54 CO 1/2023-146 — Krajský soud v Brně

1. Soud prvního stupně rozsudkem určil, že výlučným vlastníkem bytové jednotky – bytu [číslo] zapsané na [list vlastnictví], nacházející se v budově [adresa] (bytový dům), postavené na pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 395 m2 zapsané na LV [číslo] ideálního spoluvlastnického podílu ve výši [číslo] na společných částech budovy [adresa] a pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], vše pro obec Žďár nad Sázavou, katastrální území Město Žďár, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou (dále též jen„ předmětný byt“), je žalobce (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci částku 20 456 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]. Konečně pak uložil žalovanému dále povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou jednak doplatek soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (výrok III.) a rovněž tak i náklady státu ve výši 5 801 Kč (výrok IV.). 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a § 581 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že žalobce má na určení vlastnictví naléhavý právní zájem, který spočívá v tom, že se neplatnou kupní smlouvou připravil o předmětný byt, který je toho času evidován v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného a navíc dokonce představuje pro žalobce jeho obydlí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době sepisu kupní smlouvy (dne [datum]), na jejímž základě došlo v katastru nemovitostí k přepisu předmětného bytu na žalovaného, trpěl žalobce duševní poruchou, jeho rozpoznávací schopnosti byly významně sníženy, důsledky svého jednání nebyl schopen domyslet a nebyl tudíž schopen v tomto smyslu právně jednat. Kupní smlouva je proto neplatná. Námitky žalovaného stran udělení plné moci právnímu zástupci pro podání žaloby neshledal důvodné za situace, kdy uvedené jednání – udělení plné moci a podání žaloby – dodatečně schválil opatrovnický soud žalobce. Pokud při vyhledání právní pomoci a podání žaloby napomohli žalobci jeho blízcí (dcera s přítelem), pak v tom soud prvního stupně neshledal nic závadného; naopak to vnímal jako snahu pomoci žalobci hájit jeho zájmy, což dokresluje i skutečnost, že dcera žalobce byla posléze (po omezení svéprávnosti žalobce) jmenována jeho hmotněprávním opatrovníkem. Nevěrohodnost tvrzení žalovaného i svědkyně [jméno] [příjmení] o prodeji bytu a zaplacení kupní ceny pak podle soudu prvního stupně dokresluje i existence celkem tří uzavřených kupních smluv s částečně totožným obsahem o prodeji téhož bytu za 1 500 000 Kč potvrzujících údajné předáním financí v hotovosti ve všech třech případech. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání namítl, že řízení před soudem prvního stupně trpí procesními vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudu prvního stupně vytkl, že v řízení porušil princip rovnosti účastníků, neboť neprovedl jím navržené důkazy a omezil se pouze na provedení důkazů navržených žalobcem, čímž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozsudek soudu prvního stupně podle odvolatele rovněž postrádá přesvědčivé zdůvodnění, ve výroku I. je neurčitý, a tudíž i nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně měl pochybit i při právním posouzení, když podle odvolatele na případ použil nesprávnou právní normu. 4. Předně vyjádřil žalovaný podezření, že soud prvního stupně nejednal nestranně. Poukázal přitom na skutečnost, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku vyhlášeného dne [datum] soud prvního stupně nesprávně datoval dnem [datum], z čehož žalovaný dovozuje, že rozhodnutí bylo připraveno předem. Podjatost soudu prvního stupně žalovaný spařoval i v tom, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy (jeho výslech, výslech svědka [jméno] [příjmení], výslech samotného žalobce ani přibraného soudního znalce). Konečně pak soudu prvního stupně vytkl, že žalobce poučil o hmotném právu, když jej upozornil na skutečnost, že namísto žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, která by nutně musela být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení, musí žalovat na určení vlastnického práva k předmětnému bytu, kteroužto změnu žaloby rovněž následně připustil. 