V. výrok) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok).2. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně nedostatkem pasivní věcné legitimace žalovaných, neboť za případnou újmu vzniklou žalobci jejich rozhodováním o ústavní stížnosti žalobce by odpovídal stát. I žaloba podaná proti státu by pak byla nedůvodná, neboť obecné soudy nemohou posuzovat postupy a rozhodování Ústavního soudu a nezákonnost žalobcem rozporovaného usnesení Ústavního soudu nebyla deklarována ze strany Evropského soudu pro lidská práva.3. Proti I. až V. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jejich zrušení. Namítl, že ve věci, kde jádrem právního posouzení je porušení slibu ústavního soudce, stát nenese odpovědnost, neboť žalovaní porušením slibu stát zradili. V doplnění odvolání navrhl, aby odvolací soud zadal Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a Právnické fakultě Karlovy Univerzity v Praze vypracování odborného stanoviska řešení legislativních a precedentních nedostatků dávajících ústavním soudcům pocit nepostižitelnosti.4. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili a omluvili se z jednání odvolacího soudu.5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je s výjimkou IV. výroku v meritu věci správné.6. Odvolací soud konstatuje, že ve vztahu k I. až III. výroku soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který řádně skutkově zhodnotil a správně dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných, přičemž současně soud prvního stupně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.7. Za situace, kdy žalovaní rozhodovali jako ústavní soudci z titulu svých funkcí o ústavní stížnosti žalobce, tedy participovali na výkonu veřejné moci, čímž sledovali plnění úkolů vyplývajících z jejich funkcí a nikoli své soukromé zájmy, nemůže být dána pasivní věcná legitimace žalovaných a za případnou újmu způsobenou při výkonu takové činnosti by odpovídal stát.8. K vyvrácení argumentu žalobce, že jde o řízení o ochranu osobnosti, a proto mohou být žalováni přímo žalovaní osobně, odkazuje odvolací soud na princip lex specialis derogat legi generali a na judikaturu dovolacího soudu k těmto otázkám, dle které nelze cestou obecného předpisu (občanského zákoníku) obcházet či nahrazovat nároky vyhrazené speciálnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. (viz i rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Odpovědnost (v retrospektivním smyslu) za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci je obecně přičitatelná státu, a to v režimu a za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. O výkon veřejné moci však nejde tam, kde újmu sice způsobila osoba jinak reprezentující stát či územní celek, která nicméně svým jednáním zcela vybočila z rámce plnění služebních (úředních) povinností, tj. šlo o tzv. exces. V rámci hodnocení otázky možného excesu je třeba respektovat fakt, že ani v případě výkonu povinností zcela nevhodným způsobem, je-li jím sledováno plnění úkolů a nikoliv osobní nebo jiné zájmy, o exces nejde, a to dokonce ani za situace, kdy jednání naplnilo znaky trestného činu. O exces se naopak jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 14 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015). Výjimku z výše uvedeného pravidla nedostatku pasivní legitimace žalovaných jako osob jednajících za stát (tedy jejich exces) nelze v konkrétním případě dosledovat, neboť v žádném případě zde není ve hře činnost, kterou by žalovaní sledovali výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jejich úkoly.9. Rovněž v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, Nejvyšší soud s ohledem na ustálené závěry soudní praxe uvedl, že i v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb. platí, že nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, musí být uplatněn proti státu, nikoliv vůči osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomocí orgánu státu. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná.10. Nadto je přiléhavá i argumentace soudu prvního stupně, že žaloba by byla nedůvodná, i kdyby byla podána proti státu, a to s poukazem na nepřípustnost posuzování postupu a rozhodnutí Ústavního soudu ze strany obecných soudů, přičemž za nezákonné ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba považovat rozhodnutí Ústavního soudu, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, a tam uvedená judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu).11. Návrh žalobce na doplnění dokazování dotazy na právnické fakulty je pak obstrukční (netýká se otázek skutkových, nýbrž právních) a opožděný (§ 205a, § 212a odst. 3 o. s. ř.).12. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v I. až III. výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.13. Ve vztahu k požadavku žalobce řešenému zamítavým IV. výrokem ovšem soud prvního stupně přehlédl, že požadavek na iniciování zasedání pléna Ústavního soudu vůbec nepatří do pravomoci obecných soudů v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., neboť jde o interní mechanismus v rámci Ústavního soudu, upravený zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce přítomný na jednání soudu prvního stupně byl o této skutečnosti poučen, nepřítomní žalovaní poučeni být nemohli. Odvolací soud proto na základě § 104 odst. 1 o. s. ř. předmětný výrok soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že řízení se v tomto rozsahu zastavuje a věc se postupuje Ústavnímu soudu, do jehož kompetence tyto otázky spadají.14. Protože došlo k částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Neúspěšný žalobce by byl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (a v rozsahu zastavení řízení dle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.) povinen k náhradě nákladů řízení jednotlivým žalovaným, avšak 1. a 2. žalovanému v řízení před soudy obou stupňů náklady řízení nevznikly. Právně zastoupenému 3. žalovanému pak vznikly náklady toliko v řízení před soudem prvního stupně v částce 5 021,50 Kč dle specifikace učiněné soudem prvního stupně, k čemuž i z hlediska účelnosti vzniklých nákladů a nemožnosti aplikace § 150 o. s. ř. odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí.