47 Co 135/2025-282 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozhodnutím okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně , částka, s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení , částka, (výrok II).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovanými dne , datum, úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl žalovaným poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši , částka, . Žalovaní se zavázali úvěr vrátit v 30 pravidelných měsíčních splátkách po , částka, . Úrok byl sjednán ve výši 110,45 % ročně. Úvěruschopnost žalovaného nebyla ze strany žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prošetřena. Žalovaná neměla v té době žádný pravidelný příjem ze zaměstnání, žalovaný sice ano (ve výši přibližně , částka, /měsíčně), avšak nebyly u něho zkoumány jeho pravidelné výdaje. Ani ve vztahu k němu tedy nebyla řádně prošetřena jeho způsobilost úvěr splácet, zejména když bylo s ohledem na poměry žalované zřejmé, že splátky úvěru může fakticky hradit pouze on sám. Vzhledem k tomu, že žalovaní nespláceli úvěr v dohodnutých splátkách (uhradili celkem jen , částka, ), učinila žalobkyně dne , datum, celou zbývající část úvěru splatnou. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a § 580 obč. zák. neplatná. Neplatnost smlouvy byla způsobena neprošetřením úvěruschopnosti žalovaných a dále nemravně vysokým úrokem, kombinovaným navíc s nepřiměřeně vysokou smluvní pokutou v neprospěch žalovaných. Okresní soud shledal uplatněné právo též promlčeným. Dospěl k závěru, že žalobkyně si musela být neplatnosti úvěrové (a na ni navazující rozhodčí) smlouvy vědoma, pokud však přesto podala na jejím základě rozhodčí žalobu a na základě vydaného rozhodčího nálezu zahájila exekuční řízení (později zastavené z důvodu nemravnosti), představuje její jednání zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Z tohoto důvodu nebylo možné spojit se zahájením rozhodčího ani exekučního řízení stavení promlčecí lhůty. Ta naopak běžela od , datum, , kdy muselo být žalobkyni zřejmé, že poskytnutým plněním na základě neplatné smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaných, a skončila uplynutím tří let dne , datum, . Žaloba byla podána po uplynutí této lhůty, tedy v době, kdy uplatněné právo bylo již promlčeno.3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Namítala, že okresní soud pochybil, shledal-li uplatněné právo promlčeným. Závěry Ústavního soudu z nálezu II. ÚS 996/18 nelze na nynější případ aplikovat. Uvedl-li Ústavní soud, že postup poskytovatele úvěru, který podal žalobu u rozhodce a poté se domáhal výkonu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, je zneužitím práva, které nemohlo vést ke stavení promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a exekučního řízení, pak se toto jeho hodnocení týkalo pouze případů, kdy rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce a odkazovala jen na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem. O takovou situaci však v nyní projednávané věci nejde. Rozhodčí smlouva obsahovala konkrétně vyjmenované rozhodce. Výše uvedený závěr Ústavního soudu se proto na nyní posuzovaný případ nevztahuje a je třeba dovodit, že podáním rozhodčí žaloby a posléze zahájením exekučního řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty a bylo třeba postupovat podle pravidla, že i rozhodčí řízení zahájené na základě neplatné rozhodčí doložky i následné exekuční řízení, v němž je vykonáván neplatný rozhodčí nález, mají za následek stavení promlčecí lhůty. Není správný závěr okresního soudu, že žalobkyně vědomě ignorovala judikaturu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek a exekučních titulů. V posuzovaném případě tudíž došlo ke stavení promlčecí lhůty během rozhodčího a následně exekučního řízení. Jelikož žalobkyně podala po zastavení exekuce bez zbytečného odkladu žalobu u soudu, její právo se s ohledem na předchozí stavení promlčecí lhůty nepromlčelo. K promlčení práva proto nedošlo. Námitka žalovaného týkající se promlčení je nemravná a nemělo by k ní být z tohoto důvodu přihlíženo. Měl-li okresní soud za to, že smlouva o úvěru je neplatná, měl žalobkyni přiznat alespoň nárok z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně se ostatně domnívá, že úvěrová smlouva není neplatná jako celek. Z části je platná a v tomu odpovídajícím rozsahu je platná i rozhodčí smlouva. Rozhodce měl pravomoc rozhodnout minimálně o nesplacené jistině, úroku, úroku z prodlení a smluvní