19 Co 1174/2025-60 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku žalovaného, který byl oddělen geometrickým plánem a označen jako pozemek č. , číslo, (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že nabyl vlastnictví k části pozemku žalovaného v rozsahu, jak je vymezen geometrickým plánem jako nový pozemek č. , číslo, , ke dni 1. 1. 2019 mimořádným vydržením, neboť žalobce od 11. 7. 1996, kdy se stal vlastníkem pozemku č. , číslo, , užíval spolu s tímto pozemkem část sousedního pozemku žalovaného, který je umístěn mezi pozemkem žalobce č. , číslo, , tvořícím dvůr jeho usedlosti, a sousedící budovou ve vlastnictví žalovaného. Žalobce po celou dobu běhu lhůty pro mimořádné vydržení nikdy nezaznamenal jakoukoliv pochybnost o tom, že by předmětný pozemek neměl být v jeho výlučném vlastnictví, jeho držba nebyla nikým rušena. V žádném případě nelze u žalobce shledat nepoctivý úmysl. Žalovaný se bránil tím, že na jaře roku 2019 žalobce odsouhlasil a podepsal protokol o průběhu vlastnických hranic mezi pozemkem žalobce č. , číslo, a sousedním pozemkem žalovaného č. , číslo, , když vlastnická hranice byla stanovena podle měřičského náčrtu z roku 1926. Rozporuplná tvrzení žalobce vypovídají o jeho nepoctivém jednání. Žalovaný také namítal, že nelze vydržet pozemek pod zastavěnou plochou, ani pozemek, který neexistuje.2. Okresní soud omezil provedené dokazování na důkazy obsažené ve spise sp. zn. 12 C 203/2018, šlo o řízení, jehož se účastnili stejní účastníci, žalobce se domáhal ochrany svého vlastnictví a požadoval po žalovaném osadit technické řešení tak, aby sníh a led nepadal ze střechy domu žalovaného na dvůr žalobce. V tomto předchozím řízení soud prvního stupně řešil jako předběžnou otázku tvrzené řádné vydržení stejného pozemku (č. , číslo, podle téhož geometrického plánu), když soud prvního stupně uzavřel, že k vydržení dojít nemohlo. V tomto řízení zásadní skutkové zjištění okresní soud učinil z protokolu o jednání ze dne 7. 11. 2018, ze spisu sp. zn. 12 C 203/2018, který obsahuje výrok žalobce, že pás pozemku 30-50 cm u obytné části nemovitosti žalovaného je vlastnictvím žalovaného, což žalobce uznává. Zmíněný pás o šířce 30-50 cm, u nějž žalobce uznává vlastnictví žalovaného, je částí pozemku č. , číslo, , který je předmětem tohoto řízení. Okresní soud uzavřel, že v průběhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení, tedy dne 7. 11. 2018 žalobce výslovně uznal vlastnictví žalovaného k části pozemku č. , číslo, , které představuje další významnou skutečnost, která vylučuje poctivost držby žalobce do 1. 1. 2019 a lze ji považovat za nepoctivý úmysl. Okresní soud proto neshledal podmínky pro mimořádné vydržení předmětné části pozemku a žalobu zamítl.3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, rozsudek napadá v plném rozsahu a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ačkoliv žalobce výslovně neoznačuje odvolací důvody, z obsahu odvolání je zřejmé, že nesouhlasí zejména s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ačkoliv okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně citoval konstantní soudní judikaturu vztahující se k existenci a povaze nepoctivého úmyslu při mimořádném vydržení, tuto judikaturu však neaplikoval správně, když uzavřel, že tzv. uznání vlastnictví žalovaného k pásu pozemku má znamenat nedostatek poctivého úmyslu žalobce. Okresní soud na věc nesprávně aplikuje závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, neboť žalobce se při jednání 7. 11. 