5. Připustil, že v průběhu řízení bylo soudu prvního stupně oznámeno převzetí právního zastoupení žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] na základě plné moci udělené žalobcem dne [datum], poukázal nicméně na to, že jemu oznámení o takové skutečnosti doručeno nebylo a není tudíž vůči jeho osobě s ohledem na ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř. účinné. Tato vada řízení sice nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, nicméně má mít podle odvolatele vliv na chybu rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. 6. Nekonkrétní odkaz na rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 7. 2022, č. j. 5 P 18/2022-105, který nabyl právní moci dne [datum], zmíněný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž bylo schváleno právní jednání žalobce – zahájení a pokračování v tomto řízení o určení vlastnictví i zvolení právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], pak podle odvolatele nedává odpověď na otázku, zda opatrovnický soud řešil schválení úkonu žalobce k udělení plné moci v řízení o neplatnosti kupní smlouvy nebo v řízení poté, co byla připuštěna změna žalobního návrhu, není z něj zřejmé, zda šlo o schválení úkonu udělení plné moci ze dne [datum] nebo plné moci ze dne [datum] a stejně tak není postaveno na jisto, zda a kdy byl schválen úkon žalobce, kterým změnil žalobní návrh z určení neplatnosti smlouvy na určení vlastnického práva. 7. Pokud jde o samotnou projednávanou věc, zdůraznil odvolatel, že podle ustanovení § 574 o. z. je třeba spíše hledět na právní jednání jako na platné než jako na neplatné. Obšírně přitom zopakoval svoji procesní obranu proti žalobě uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně, podle níž samotné podání žaloby dne [datum] (byť učiněné prostřednictvím zástupkyně z řad advokátů Mgr. [jméno] [příjmení], kterou k tomu měl zmocnit žalobce plnou mocí ze dne [datum]), zpochybňuje tvrzení žalobce o tom, že nebyl schopen se sám bez asistence jiných osob postarat o běžné záležitosti každodenního života. Pokud by byl žalobce stižen duševní poruchou, která jej činí neschopným právně jednat, jak tvrdí ve svém návrhu, pak by zcela jistě nebyl schopen ani právní porady se zástupcem, ani udělení plné moci k zastupování a ani vylíčení skutečného vývoje záležitostí, které iniciování tohoto řízení předcházely. Pokud soud uzná, že byly splněny veškeré podmínky řízení; zejména, že návrh na zahájení řízení byl podán oprávněnou osobou na základě platně udělené procesní plné moci, zavdá tím předpoklad pro zamítnutí žaloby, neboť procesní plnou moc by zcela jistě nemohla udělit osoba, která je stižena duševní poruchou, která ji činí neschopnou v tomto smyslu právně jednat. 8. Vytkl dále soudu prvního stupně, že své rozhodnutí opírá pouze o závěry znaleckých posudků MUDr. [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [jméno], přičemž posledně uvedený posudek navíc není pro rozhodnutí v této věci vůbec použitelný, neboť byl vypracován pro účely řízení o omezení žalobce ve svéprávnosti a týkal se tudíž zdravotního stavu žalobce v době posuzování jeho svéprávnosti (v roce 2021), nikoliv v době uzavírání sporné kupní smlouvy (v roce 2020). Posudek MUDr. [jméno] [příjmení] vypracovaný v tomto řízení pak označil na neúplný, nepřezkoumatelný a v konečném důsledku za nepřesvědčivý, pakliže se nijak nevyjadřuje k tomu, zda v případě duševní poruchy žalobce u tohoto existují tzv.„ světlé chvilky“, kdy nejsou ovlivněny jeho rozpoznávací a volní schopnosti. Odkázal přitom na obecně známé a na internetu (wikipedii) dostupné informace o tom, jak se afektivní poruchy u pacientů projevují. V souvislosti s tím opakovaně poukázal na skutečnost, že s žalobcem jednal vícekrát a projevy duševní poruchy u něj ani on, ani ostatní lidé, se kterými žalobce přišel do kontaktu, nepozorovali. Soudu prvního stupně tedy vytkl, že nezkoumal duševní stav žalobce konkrétně k datu [datum], kdy byla uzavřena smlouva o převodu předmětného bytu, a nezohlednil ani skutečnost, že jako kupující uzavíral kupní smlouvu v dobré víře. Byť žalovaný připustil, že žalobce nemusí prokázat existenci duševního stavu, který by vylučoval jeho schopnost právně jednat, k posledně uvedenému kalendářnímu dni nade vší pochybnost, poukázal současně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 173/13, na to, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby vede k absolutní neplatnosti právního jednání, nýbrž je nezbytné spravedl