pokutě. Žalobkyně se v odvolání domáhá výrazně nižších nároků, než které pro ni vyplývají ze smlouvy. Konkrétně požaduje vrácení dosud nezaplacené části poskytnutého úvěru ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení 11,25 % ročně od , datum, do zaplacení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a právo na plnění v tomto rozsahu jí přiznal.4. Žalovaní ve vyjádření k odvolání označili rozsudek okresního soudu za správný a souladný se stávající judikaturou. Žalobkyně musela od samotného uzavření smlouvy vědět, že nebyla posouzena úvěruschopnost žalovaných, že se smlouva příčí dobrým mravům a že je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Uplatněním práva vyplývajícího z této smlouvy v rozhodčím řízení a v exekuci došlo ke zneužití práva, které nemohlo mít za následek stavení promlčecí lhůty. Právo je promlčeno. Na nyní posuzovaný případ dopadají závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech I. ÚS 1091/19 a II. ÚS 996/18, přestože rozhodce byl na rozdíl od případů řešených Ústavním soudem ustanoven transparentně. Žalobkyně musela na základě judikaturních závěrů vědět, že dohodnutá výše úroku i smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy a činí smlouvu neplatnou (I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12). Stejně tak ji činí neplatnou neprověření úvěruschopnosti žalovaných. Přesto se žalobkyně svých práv domáhala v rozhodčím řízení, a to navíc u společnosti, která je na ni ekonomicky závislá. Žalobkyně věděla, že v soudním řízení by se svým nárokem neuspěla. Nejvýnosnější složkou smlouvy byly smluvní pokuty. Při úvěru , částka, činily , částka, ročně. Žalobkyně v době nařízení exekuce nemohla být v dobré víře, neboť již zahájení rozhodčího řízení představovalo zneužití práva. Vymáháno bylo , částka, , ačkoliv žalovaní byli povinni vzhledem k neplatnosti smlouvy vrátit žalobkyni jen , částka, . Jen jistina, kterou v rozhodčím řízení žalobkyně požadovala, představovala trojnásobek plnění proti částce, na kterou měla ve skutečnosti právo. V soudním řízení se žalobkyně domáhala jen částky , částka, , tento nárok však zanikl. Námitka promlčení vznesená žalovanými nemůže být v rozporu s dobrými mravy, jak namítá žalobkyně, protože žalovaní se na promlčení práva nikterak nepodíleli. Zavinila je pouze žalobkyně, a to tím, že se včas neobrátila na soud a místo toho se domáhala svého práva v rozhodčím a následném exekučním řízení. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.6. Zásadním pro rozhodnutí okresního soudu byl jeho závěr o tom, že předchozí postup žalobkyně při vymáhání jejího práva, tj. podání rozhodčí žaloby a následná exekuce rozhodčího nálezu, představují zneužití práva z její strany, s nímž nemohlo být spojeno stavení promlčecí lhůty. Ta tedy běžela i po dobu rozhodčího a exekučního řízení, v době zahájení tohoto soudního řízení již marně proběhla, a žalobou uplatněné právo je proto promlčeno.7. Odvolací soud s výše uvedeným hodnocením souhlasí. Odkazuje proto na důvody uvedené v rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se zcela ztotožňuje.8. Podle názoru odvolacího soudu je tu však ještě další, okresním soudem nezmíněná okolnost, která nutně vede též k závěru, že postup žalobkyně představoval zneužití práva, jež vylučovalo stavení promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a exekučního řízení.9. Z celého obsahu spisu, zejména z listinných důkazů v něm obsažených, vyplývá, že mezi žalobkyní a zvoleným rozhodcem panoval vztah bezprostřední ekonomické závislosti rozhodce na žalobkyni. Nešlo o nestranného rozhodce, od něhož by bylo možné očekávat nezaujaté, objektivní posouzení věci. Jelikož žalovaným přirozeně nebyla tato vazba mezi rozhodcem a žalobkyní známa, nelze v daném případě hovořit o transparentní volbě rozhodce.10. Ze spisu, ale i z vlastní rozhodovací činnosti je odvolacímu soudu známo, že žalobkyně vede permanentně velké množství soudních sporů na celém území České republiky. Všechny mají obdobný skutkový základ a podléhají témuž procedurálnímu systému, který odkryla a na jehož hodnocení se postupně sjednotila i judikatura zejména odvolacích soudů.11. Zavedený systém spočívá v tom, že žalobkyně v rozhodčích doložkách sice formálně uvádí jména jednotlivých fyzických osob jakožto rozhodců, ve skutečnosti (fakticky) však rozhodčí řízení organizuje a rozhodčí nálezy vydává , právnická osoba, , založená za tím účelem dokonce i některými z rozhodců jmenovaných v rozhodčích doložkách (, titu