Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře 15 Co 268/2025-298 – Služebnost

Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem podílu druhé ideální poloviny stavby čp. , Anonymizováno, na pozemcích parc. č. st. , Anonymizováno, k. ú. , adresa, . Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 72 350 Kč a náklady řízení státu ve výši 33 495 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Soud I. stupně rozhodoval ve věci již podruhé, když rozsudkem z 27. 7. 2022 žalobu rovněž zamítl, když dovodil, že žalovaná spoluvlastnické právo k nemovitosti nabyla vydržením. Usnesením krajského soudu z 20. 12. 2022 bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že dle výsledků dokazování byly obvodové stěny původní stavby zemědělské hospodářské budovy (ve vlastnictví žalobce) využity k nadezdění objektu pro účely vybudování haly, k níž byla přistavěna bytová jednotka. Žalované se mohla týkat pouze přístavba této jednotky, což bylo vyjádřeno i v čestném prohlášení účastníků z 24. 7. 2003 určeném katastrálnímu úřadu. K tomu je nutno posoudit, zda přístavba bytové jednotky tvoří součást původní stavby dle § 120 odst. 1 obč. zák. nebo je možné ji pokládat za samostatnou věc ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák.3. V dalším řízení tak soud I. stupně nejdříve ustanovil znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , který v posudku dospěl k závěru, že bytová jednotka je stavebně a funkčně propojena s halou a nemůže samostatně existovat, bez poměrně velkých zásahů do nosných konstrukcí a přípojek zdravotní techniky. Při ústním jednání však z jeho výpovědi vyplynulo, že přístavba nemusí být součástí haly. Následně byl zpracován společností , Anonymizováno, revizní znalecký posudek, z jehož závěrů vyplynulo, že proti posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , dle kterého objekt bytové jednotky nemá na severní straně základy, bylo zjištěno, že základy pro sloupy jsou původní patky a zeď má základové pásy a obě stavby jsou nad úrovní základů z hlediska nosných konstrukcí oddělené. Není správné ani zjištění znalce , Anonymizováno, , že vaznicová krovová konstrukce bytové jednotky je napojena na vaznicovou konstrukci haly, neboť obě konstrukce jsou nezávislé. Dle revizního znaleckého posudku je bytová jednotka stavebně samostatným objektem, který je funkčně propojený dveřmi v přízemí a otvorem na půdu (což bylo realizováno v rozporu s projektovou dokumentací). Přípojky vody a kanalizace jsou společné, což je řešitelné zřízením věcných břemen. Znalecký posudek proto uvádí, že bytová jednotka je oddělitelná od původní stavby haly, aniž by se halová část znehodnotila. Na základě toho soud I. stupně uzavírá, že stavba bytové jednotky je samostatnou věcí v právním smyslu a má i svůj vlastnický režim. Žalovaná se na výstavbě této stavby oficiálně podílela jako stavebník od rozhodnutí , Anonymizováno, ze 16. 7. 2003. Ze samotné žaloby plyne, že již v době, kdy získal otec žalobce stavební povolení na přestavbu a přístavbu haly, plánovali účastníci společné soužití, a proto se dohodli o přistavení obytného prostoru. Stavěli ho tudíž s úmyslem mít ho pro sebe. O tom svědčí i další následné skutečnosti, nejen změna v osobě stavebníků, ale i následná kolaudace oběma účastníky, a také jejich čestné prohlášení z 24. 7. 2003, dle něhož jsou majiteli rozestavěného rodinného domu. Proto dle soudu I. stupně žalovaná nabyla podílové spoluvlastnictví k bytové jednotce originárně zhotovením věci. I pokud by tomu tak nebylo, nabyla toto spoluvlastnictví vydržením dle § 134 odst. 1 obč. zák.4. Krajský soud rozsudkem ze 4. 9. 2025 potvrdil shora citované rozhodnutí. Shledal za správná skutková zjištění okresního soudu, plynoucí zejména ze znaleckých posudků. Na základě toho je zřejmé, že propojení haly a bytové jednotky spočívá pouze v podobě dvou otvorů, které jdou bez vlivu na funkci a užívání obou objektů jednoduchým stavebním způsobem zazdít, přičemž oba objekty pak mají pouze společnou přípojku vody a kanalizace. Nebylo možné při rozhodování vycházet ze skutečností plynoucích ze zpráv , právnická osoba, , adresa, , neboť vyjadřují požadavky na rozdělení stavby dle práva veřejného. Posouzení otázky, zda přístavba bytové jednotky se stala svým vybudováním samostatnou věcí nebo byla a je součástí původní stavby haly, lze posuzovat pouze dle kritérií plynoucích z ustanovení občanského zákoníku, když v tomto směru odvolací soud nemá důvod měnit své hmotněprávní východisko, vyjádřené v usnesení z 20. 