2018 nedozvěděl skutečnost, že by snad předmětný pozemek měl být ve vlastnictví žalovaného, ale pouze, že zde existuje spor ohledně vlastnictví, a to s ohledem na problematicky vedenou hranici obou dotčených pozemků. Z judikatury vyplývá, že i když se žalobce dozvěděl o existenci sporu, nemá tato skutečnost automaticky za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Předmětný výrok žalobce neměl podle jeho současného vysvětlení mít za cíl uznání vlastnictví žalovaného ke konkrétní části pozemku, ale znamenal, že žalobce byl tehdy ochoten licitovat ohledně možnosti vyřešit spor smírnou cestou a byl ochoten učinit ústupek, tedy přiznat žalovanému vlastnictví k uvedenému pásu pozemku. Inkriminovaný výrok se navíc nachází v části protokolu, kde se strany zabývaly formulací otázek pro soudního znalce. Že se nejednalo o žádné uznání vlastnického práva, lze dovodit i z následující textace protokolu, kde se žalobce a žalovaný opět dostávají do pře ohledně užívání předmětného pozemku jejich právními předchůdci i jimi samými. Stejně interpretoval žalobce tento svůj výrok v odvolání podaném proti rozsudku ve věci sp. zn. 12 C 203/2018. K možnému uznání vlastnického práva by bylo možné přihlížet tehdy, pokud by účastníci tuto skutečnost učinili nespornou, k tomu však nedošlo. Podle názoru žalobce nelze takto selektivně vyjmout několik slov z protokolu. Zmíněný pás pozemku v šířce 30-50 cm, o kterém hovořil žalobce v uvedeném protokolu, zjevně nemůže být celým pozemkem č. , číslo, , neboť tento v horní části dosahuje šířky 125 cm a ve spodní části 50 cm. Žalobce dále poukazuje na dílčí závěr učiněný soudem prvního stupně v řízení sp. zn. 12 C 203/2018, který konstatoval, že v tomto předchozím řízení bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře, tj. drželi jej, přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal. Z výše uvedeného je zřejmé, že takto byla zjištěna existence držby jako jedné z podmínek pro mimořádné vytržení, a to pro dobu 20 let. Druhou podmínkou je absence nepoctivého úmyslu žalobce. Předmětnou nemovitost žalobce držel po dlouhé roky od 11. 7. 1996 až do 1. 1. 2019. Podle konstantní soudní judikatury může vlastník zabránit mimořádnému vydržení tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby či v zásadě jen žalobu napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. K ničemu takovému po celou dobu držby nedošlo. Pokud jde o absenci nepoctivého úmyslu, tak tento se zkoumá k okamžiku ujmutí se držby. To, že se později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. V řízení nebylo prokázáno nic, coby naznačovalo nepoctivý úmysl žalobce v okamžiku chopení se držby. Okresní soud navíc žalovaného nepoučil o tom, že jej tíží důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu. Žalobce je přesvědčen, že řádně v řízení prokázal naplnění obou podmínek pro mimořádné vydržení.4. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný, s odvoláním nesouhlasí, naopak napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné, nicméně s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu je třeba žalobu zamítnout.6. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.7. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav byl v zásadě zjištěn dostatečně, nicméně odvolací soud při odvolacím řízení dokazování doplnil o několik listin.8. Odvolací soud nejprve vyzval stranu žalující, aby vysvětlila znění požadovaného žalobního petitu, když žalobce se domáhal určení, že „žalobce je ke dni 1. 1. 2019“ vlastníkem předmětného pozemku, zda tedy se strana žalující domáhá určení vlastnictví žalobce pouze k okamžiku 1. 1. 2019 či určení vlastnictví v současné době, právní zástupce žalobce doplnil, že se domáhají určení, že žalobce je (již od 1. 1. 2019) vlastníkem předmětného pozemku, tedy zejména v současné době. Na takovém určení existuje naléhavý právní zájem, neboť může být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.9. Jak žalobce, tak soud prvního stupně, zcela nepřípadně poukazují na dílčí závěry soudu prvního stupně učiněné v předchozím řízení sp. zn. 12 C 203/2018, kde se soud prvního stupně zabýval otázkou řádného vydržení vlastnického práva žalobce ke stejné části pozemku. Rozsudek soudu prvního stupně, kde tyto dílčí závěry byly konstatovány, byl předmětem přezkumu v odvolacím řízení, kde odvolací soud rozsudek potvrdil s odlišným právním názorem, a to