47 CO 216/2021-80 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované do tří dnů od právní moci zaplatit žalobkyni 20 128 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a nahradit jí k rukám zástupce náklady řízení ve výši 16 115,60 Kč (výrok II). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou byla uzavřena dne 31. 8. 2018 smlouva o zápůjčce (spotřebitelský úvěr; § 2390 a násl. o. z., zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále jen„ ZSÚ“), na jejímž základě byla žalované poskytnuta finanční hotovost ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku v této výši spolu s dalšími poplatky v souhrnné výši 25 750 Kč (5 366 – úrok 29 % ročně za dobu trvání smlouvy, 11 540 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost, 8 844 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení) splatit v 60 týdenních splátkách po 930 Kč. Nesplácela však řádně a včas a k datu podání žaloby dlužila žalobkyni, jež předmětnou pohledávku nabyla postoupením od původní věřitelky, částku 26 985,96 Kč na jistině a částku 20 142,04 Kč na poplatcích (viz tabulka umoření úvěru na č. l. 14 spisu). Po podání žaloby žalovaná uhradila 27 000 Kč, tedy vedle dlužné jistiny plnila 14,04 Kč na poplatky (k tomu viz pravomocné usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 3. 8. 2021 na č. l. 39 spisu). Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení dlužné části nezaplaceného souhrnného poplatku ve výši 20 128 Kč spolu s úrokem a úrokem z prodlení stanovenými v kapitalizované výši do postoupení pohledávky dne 20. 1. 2020, resp. do úhrady dlužné jistiny žalovanou dne 26. 7. 2021. Podle názoru okresního soudu, byť se sjednaná celková výše poplatků 25 750 Kč, tj. 85,83 % z poskytnutého úvěru může jevit jako nepřiměřeně vysoká, bylo pouze věcí žalované, zda za těchto podmínek smlouvu uzavře (§ 6 až 8 o. z.). A taktéž předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 až § 87 ZSÚ, pokud se jí dostalo informací od žalované a ta předložila dvě výplatnice, k měsíčnímu příjmu 15 399 Kč uvedla výdaje 11 996 Kč a naopak zamlčela, že má sjednán pracovní poměr na dobu určitou jednoho roku. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná. Navrhla jej změnit a žalobu zamítnout. Zopakovala námitku neplatnosti úvěrové smlouvy v důsledku porušení zákonné povinnosti věřitelky řádně prověřit její úvěruschopnost. V tomto směru žalobkyně kromě zákaznické karty žádné další důkazy nepředložila. Obchodní zástupkyni poskytovatelky úvěru nezajímala pracovní smlouva žalované, ani neověřila výši výdajů či dalšího příjmu domácnosti. Přitom věděla, že úvěr od téže věřitelky již opakovaně čerpal syn žalované. 4. Žalobkyně navrhla rozsudek potvrdit. Odvolání označila za zcela nedůvodné. 5. Odvolací soud přezkoumal prvoinstanční rozsudek a odvolání shledal opodstatněným. 6. Okresní soud především nesprávně usoudil, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru náležitě prověřila před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované. 7. K tomu nutno předeslat, že úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Na tuto povinnost již poukazovalo vyjádření žalované před okresním soudem, jehož přílohou byla též příslušná rozhodnutí (viz č. l. 40 a násl. spisu) a z nich se podává následující. Ustanovení národního práva, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váže jen na námitku spotřebitele, jako je tomu v případě § 87 ZSÚ v platném znění, je v rozporu s právem Evropské unie a nelze je použít (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). A podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců. 8. Před okresním soudem žalobkyně předložila jako podklad, z něhož měla být úvěruschopnost žalované dovozována, jedině zákaznickou kartu (č. l. 34 spisu). Z této karty obsahující mj. právě údaje o majetkových poměrech žalované přitom vyplývá, že žalovaná je zaměstnána jako tkadlena s čistým měsíčním příjmem 15 399 Kč, k čemuž měla předložit dvě výplatní pásky, a jí odhadované měsíční výdaje činí 11 998 Kč. Již z toho lze porovnat, že jí na