7 CO 1486/2021-106 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I.), kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 31 587 Kč s příslušenstvím (dále též předmětná částka) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení předmětné částky s tvrzeními, že rozhodčím nálezem JUDr. [jméno] [příjmení] (dále též rozhodkyně) jí byl přiznán proti [jméno] [příjmení] (dále též povinná) nárok na peněžité plnění. Žalobkyně následně podala exekuční návrh k soudní exekutorce [titul] [jméno] [příjmení] (dále jen exekutorka) a požádala, aby na základě rozhodčího nálezu (ze dne 7.12.2012, č.j. [spisová značka] – dále jen rozhodčí nález) byla proti povinné vedena exekuce. Soud prvního stupně návrhu oprávněné vyhověl a exekutorku pověřil vedením exekuce, která následně také probíhala. Povinná v průběhu exekuce podala návrh na zastavení exekuce, o kterém rozhodl soud prvního stupně (usnesení ze dne 30.4.2019, č.j. 10 EXE 4265/2016-63) a exekuci zastavil. K odvolání žalobkyně odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích) usnesení o zastavení exekuce potvrdil (usnesením ze dne 3.9.2019, č.j. 24 Co 1103/2019-90). Zmíněnými rozhodnutími soudů obou stupňů bylo žalobkyni uloženo zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení (o zastavení exekuce) předmětnou částku (19 571,90 Kč na základě rozhodnutí soudu prvního stupně a 12 015,10 Kč na základě rozhodnutí odvolacího soudu). Žalobkyně považuje zaplacenou (předmětnou) částku za majetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu prvního stupně, který pověřil exekutorku vedením exekuce. Podle jejího názoru měl exekuční soud (soud prvního stupně) posoudit na začátku exekučního řízení platnost rozhodčí smlouvy a exekutorce dát pokyn k zamítnutí exekučního návrhu. Podklady měl exekuční soud k dispozici, případně si je mohl vyžádat. Takto však nepostupoval. Jde o pochybení, které mělo za následek vedení exekuce (a její následné zastavení). Žalobkyně dovodila odpovědnost státu za vzniklou (majetkovou) újmu v předmětné částce podle zákona č. 82/1998 Sb. 3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel z toho, že zmíněná rozhodkyně vydala uvedený rozhodčí nález (k návrhu žalobkyně). Žalované (posléze povinné) [jméno] [příjmení] bylo uloženo, aby do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu zaplatila žalobkyni částku 221 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 233 584 Kč od [datum] do [datum] z částky 229 486 Kč od [datum] do [datum], z částky 225 388 Kč od [datum] do [datum], z částky 221 290 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 3 675,88 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 172 116 Kč od [datum] do zaplacení a náklady řízení ve výši 24 044 Kč. Řízení bylo dále rozhodkyní ohledně částky 12 294 Kč zastaveno. Na základě rozhodčího nálezu soud prvního stupně [datum] obdržel exekuční návrh oprávněné (žalobkyně) proti povinné se žádostí o pověření a nařízení exekuce. Dne 14.9.2016 (pod sp. zn. 10 EXE 4265/2016) bylo vydáno pověření k nařízení exekuce ohledně pohledávky ve výši 61 468 Kč s příslušenstvím (podle uvedeného rozhodčího nálezu). Dne [datum] exekutorka vydala vyrozumění o zahájení exekuce. Dne [datum] povinná podala návrh na zastavení (odklad) exekuce s odůvodněním (mimo jiné), že smlouva, na jejímž základě byl poskytnut úvěr, je z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Návrh na zastavení exekuce byl předložen soudu prvního stupně a ten usnesením ze dne 30.4.2019, č.j. 10 EXE 4265/2016-63 exekuci zastavil a žalobkyni (oprávněné) uložil zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení částku 19 571,90 Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy z důvodu nepřiměřených úroků. Přestože rozhodčí smlouva byla formálně bezvadná, vztáhnul důvody neplatnosti smlouvy o úvěru i na rozhodčí smlouvu. Usnesením odvolacího soudu ze dne 3.9.2019, č.j. 24 Co 1103/2019-90 bylo k odvolání žalobkyně (oprávněné) potvrzeno zmíněné usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (včetně rozhodčí doložky) je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Dovodil neplatnost úvěrové smlouvy i rozhodčí doložky (ve shodě se soudem prvního stupně). Odvolací soud uložil žalobkyni (oprávněné) povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 015,10 Kč. 4. V právní rovině soud prvního stupně odkázal na § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen e.