12. 2022. Spoluvlastnictví účastníků mohlo k bytové jednotce vzniknout za předpokladu, že tato je samostatnou věcí a nikoliv součástí haly. U míry oddělitelnosti je zásadní stavební a funkční propojení. V daném případě oddělením dvou staveb nedochází k žádnému jejich znehodnocení, ať už peněžnímu nebo funkčnímu. Není zde tak žádná zásadní skutečnost, která by z hlediska definice součásti věci mohla vést k závěru, že oddělením těchto věcí vznikne na jejich hodnotě újma. Společná vodovodní a kanalizační přípojka je v rovině hmotněprávní řešitelná zřízením služebnosti.5. K dovolání žalobce Nejvyšší soud svým rozhodnutím z 20. 4. 2026 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle něho je třeba vzít v úvahu, že situace je tu jiná než v případě zrušení spoluvlastnictví ke stavbě jejím reálným rozdělením, kdy dvě samostatné stavby vzniknou až po nabytí právní moci rozhodnutí soudu spolu s faktickým rozdělením. Zde musí být charakter objektu jako přístavby či samostatné věci dán již v době vyhlášení rozhodnutí, a při posouzení toho, zda společnou stavební činností více osob došlo ke zhotovení nové stavby či jen přístavby původní stavby, k okamžiku, kdy vznikla případná nová stavba. Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, takovou možnost však soud posuzující charakter stavby nemá. Pokud odvolací soud vycházel při svém závěru o samostatnosti bytové jednotky z toho, že konstrukce obvodových stěn jsou konstrukčně samostatné, jde o skutečnost nasvědčující samostatnosti stavby, nicméně nemůže být posuzována bez přihlédnutí k dalším skutečnostem. Pokud jsou stavby propojeny dvěma otvory, což je dle odvolacího soudu bez vlivu na jejich funkci a užívání a lze je zazdít, dle Nejvyššího soudu toto propojení je projevem spojení do jediné stavby a signalizuje provozní propojení obou částí. Budoucí možné zazdění otvorů je znakem dělitelnosti budovy v budoucnu, nevypovídá však o stavu v době rozhodnutí soudu. Chybí též zjištění o nákladech na takovou změnu a způsob zajištění vstupu do domu či půdních prostor v případě zazdění těchto otvorů. To vše s přihlédnutím k tomu, že sporný objekt je celý na pozemku žalobce a pozemky v jeho vlastnictví je obklopen. Rovněž úvaha odvolacího soudu o tom, že společná vodovodní a kanalizační přípojka je v rovině hmotně právní řešitelná zřízením služebnosti, by mohla obstát v případě, že by šlo o rozdělení stavby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Při zvažování o vlastnickém právu ke stavbě k okamžiku vyhlášení rozhodnutí soud takovou možnost nemá a nemůže bez odpovídajícího skutkového zjištění vycházet z možnosti smluvního zřízení. Odvolací soud neuvedl ani jiný způsob, jakým by tato služebnost vznikla, takže předvídal budoucí nejistý stav. Vzhledem k tomu nebyly zohledněna veškerá kritéria pro závěr o samostatnosti stavby, neboť se odvolací soud nezabýval zejména mírou funkčního propojení haly a obytné části. K námitce žalobce o odklonu odvolacího soudu od žalobního petitu Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud rozhodl o žalobě tak, jak byla podána. V případě, že rovnodílný spoluvlastník tvrdí, že je vlastníkem i druhé ideální poloviny, by správný žalobní petit měl by znít na určení, že je vlastníkem věci celé.6. Odvolací soud tak znovu přistoupil ve smyslu § 212 o. s. ř. k přezkumu rozsudku soudu I. stupně ze 31. 3. 2025 a k projednání věci nařídil jednání.7. Při něm žalobce setrval na svém odvolání (jak je vymezeno v bodu 4. rozsudku krajského soudu ze 4. 9. 