měsíční splátku 4x 930 Kč nezbývalo. Současně žalovaná udala další čisté příjmy domácnosti 29 698 Kč s tím, že bydlí v nájmu, vyživuje dvě osoby a má partnera. Tyto další podstatné skutečnosti nebyly ověřeny vůbec nijak. Žalobkyně k tomu žádné listiny nedoložila, neboť jimi nedisponuje. To znamená, že k celkovým příjmům domácnosti a výdajům žalované nebylo prokazatelně ověřeno vůbec ničeho. Bez ohledu na údaje sdělené žalovanou do zákaznické karty nelze za těchto okolností mít za to, že úvěruschopnost žalované byla náležitě prověřena, ani že úvěr byl poskytnut v rozsahu přiměřeném skutečným majetkovým poměrům žalované. Smlouva o zápůjčce je tudíž ve smyslu § 87 ZSÚ v tehdy platném znění neplatná. Žalobkyně se proto nemůže na jejím základu domáhat sjednaného plnění. 9. A následuje-li posouzení uplatněného nároku žalobkyně jakožto nároku z bezdůvodného obohacení na vrácení toho, co žalující strana plnila, aniž tu byl platný závazek ze smlouvy o zápůjčce (§ 2991, § 2993 o. z.), pak žalovaná důvodně namítla, že již ničeho nedluží. S přihlédnutím k uvedenému je vyloučeno, aby byla cokoli dlužna na souhrnném poplatku (20 128 Kč) či na úrocích (1 914,90 Kč, resp. 12 021,50 Kč). A dále je třeba uvést, že žalovaná obdržela peněžitou zápůjčku 30 000 Kč v den podpisu smlouvy, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Jak vyplývá z tabulky umoření úvěru předložené žalobkyní (č. l. 14 spisu), splatila žalovaná do 31. 12. 2019 celkem částku 7 000 Kč, po postoupení pohledávky částku 3 000 Kč a dále za řízení dne 26. 7. 2021 částku 27 000 Kč, které třeba zohlednit jako platby vždy jen na dlužnou jistinu, popřípadě zákonný úrok z prodlení v sazbě 9,75 %, resp. od 10 % ročně s vrácením příslušné části dlužné jistiny. Nikoli na poplatky a úrok účtované a započtené žalobkyní. Takto např. do postoupení pohledávky 21. 1. 2020 šlo celkem o částku 2 717,84 Kč, resp. 1 268,12 Kč, tedy žalovaná plnila o 3 985,96 Kč více na dlužnou jistinu a příslušný úrok z prodlení. K požadavku vymezenému žalobou, který nakonec zůstal předmětem vlastního posouzení odvolacího soudu, tj. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 9,75 % od 19. 6. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 1 618,53 Kč, resp. od 21. 1. 2020 do 26. 7. 2021 ve výši 12 021,50 Kč, nutno uvést, že ani v této části není žaloba důvodná. Obě části důvodně požadovaných kapitalizovaných úroků z prodlení totiž pokryly platby od žalované. Správně by žalobkyni náležel za dobu od 19. 6. 2019 do 20. 1. 2020 zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny jen ve výši 23 000 Kč (jak výše zmíněno, plnila na jistinu více), tj. 1 320,59 Kč. Pokud žalovaná po postoupení zaplatila 3 000 Kč, připadne z této částky právě 1 320,59 Kč na zmíněný úrok z prodlení a zbytek 1 679,41 Kč na jistinu. Z toho plyne, že od 21. 1. 2020 činila dlužná jistina již jen 21 320,59 Kč a zákonný úrok z prodlení z ní až do 26. 7. 2021 činil 3 218,87 Kč (výpočty provedeny v systému ASPI), nikoli 12 021,50 Kč dle tvrzení žalobkyně. To značí, že žalovanou uhrazená částka 27 000 Kč pokryla k datu 26. 7. 2021 dlužnou jistinu ve výši 21 320,59 Kč i odpovídající dlužnou část kapitalizovaného úroku z prodlení 3 218,87 Kč (dohromady 24 539,46 Kč). 10. Z popsaných důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). 11. O náhradě prvostupňových nákladů odvolacího řízení tak musel rozhodnout znovu dle § 224 odst. 2, § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Jelikož žalovaná zčásti plnila na uplatněnou pohledávku až za řízení a ve zbylé části nebyla žaloba podána důvodně, lze procesní úspěch obou účastnic před okresním soudem hodnotit jako jen částečný. Proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů v tomto stupni. 12. V řízení před soudem odvolacím (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) náleží náhrada nákladů v plné výši procesně úspěšné žalované. Náklady jsou zde představovány zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 1 007 Kč a paušální náhradou 300 Kč pro nezastoupenou žalovanou dle vyhl. č. 254/2015 Sb.