ř.) a § 40 odst. 1 písm. c) e.ř. Uvedl, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je založena, pokud (současně) je dán nesprávný úřední postup, vznik škody a existuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Již popsaný postup soudu prvního stupně při nařízení exekuce (pověření exekutorky) nepovažoval za nesprávný (v rozporu s výše uvedenými ustanoveními exekučního řádu). Soud zkoumá formální náležitosti návrhu na zahájení exekuce (jeho srozumitelnost a určitost). Posuzuje připojení exekučního titulu, listin prokazujících přechod práva či povinnosti, listin osvědčujících splnění vzájemné povinnosti či podmínky, svou příslušnost a pravomoc, vydání exekučního titulu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu, aktivní a pasivní věcnou legitimaci účastníků, rozsah navrhované exekuce, případný zánik vymáhaného práva v důsledku uplynutí doby, to, zda označená osoba, která má provádět exekuci, je soudním exekutorem, prokázání splnění podmínky či vzájemné povinnosti. V poměrech této věci došel k závěru, že soudu prvního stupně nelze vyčítat, že vydal pověření exekutorce (nařízení exekuce). Skutečnosti zkoumané na základě návrhu povinné na zastavení exekuce (rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy) soud neposuzuje při zahájení exekučního řízení. Současně nelze soudu prvního stupně (odvolacímu soudu) vyčítat, že exekuci zastavili až na základě návrhu povinné. Rozhodčí nález (exekuční titul) byl po formální i materiální stránce vykonatelný. Protože soud prvního stupně neshledal podmínky pro aplikaci § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 (nesprávný úřední postup), žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (zákon č. 99/1963 Sb.). Žalované přiznal na náhradě nákladů řízení tři paušální náhrady po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a náhradu cestovních výdajů. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění v napadeném rozsudku. 5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně. V zásadě setrvává na své argumentaci (výše uvedené), která je obsaženo již v žalobě. Každý (i žalobkyně) má právo očekávat od soudu řádný postup, za který také soud odpovídá. Soud prvního stupně měl zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 2907/2016. Žalobkyně (tehdy oprávněná) věřila ve správný postup soudu prvního stupně a až následně v důsledku zastavení exekuce jí vznikla škoda (povinnost zaplatit předmětnou částku na náhradě nákladů řízení). Poukazuje na to, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je objektivní bez liberačního důvodu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (ve věci sp. zn. 28 Cdo 3106/2012). Protože rozhodkyně neměla pravomoc vydat rozhodčí nález, neexistoval (formálně a materiálně) vykonatelný exekuční titul. Úřední postup soudu prvního stupně při pověření exekutorky byl tedy nesprávný. Proto odmítá právní závěry soudu prvního stupně. Klade otázku, zda účastník (žalobkyně) má povinnost znát právo lépe než soud, zda má mít v řízení důvěru k postupu exekučního soudu nebo má naopak předpokládat, že je postup je chybný, zda soudy mají respektovat vlastní judikaturu, zda přezkum exekučního titulu (rozhodčího nálezu) představuje i posouzení pravomoci rozhodce rozhodnout spor. Namítá, že soudy fakticky zavedly věcný přezkum exekučního titulu (rozhodčích nálezů), přestože judikatura hovoří o tom, že o věcný přezkum nejde (má jít pouze o zkoumání pravomoci rozhodce). Připouští, že popsaný judikaturní zásah do blížícího se exekučního řízení je výkladově problematický, neboť faktický přezkum exekučního titulu ve vykonávacím řízení nebyl předpokládaný. S ohledem na své závěry však činí závěr, že stát (žalovaná) musí odpovídat za důsledky újmu (škodu), která vznikne v důsledku (objektivně nesprávného) posouzení exekučního titulu exekučním soudem (pravomoci rozhodce). Závěr, že exekuční titul buď vykonatelný je nebo není, neexistuje dočasně vykonatelný exekuční titul. Protože postup exekučního soudu byl (objektivně) chybný, dovozuje oprávněnost svého nároku i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR (rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 216/18, IV. ÚS 3417/11). Proto navrhla změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě. 6. Žalovaná s odvolání