2025). Poukázal na oba znalecké posudky, na základě kterých má za to, že obě stavby – hala i bytová jednotka – tvoří jeden funkční celek. Pokud by došlo k jejich dělení, vyžádalo by si to finanční náklady. Nelze také dle žalobce opomenout, že všechny pozemky pod stavbami i kolem nich jsou v jeho vlastnictví. Žádá proto změnu rozsudku tak, aby bylo určeno, že je vlastníkem celé stavby č.p. , Anonymizováno, , když tímto současně mění dosavadní žalobní petit.8. Žalovaná setrvala na svém vyjádření k odvolání, které nadále nepokládá za důvodné, neboť bytová jednotka je více jak 20 let užívaná jako samostatná věc, na čemž nic nemění její propojení s halou. Pokud Nejvyšší soud poukazuje na stavební otvory spojující tyto dvě stavby, ty nejsou dlouho dobu v užívaní a na účel využití bytové jednotky nemají žádný vliv. Jde je s malými náklady stavebně uzavřít. Navíc toto propojení je v rozporu s projektovou dokumentací. Přípojky vody a kanalizace slouží k účelům obou staveb, a pokud nejsou právně upraveny, nemá to rovněž vliv na to, zda stavba bytové jednotky obstojí jako samostatná nemovitost. Také z těchto důvodů žalovaná navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.9. Odvolací soud dle § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř. připustil změnu žaloby na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č.p. , Anonymizováno, na výše vymezených pozemcích. Jde totiž pouze o formální změnu žalobního petitu (navíc v návaznosti na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu), nikoliv o obsahovou změnu žaloby a už vůbec ne o nový nárok (jehož uplatnění v odvolacím řízení není dle §216 odst. 2 o. s. ř. přípustné). Přirozeně současně platí, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro rozhodnutí o tomto změněném návrhu.10. Na základě toho je možné opětovně přistoupit k posouzení základní a zásadní otázky v dané věci, zda stavba bytové jednotky je samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák. nebo jde o součást haly dle § 120 odst. 1 obč. zák. Pokud k tomuto odvolací soud vyslovil právní východisko v bodech 10.-12. odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 12. 2022, domnívá se, že jde v zásadě o shodné právní závěry s těmi, na které Nejvyšší soud poukazuje v bodech 24.-34. odůvodnění svého rozsudku, byť cituje i jiné zdroje, než učinil odvolací soud. Z tohoto je potřebné zdůraznit jednak to, že základním předpokladem pro to, aby objekt přiléhající ke stavbě byl její součástí, je to, že dosavadní stavba je s přístavbou vzájemně provozně propojená, čímž se rozumí propojení komunikační, bez ohledu na to, k čemu přístavba slouží či sloužit může. Pokud je přitom dosavadní stavba kvůli propojení inženýrských sítí závislá na nově přistaveném objektu a oddělením přistaveného by se část hlavní znehodnotila, jde zpravidla o přístavbu, tedy o součást dosavadní hlavní stavby. Dalším zásadním bodem právního rozboru Nejvyššího soudu, které přitom odvolací soud při svém rozhodování pominul, je to, že pokud má být bytová jednotka samostatnou věcí, musí splňovat hmotně právní kritéria pro samostatnou věc již k okamžiku vyhlášení rozhodnutí (rozdíl od reálného dělení stavby při zrušení spoluvlastnictví), takže zde nelze charakter tohoto objektu posuzovat podle budoucích možných, ale nejistých událostí (zřízení služebnosti ohledně přípojek, zazdění propojovacích prvků apod.).11. Z následného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (navíc body 37.-39.) je zřejmé, že z těchto hledisek neobstojí argumentace odvolacího soudu vyslovená v rozsudku ze 4. 9. 2025, pro kterou právě zase krajský soud shledal správný závěr okresního soudu o tom, že bytová jednotka je samostatnou věcí. Skutkově je nepochybné, že hala i bytová jednotka mají společnou vodovodní a kanalizační přípojku, která vede pod objektem bytové jednotky a následně pak pod halou do její zadní části. A dle právního názoru Nejvyššího soudu v tomto v případě nelze uvažovat o budoucí možnosti vyřešení této situace zřízením služebnosti, protože charakter bytové jednotky jako přístavby či samostatné věci je nutno posuzovat již nyní, za současného stavu. Odvolací soud nikdy neuváděl jiný způsob, jak by tato služebnost vznikla, protože o jiném není na místě reálně uvažovat. Stejně tak není rozhodující, zda dveře mezi bytovou jednotkou a halou či otvor z haly do původního prostoru bytové jednotky je využíván či nikoliv a zda jde stavebně tyto otvory odstranit. Rozhodující je, že zde od počátku existuje takovéto propojení, které dle Nejvyššího soudu je projevem spojení do jediné stavby. Zda je tato část stavby v souladu s projektovou dokumentací, schválenou v rámci stavebního řízení, je záležitostí veřejného práva (jak je tomu i u odvolací argumentaci žalobce ohledně požadavků stavebního úřadu na rozdělení věci), na posouzení výše vymezené základní právní otázky tohoto