19 CO 126/2022-307 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala, aby žalované bylo uloženo odeslat žalobkyni na adresu jejího trvalého bydliště doporučený dopis ve znění, že žalovaná uznává veškeré skutečnosti tvrzené žalobkyní v žalobě jako pravdivé (výrok I). Žalované uložil, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku odeslala žalobkyni na adresu jejího trvalého bydliště doporučený dopis tohoto znění: Žalovaná se omlouvá žalobkyni za chování paní [titul] [titul] [jméno] [příjmení], ředitelky žalované, spočívající v protiprávním a šikanózním nátlaku vedeném proti žalobkyni, zejména tím: 1. aby žalobkyně podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru, 2. v přehnaném protiprávním kontrolování plnění pracovních povinností žalobkyně, 3. v neoprávněné a opakující se kritice žalobkyně, 4. dále se žalovaná omlouvá za chování ředitelky [titul] [titul] [jméno] [příjmení], jímž na základě nepravdivých zfalšovaných vytýkacích dopisů datovaných ke dni 11. 12. 2020, 4. 1. 2021 a 4. 2. 2021 došlo k falešným obviněním žalobkyně u soudu o tom, že měla porušovat pracovní kázeň (výrok II). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 50 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, byla žaloba zamítnuta (výrok IV). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 70 658 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok V). 2. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2020 zaměstnankyní žalované, a to na pozici uklízečka s rozsahem zaměstnanosti 50 %. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou – na dobu nepřítomnosti školnice paní [jméno] [příjmení] z důvodu její déle trvající nemoci, maximálně však na dobu do 31. 8. 2021. V období od prosince 2020 do února 2021 docházelo mezi žalobkyní a ředitelkou žalované [jméno] [příjmení] ke konfliktům, které postupně eskalovaly. Žalobkyně považovala jednání ředitelky za diskriminační a šikanózní (tzv. bossing), z něhož měla psychické problémy. Problémy poprvé nastaly dne 11. 12. 2020, kdy ředitelka nebyla spokojena s úklidem žalobkyně, žalobkyně však žádnou písemnou výtku neobdržela, naopak za měsíc prosinec obdržela od žalované odměny. Po návratu do zaměstnání po absenci z důvodu ošetřování člena rodiny žalobkyně začala v lednu 2021 opět vykonávat svoji práci. Spory eskalovaly v únoru 2021, kdy ředitelka žalované sepsala pro žalobkyni tři vytýkací dopisy datované dny 11. 12. 2020, 4. 1. 2021, 4. 2. 2021, které nechala podepsat čtyřmi svědky. Na všech výtkách je ručně dopsáno „Odmítla převzít před svědky“. Všichni svědci i ředitelka potvrdili, že výtky byly sepsané dodatečně dne 4. 2. 2021, žalobkyni nebyly nikdy předány ani doručeny. Dále mělo být dle ředitelky žalované v pracovní smlouvě žalobkyně uvedeno, že je zástup za [jméno] [příjmení], nikoli [jméno] [příjmení]. Ředitelka [příjmení] se spletla, a proto vytvořila novou pracovní smlouvu s touto změnou, kterou však žalobkyně neakceptovala. Po dalším konfliktu začátkem února 2021 byl za přítomnosti svědků řešen úklid žalobkyně. Ředitelka sepsala dohodu o ukončení pracovního poměru, kterou však žalobkyně odmítla převzít. Ředitelka žalované činila na žalobkyni nátlak, aby toto podepsala, a uvedla, že tam budou sedět tak dlouho, dokud to žalobkyně nepodepíše. Jelikož se ředitelka mylně domnívala, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil v únoru 2021, odhlásila vedoucí stravování žalobkyni na základě informací od ředitelky ze systému obědů. Žalobkyni taktéž nebyl umožněn vstup do zaměstnání v době jarních prázdnin v únoru 2021. Poté, co žalovaná potvrdila, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá, se žalobkyně opět vrátila do práce, byla však pod zvýšenou kontrolou, a to jak ze strany ředitelky, tak i školnice [příjmení]. Následně byl žalobkyni zaslán vytýkací dopis dne 6. 5. 2021, v němž byla upozorněna na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k jí vykonávané práci. To byl v průběhu řízení jediný řádný listinný důkaz prokazující tvrzení žalované o neplnění pracovních povinností žalobkyně, dle závěru okresního soudu však zcela marginální. Následně skončil pracovní poměr žalobkyně uplynutím doby určité dne 31. 8. 2021. 3. Okresní soud posuzoval věc podle ustanovení § 16 odst. 1, 2 a § 17, § 38 odst. 1 a § 346b odst. 4 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění (dále jen „zákoník práce“) a § 10 z. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „antidiskriminační zákon“). Dovodil, že ředitelka žalované [titul] [titul] [jméno] [příjmení] se vůči žalobkyni jako její přímá nadřízená dopustila nerovného zacházení, neboť žalobkyni v porovnání s ostatními zaměstnanci nad míru obvyklou kontrolovala ve výkonu její pracovní náplně, ale především na ni činila nepřípustný nátlak k podpisu dohody o ukončení pracovního poměru. Taktéž zcela nepřípustným a nezákonným způsobem sepsala dodatečně tři vytýkací dopisy, které měly deklarovat špatný úklid žalobkyně, a tedy porušení jejích pracovních povinností. Navíc kritiku šířila mezi ostatní zaměstnance, o čemž svědčí i jejich přítomnost u jednání v ředitelně a při podpisu třech vytýkacích dopisů sepsaných ex post. Ředitelka celou situaci zlehčovala tím, že se dopustila pouze manažerského pochybení. Okresní soud však dovodil, že se nejednalo o manažerské pochybení, nýbrž o nerovné zacházení. Atmosféra na pracovišti byla dlouhodobě špatná, nepřátelská, o čemž svědčí i odchod většího množství zaměstnanců v poměrně krátké době za doby působení [jméno] [příjmení] v pozici ředitelky žalované. Z 21 zaměstnanců žalované se během dvou let vystřídala více než polovina zaměstnanců, což samo o sobě svědčí o celkové situaci u žalované, jak vyplývá z úředních záznamů bývalých zaměstnanců žalované. Situaci na pracovišti žalované řešil i zřizovatel, který prostřednictvím starosty obce sdělil ředitelce, že výtka vůči zaměstnankyni (učitelce) [příjmení], která pracovala u žalované 19 let, je „lehce šikanózní“ a že by doporučoval ji stáhnout; namísto toho byla ředitelka hned následně u svědkyně na celodenní kontrole. V průběhu řízení také žalobkyně podala na ředitelku žalované dvě trestní oznámení. Věc byla sice policejním orgánem odložena, ale bylo konstatováno, že ředitelka svým jednáním po formální stránce naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, když si vynucovala podpis žalobkyně na dohodě o ukončení pracovního poměru. Existuje však dostatečně efektivní mimotrestní řešení věci v rámci občanského práva, proto po materiální stránce o trestném činu hovořit nelze. Zároveň bylo připomenuto, že není dotčeno právo žalobkyně na náhradu vzniklé škody, jehož se může domáhat v rámci občanskoprávního řízení. Jelikož měl okresní soud za to, že jednání žalované vymezené pod body 1–4 výroku II bylo naplněno, tedy že žalovaná se prostřednictvím ředitelky v pozici zaměstnavatele dopustila odlišného a méně příznivého zacházení ve srovnání s ostatními zaměstnanci, nepřípustným způsobem nutila žalobkyni k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, vystavila ji nepodložené kritice, resp. antedatovaným vytýkacím dopisům, žalobkyně se stala obětí tzv. bossingu, jsou výše uvedené nároky dány, když mezi popsaným jednáním a vznikem škody spočívající v psychických útrapách žalobkyně je příčinná souvislost. Žalobkyně má proto právo na omluvu v požadovaném znění. Ohledně té části, kde žalobkyně požadovala omluvu, že žalovaná uznává veškeré skutečnosti tvrzené v žalobě jako pravdivé, byla žaloba zamítnuta, neboť tato formulace je neurčitá a nevykonatelná. Žalobkyni přiznal okresní soud ve smyslu § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona i finanční satisfakci ve výši 50 000 Kč, když měl za prokázané, že obdobného jednání se žalovaná prostřednictvím ředitelky dopustila i vůči jiným osobám – bývalým zaměstnancům, a zároveň měl za to, že tato částka odpovídá nastalé újmě žalobkyně, intenzitě a způsobu šikany, která trvala v řádu měsíců, a úvazku žalobkyně; ve zbytku byl nárok žalobkyně na odškodnění zamítnut. Výrok o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř., když soud dovodil, že žalobkyně měla neúspěch pouze v nepatrné části, a přihlédl i ke specifičnosti tohoto řízení, kdy žalobkyně se nebála podstoupit nezbytné nepříjemnosti a náklady spojené s vedením řízení a přispěla tak k uplatnění prevenční funkce práva a čistotě veřejného života. Přiznal jí proto plnou náhradu nákladů řízení. 4. Proti tomuto rozsudku se žalovaná v zákonné lhůtě odvolala. Namítla, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyní tvrzené skutečnosti se ve značné míře ukázaly jako nepravdivé. Dále tvrdila, že okresní soud v rámci právních závěrů odkazuje na zákoník práce a antidiskriminační zákon, z