případu nemá vliv.12. Odvolací soud si byl vědom při vydání obou předchozích rozhodnutí, že žalobce je v každém případě vlastníkem haly i pozemků pod oběma stavbami a kolem nich, takže zamítnutím žaloby se do jisté míry vytvářeli složitější vlastnické vztahy v daném místě, nemluvě o značných obtížích při naplnění požadavků na právní rozdělení předmětných dvou objektů dle veřejného práva. Vycházel však z toho, že rozhodující by mělo být hledisko stavební, u kterého revizní znalecký posudek shledal bytovou jednotku oddělitelnou od stavby haly. Jak však uvedl Nejvyšší soud, je nutno přihlédnout ke všem individuálním okolnostem, včetně toho, že sporný objekt je celý na pozemku žalobce. V této souvislosti je tak nutno posuzovat i existující propojení obou objektů, jak bylo výše rozebráno. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že bytová jednotka má charakter přístavby haly a tvoří tak její součást ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. Proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přistoupil ke změně rozsudku soudu I. stupně tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem celé stavby č.p. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, .13. Podle § 224 odst. 2 a § 243g odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to jak ve vztahu mezi účastníky, tak ve vztahu mezi nimi a státem. Dle konečného procesního výsledku uspěl v řízení žalobce, takže žalovaná je povinna mu nahradit účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst.1 o. s. ř. Ty jsou tvořeny jednak náklady za právní zastoupení, a to za 11 úkonů právní služby po 2 500 Kč (převzetí zastoupení, účast u jednání okresního soudu 27. 2. 2023, 18. 9. 2023, 16. 10. 2023, 15. 5. 2024, 5. 6. 2024 a 11. 12. 2024, účast u místního šetření 12. 4. 2023 a 24. 1. 2024 a vyjádření k posudkům z 19. 7. 2023 a 15. 4. 2024), jeden úkon v poloviční sazbě 1 250 Kč (účast u jednání 14. 6. 2024, které bylo odročeno - § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 5 úkonů právní služby po 3 700 Kč (účast u jednání okresního soudu 31. 3. 2025, odvolání, účast u jednání krajského soudu 26. 8. 2025 a 25. 8. 2026, dovolání) a jeden úkon v poloviční sazbě 1 850 Kč (účast u vyhlášení rozsudku krajského soudu 4. 9. 2025). Pokud ze strany žalobce byla požadována odměna také za další 4 úkony (sdělení z 24. 11. 2023, nahlížení do spisu 12. 4. 2024, sdělení ze 16. 9. 2024 a 27. 12. 2024), ani v jednom případě nejde obsahově o písemné podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d), respektive prostudování spisu analogicky dle § 11 odst. 1 písm. f) uvedeného předpisu, a za odvolání náleží celkem jenom 1 úkon. K účelným nákladům pak patří režijní paušály v celkové výši 5 300 Kč (12 x 300 Kč, respektive 6 x 450 Kč). Na nákladech za právní zastoupení tak lze přiznat žalobci částku 55 400 Kč. K tomu přistupuje dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada DPH 11 634 Kč a náhrada soudních poplatků 29 000 Kč. Pokud žalobce požadoval nahradit po žalované náklady za „znalecké posudky“ ve výši 63 495 Kč a „náklady řízení zaplacené žalované“ ve výši 42 350 Kč, nejde o náklady, které by spadaly pod § 137 odst. 1 o. s. ř. Zrušením rozsudku krajského soudu ze 4. 9. 2025 rozsudkem Nejvyššího soudu se tyto částky staly nepravomocně přiznané a po právní moci předmětného rozsudku krajského soudu budou představovat bezdůvodné obohacení na straně žalované, resp. státu, protože bylo v konečném důsledku zrušeno rozhodnutí, na základě kterých tyto částky žalobce zaplatil těmto subjektům. Žalobce se tak musí obrátit na ně s požadavkem na jejich vrácení. Z těchto důvodů bylo žalované uloženo zaplatit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 96 034 Kč, a to v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.14. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. je to rovněž nyní žalovaná, kdo je povinna zaplatit státu náklady řízení 33 495 Kč na znalečném, a to rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. I zde lze připomenout, že stát si zde nemůže ponechat tyto náklady uhrazené žalobcem dle dříve platného rozsudku okresního soudu, neboť taková platební povinnost žalobce byla v dalším průběhu řízení zrušena, naopak mu tyto náklady budou vyrovnány právě nyní uloženou platbou žalované.